ECLI:CZ:US:2000:3.US.615.99
sp. zn. III. ÚS 615/99
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl mimo ústní jednání v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Holländera a soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Vlastmila Ševčíka ve věci návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti ing. V. K., zastoupeného JUDr. B. V., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, čj. 22 Ca 303/99-17, ze dne 9. 9. 1999, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatel podal dne 8. 12. 1999 návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti (dále jen "návrh"), který byl doručen Ústavnímu soudu dne 9. 12. 1999. Návrh směřoval proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, čj. 22 Ca 303/99-17, ze dne 9. 9. 1999, jímž bylo zastaveno řízení o přezkoumání rozhodnutí Finančního ředitelství v Ostravě, čj. 707/1/110/99, ze dne 28. 4. 1999. Napadeným rozhodnutím bylo podle názoru navrhovatele porušeno jeho základní právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a současně byl postupem soudu porušen čl. 90 Ústavy ČR. Návrh byl podán včas.
K posouzení návrhu si Ústavní soud vyžádal spis, sp. zn. 22 Ca 303/99, vedený u Krajského soudu v Ostravě. Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že navrhovatel podal správní žalobu na přezkoumání rozhodnutí Finančního ředitelství v Ostravě, čj. 707/1/110/99, ze dne 28. 4. 1999, která napadla uvedenému soudu dne 17. 6. 1999. Vzhledem k tomu, že současně s podáním žaloby nebyl zaplacen soudní poplatek, vyzval Krajský soud navrhovatele výzvou vypravenou dne 22. 6. 1999 k zaplacení stanoveného soudního poplatku s upozorněním, že nebude-li poplatek ve stanovené lhůtě zaplacen, soud řízení zastaví. Současně byla tato výzva dána na vědomí právnímu zástupci navrhovatele. Výzva byla Krajskému soudu vrácena dne 9. 7. 1999 s poznámkou, že zásilka nebyla vyzvednuta v úložní lhůtě, výzva zaslaná právnímu zástupci na vědomí byla doručena dne 23. 6. 1999. Krajský soud přípisem ze dne 19. 7. 1999, doručeným právnímu zástupci navrhovatele dne 22. 7. 1999 se dotazoval, zda navrhovatel nezměnil své trvalé bydliště anebo, zda se v době uložení zásilky nezdržoval mimo své trvalé bydliště. Po sdělení právního zástupce ze dne 26. 7. 1999 o tom, že navrhovatel se v předmětné době zdržoval mimo své trvalé bydliště, Krajský soud v Ostravě znovu navrhovatele vyzval k zaplacení soudního poplatku ve stanovené lhůtě s tím, že nebude-li poplatek v této lhůtě uhrazen, soud řízení zastaví. Výzva k zaplacení poplatku byla navrhovateli doručena dne 26. 8. 1999, na vědomí právnímu zástupci byla tato výzva doručena dne 13. 8. 1999, lhůta pro zaplacení soudního poplatku uplynula dne 6. 9. 1999. Vzhledem k tomu, že ve stanovené lhůtě nebyl soudní poplatek uhrazen, Krajský soud v Ostravě usnesením, čj. 22 Ca 303/99-17, ze dne 9. 9. 1999, řízení zastavil. Stejným usnesením pak rozhodl o vrácení soudního poplatku, který mezitím byl na adresu soudu zaplacen.
Proti uvedenému usnesení podal navrhovatel návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti. V podaném návrhu navrhovatel namítal, že soud v odůvodnění svého rozhodnutí ze dne 9. 9. 1999, kterým bylo řízení zastaveno, uvedl, že poplatek byl zaplacen o den později po vydání tohoto usnesení a že bude vrácen, protože řízení je už zastaveno. Soud tedy nemohl vydat usnesení dne 9. 9. 1999, když již věděl, že poplatek byl zaplacen, byť o den později. Dále navrhovatel namítl, že podle §250d odst. 3 občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř.") zastaví soud řízení, nebyly-li vady odstraněny ve stanovené lhůtě. Rozhodující je tedy stav v době rozhodování, kdy vady nepochybně odstraněny byly, jestliže soud dokonce rozhodl o vrácení soudního poplatku. Navrhovatel dále uvedl, že není ani vyloučena možnost aplikace ustanovení §9 odst. 4 zák. č. 549/1991 Sb.,, kdy soud zruší usnesení o zastavení řízení, bude-li poplatek zaplacen do konce lhůty k odvolání proti rozhodnutí. V daném případě byl soudní poplatek zaplacen ještě před vydáním takového usnesení. Navrhovatel byl přesvědčen, že v tomto případě by mělo být připuštěno odvolání podle §9 odst. 5 zák. č. 549/1991 Sb. Navrhovatel dále namítal, že rozhodnutím soudu o zastavení řízení bylo porušeno ust. §154 odst. 1 ve vazbě na §167 odst. 2 o.s.ř., z něhož vyplývá, že i pro usnesení je rozhodující stav v době vyhlášení, a dále bylo porušeno ust. §250d odst. 3 o.s.ř., a to zejména v důsledku zřejmě nesprávného rozhodnutí, které evidentně bylo vydáno jindy než je v rozhodnutí uvedeno. Navrhovatel dále namítal, že není v souladu se zásadou čl. 36 odst. 1 Listiny, jestliže je vyloučeno odvolání proti rozhodnutí o zastavení řízení. V předmětném spise však odvolání založeno není. Navrhovatel proto žádal, aby Ústavní soud napadené usnesení zrušil.
K posouzení návrhu si Ústavní soud dále vyžádal vyjádření Krajského soudu v Ostravě jako účastníka řízení. Krajský soud ve svém vyjádření uvedl, že navrhovateli byla řádně zaslána výzva k zaplacení soudního poplatku. Pokud mu splnění povinnosti bránila jakákoliv překážka, mohl požádat o prodloužení lhůty nebo mohl požádat o osvobození od soudního poplatku. O zastavení řízení bylo rozhodnuto dne 9. 9. 1999, když lhůta marně uplynula již dne 6. 9. 1999, a pouze při písemném vyhotovení usnesení dne 14. 10. 1999 bylo nesprávně ve výroku uvedeno i rozhodnutí o vrácení soudního poplatku, přestože o tom mělo být rozhodnuto samostatným rozhodnutím. V tomto pochybení však nelze spatřovat porušení čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 90 Ústavy ČR, neboť právo nebylo navrhovateli upřeno postupem soudu, ale naopak realizaci tohoto práva zmařil sám navrhovatel nesplněním své zákonné povinnosti ani v dodatečně stanovené lhůtě. Krajský soud proto navrhl, aby podaný návrh byl zamítnut.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl navrhovatel účastníkem, porušeny základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Vzhledem k tomu, že navrhovatel se domáhal ochrany svého základního práva zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny, přezkoumal Ústavní soud napadené rozhodnutí i řízení mu předcházející a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.
Ze spisového materiálu i z návrhu samotného jednoznačně vyplývá, že navrhovatel při podání žaloby na přezkoumání správního rozhodnutí nezaplatil soudní poplatek, který jako poplatek stanovený pevnou sazbou a placený kolkovou známkou je splatný při podání návrhu (§7 zák. č. 549/1991 Sb.). Zaplacení soudního poplatku patří k základním procesním podmínkám, jejichž splnění je nutné, aby řízení před obecným soudem mohlo být zahájeno. Uvedené skutečnosti si musí být každý účastník, který hodlá zahájit soudní řízení, vědom. V předmětné věci navíc navrhovatel i jeho právní zástupce byli opakovaně vyzváni k zaplacení soudního poplatku a upozorněni na to, že při nezaplacení tohoto poplatku ve stanovené lhůtě bude řízení zastaveno. Z výše uvedených skutkových okolností je zřejmé, že soud, který po marném uplynutí stanovené lhůty podle §9 zák. č. 549/1991 Sb. řízení zastavil, postupoval v souladu s platnou právní úpravou. Skutečnost, že k zaplacení soudního poplatku došlo, jak navrhovatel s ohledem na časovou posloupnost a obsah vyhotoveného usnesení o zastavení řízení dovozoval, ještě před jeho vydáním, případně před tím, než toto rozhodnutí nabylo právní moci, na uvedené věci nic nemění, protože v době vydání rozhodnutí o zastavení řízení bylo soudu nesporně známo (rozhodující stav věci), že poplatek byl uhrazen po uplynutí stanovené lhůty. Za daných okolností pak navrhovateli samozřejmě vzniklo právo na vrácení zaplaceného soudního poplatku. Skutečnost, že soud pojednal rozhodnutí o zastavení řízení a rozhodnutí o vrácení soudního poplatku do jednoho usnesení a odůvodnění uvedeného usnesení z hlediska časové návaznosti jednotlivých právních úkonů navrhovatele a navazujícího postupu soudu neobratně formuloval, nemůže s ohledem na skutkové okolnosti případu posunout věc do ústavněprávní roviny.
K námitce navrhovatele, týkající se přípustnosti odvolání v předmětné věci, Ústavní soud poukazuje na svou vlastní dosavadní judikaturu, ve které opakovaně uvedl, že správní soudnictví je v České republice budováno na principu jednoinstančního řízení, v němž je podání opravných prostředků podle §250j odst. 4 o.s.ř. vyloučeno a není přitom rozhodující, zda rozhodnutí vydané soudem je rozhodnutím ve věci samé nebo rozhodnutím procesním. I když §9 odst. 4 zák. č. 549/1991 Sb. předpokládá možnost podat odvolání, nemůže tento předpis sám o sobě způsobit v souzené věci přípustnost opravného prostředku. V případě, kdy v řízení o přezkoumání správního rozhodnutí dojde k zastavení řízení podle §9 odst. 2 cit. zákona, není odvolání přípustné proto, že není přípustné ani ve věci samé.
Na základě výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo navrhovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a nebyl ani ve svém konečném důsledku porušen čl. 90 Ústavy ČR.
Vzhledem k těmto závěrům nezbylo Ústavnímu soudu než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti podle §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. října 2000
JUDr. Pavel Holländer
předseda senátu