ECLI:CZ:US:2000:3.US.646.99
sp. zn. III. ÚS 646/99
Usnesení
III. ÚS 646/99
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky V., spol. s r. o., zastoupené JUDr. V. P., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. září 1999, sp. zn. 31 Ca 260/98, mimo ústní jednání dne 11. 10. 2000 soudcem zpravodajem JUDr. Vlastimilem Ševčíkem, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas (§72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst. 1,
§34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadla stěžovatelka pravomocné usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. září 1999 (31 Ca 260/98-11) a tvrdila, že tento obecný soud, rozhodující v její věci v režimu správního soudnictví, zastavením řízení o včas podané žalobě proti rozhodnutí správního orgánu (Úřadu práce v Chrudimi) porušil její ústavně zaručené právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod); navrhla proto, aby Ústavní soud svým nálezem rozhodnutí obecného soudu (viz vpředu) zrušil.
Ústavní stížnost je nepřípustná.
Jak z odůvodnění ústavní stížnosti, tak zejména ze spisů orgánů veřejné moci (Úřadu práce v Chrudimi zn. 4/98/15/Vch, Krajského soudu v Hradci Králové zn. 31 Ca 260/98) vyplývá, že správní orgán uložil stěžovatelce za porušení ustanovení §2 odst. 2 zák. č.
1/1991 Sb. rozhodnutím ze dne 8. června 1998 pokutu, proti níž stěžovatelka podala odvolání, o němž připadlo jako odvolacímu orgánu rozhodnout Ministerstvu práce a sociálních věcí ČR; odvolací orgán sice stěžovatelčino odvolání posoudil jako opožděné (§60 zák. č.
71/1967 Sb.), přesto však zkoumal, zda nejsou ve stěžovatelčině věci dány důvody obnovy řízení (§62 zák. č. 71/1967 Sb.), případně důvody pro rozhodnutí mimo odvolací řízení (§65 zák. č. 71/1967 Sb.); protože ani pro jedno z možných rozhodnutí mimo opravné řízení neshledal ani skutkové a právní důvody, rozhodl o stěžovatelčině odvolání zamítavým (správně odmítavým) výrokem.
V dalším procesním postupu ponechala stěžovatelka rozhodnutí odvolacího správního orgánu stranou a žalobu ze dne 1. listopadu 1998 s odůvodněním, že odvolací orgán posuzoval věc toliko procesně (zachování zákonem stanovené lhůty) a nadto vadně napadla,
s ne zcela zřetelným petitem, rozhodnutí správního orgánu I. stupně a navrhla jeho zrušení.
Za naznačeného procesního stavu obecný soud dovodil, že procesní postup stěžovatelky (tehdy žalobkyně) je z hlediska zákona vadný, neboť svým procesním prostředkem (žalobou) nenapadá rozhodnutí vydané v posledním stupni, a proto dostatečně odůvodněným usnesením (§157 odst. 2 o. s. ř.) řízení o takto podané žalobě ústavní stížností napadeným rozhodnutím (usnesením) zastavil.
Jakkoli právní názor stěžovatelky, co do povahy rozhodování ve správním řízení
o opožděném opravném prostředku opřený o označené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze
(6 A 145/92), je s přihlédnutím k současnému právnímu stavu možný, nelze ani opačný právní názor obecného soudu rozhodujícího v této věci označit za ústavně nesouladný, a
proto - s přihlédnutím k ustálené rozhodovací praxi Ústavního soudu, dle níž Ústavnímu soud nepřísluší přezkum věcné správnosti či legality rozhodnutí obecných soudů (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 5, Praha 1995) - byla stěžovatelčina ústavní stížnost posouzena jako nepřípustná.
O nepřípustné ústavní stížnosti bylo posléze rozhodnuto odmítavým výrokem [§43 odst. 1 písm. e) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je patrno.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 11. října 2000