ECLI:CZ:US:2000:3.US.623.99
sp. zn. III. ÚS 623/99
Usnesení
III. ÚS 623/99
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatelek H. Z., a V. P., obou zastoupených JUDr. H. N., advokátkou, proti usnesení Zastupitelstva hl. města Prahy ze dne 9. září 1999 č. 10/05, o schválení územního plánu sídelního útvaru hlavního města Prahy, takto:
1. Návrh se odmítá .
2. Navrhovatelkám se vrací zaplacený soudní poplatek, a to každé částkou 500,-Kč z účtu Ústavního soudu.
Odůvodnění:
I.
Návrhem, podaným k doručení Ústavnímu soudu dne 10. prosince 1999, se stěžovatelky domáhají zrušení usnesení Zastupitelstva hlavního města Prahy č. 10/05, ze dne 9. září 1999, jímž byl schválen územní plán sídelního útvaru hlavního města Prahy. Uvedly, že jako spoluvlastnice pozemků, specifikovaných v ústavní stížnosti, byly útvarem rozvoje Magistrátu hlavního města Prahy vyzvány, aby sdělily své připomínky k návrhu územního plánu. Stěžovatelky tak učinily podáním ze dne 5. června 1998, ve kterém požadovaly, aby na jejich pozemcích, navrhovaných k využití jako veřejná zeleň, bylo povoleno "rozšířit funkci bydlení v co nejširší míře o jednoduché lehké stavby". Zastupitelstvo hlavního města Prahy ústavní stížností napadeným usnesením schválilo územní plán hlavního města Prahy a v rámci toho negativně rozhodlo o připomínce stěžovatelek, což jim bylo sděleno dopisem Útvaru rozvoje hlavního města Prahy ze dne 15. října 1999.
V ústavní stížností napadeném usnesení Zastupitelstva hlavního města Prahy spatřují stěžovatelky porušení čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 4 a čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod. Tvrdí, že jeho přijetím došlo k omezení dispozičního práva s vlastnictvím a prakticky i ke zrušení možnosti dotčené pozemky nadále užívat a mít z nich užitek. Postup Zastupitelstva hlavního města Prahy se, dle jejich názoru, rovná skrytému vyvlastnění a nucenému odejmutí vlastnického práva, a to ve tvrzeném veřejném zájmu, ale nikoli na základě zákona a za náhradu. Dále stěžovatelky poukazují na čl. 1 Protokolu č. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, jež, dle jejich přesvědčení, dopadají na danou problematiku.
Ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud, poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížnosti a shromážděnými podklady pro rozhodnutí, dospěl k závěru, že v posuzované věci se jedná o návrh, k jehož projednání není příslušný, a navíc jde o návrh, podaný někým zjevně neoprávněným. Stěžovatelky totiž fakticky brojí proti údajným porušením svých základních práv a svobod normativním právním aktem, k čemuž nejsou oprávněny. Jak uvádí ve své ústavní stížnosti, k realizaci jimi napadeného usnesení vydala rada Zastupitelstva hlavního města Prahy vyhlášku č. 1156, ze dne 26. října 1999, o závazné části územního plánu sídelního útvaru hlavního města Prahy, která byla řádně vyvěšena. Ústavní soud připomíná, že k povaze územního plánu se vyjádřil v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 17/95 (Sb. n. u. Ústavního soudu, sv. 4, č. 67). Ústavní soud v uvedené souvislosti uvedl, že územní plán je opatřením směřujícím do budoucna a výrazem snahy o sladění zájmů veřejných se zájmy partikulárními, a že do této sféry působnosti Ústavnímu soudu zasahovat nepřísluší.
Ústavní soud připomíná, že vlastnictví k pozemku ještě nedává majiteli žádné subjektivní právo jej zastavět a dále, že územně plánovací činnost má svoji oporu v zákoně č. 50/1976 Sb., ve znění pozdějších předpisů, pročež Ústavní soud nesdílí názor stěžovatelek, že se jedná o "skryté vyvlastnění", nemající oporu v zákoně.
Z výše uvedených důvodů nezbylo Ústavnímu soudu, než ústavní stížnost dle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) a d) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.
Poněvadž navrhovatelky zaplatily v kolcích soudní poplatek v hodnotě 1.000,-Kč, ačkoliv tuto povinnost neměly, bylo rozhodnuto o jeho vrácení (§10 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. září 2000