ECLI:CZ:US:2000:3.US.648.99
sp. zn. III. ÚS 648/99
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl mimo ústní jednání v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Holländera a soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Vlastimila Ševčíka ve věci návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti navrhovatele Z. K., zastoupeného Mgr. V. K., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, čj. 15 Ca 336/99-11, ze dne 2. 11. 1999 a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, čj. 15 Ca 336/99-15, ze dne 16. 11. 1999, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatel podal dne 21. 12. 1999 návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti (dále jen "návrh"), který byl doručen Ústavnímu soudu dne 27. 12. 1999. K výzvě Ústavního soudu byl návrh doplněn ještě podáním ze dne 25. 1. 2000, doručeným dne 26. 1. 2000. Návrh směřoval proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, čj. 15 Ca 336/99-11, ze dne 2. 11. 1999, kterým bylo zastaveno řízení o žalobě proti rozhodnutí Celního ředitelství v Ústí nad Labem, čj. 3126/1-1050/99, ze dne 8. 7. 1999, a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, čj. 15 Ca 336/99-15, ze dne 16. 11. 1999, jímž bylo zastaveno řízení o odvolání navrhovatele, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, čj. 15 Ca 336/99-11, ze dne 2. 11. 1999. Napadenými rozhodnutími bylo podle názoru navrhovatele porušeno jeho základní právo zakotvené v čl. 1, čl. 2 odst. 2 a v čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Návrh byl podán včas.
K posouzení návrhu si Ústavní soud vyžádal spis, sp. zn. 15 Ca 336/99, vedený u Krajského soudu v Ústí nad Labem. Ze spisového materiálu ústavní soud zjistil, že navrhovatel podal k uvedenému soudu žalobu proti rozhodnutí Celního ředitelství v Ústí nad Labem, čj. 3126/1-1050/99, ze dne 8. 7. 1999. Výzvou ze dne 20. 10. 1999, doručenou právnímu zástupci navrhovatele dne 25. 10. 1999, byl navrhovatel vyzván k doplacení soudního poplatku, protože s podáním žaloby zaplatil soudní poplatek jen v poloviční výši, než která je stanovena zák. č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o soudních poplatcích). Současně ve výzvě byla stanovena lhůta k doplacení soudního poplatku v trvání 6 dnů od doručení výzvy a navrhovatel byl upozorněn, že řízení bude zastaveno, nezaplatí-li doplatek soudního poplatku ve stanovené lhůtě. Vzhledem k tomu, že ve stanovené lhůtě nebyl doplatek soudního poplatku uhrazen, Krajský soud v Ústí nad Labem podle §9 odst. 2 zákona o soudních poplatcích usnesením, čj. 15 Ca 336/99-11, ze dne 2. 11. 1999, řízení zastavil a současně v poučení uvedl, že proti předmětnému usnesení není přípustné odvolání.
Proti výše uvedenému usnesení podal navrhovatel odvolání se současným uhrazením doplatku soudního poplatku, v němž uvedl, že doplatek nebyl ve stanovené krátké době uhrazen omylem, a současně napadl podle jeho názoru nesprávné poučení o nepřípustnosti odvolání. Ve věci znovu rozhodoval Krajský soud v Ústí nad Labem, který usnesením, čj. 15 Ca 336/99-15, ze dne 16. 11. 1999, řízení znovu zastavil. V odůvodnění tohoto rozhodnutí pak velmi podrobně uvedl právní názor, odůvodňující tento postup Krajského soudu. Správní soudnictví je řízením jednoinstančním, uvedl Krajský soud v Ústí nad Labem, ve kterém je podání opravných prostředků vyloučeno (§250j odst. 4 občanského soudního řádu pro hlavu druhou části páté a §250s o.s.ř. pro hlavu třetí). Není určující, zda rozhodnutí vydané soudem v řízení podle části páté o.s.ř. je rozhodnutím ve věci samé nebo rozhodnutím jiným, neboť uvedená zákonná úprava nemá zvláštní ustanovení v tomto smyslu, a to ani ve vztahu k tzv. rozhodnutím incidenčním. Proto skutečnost, že k zastavení řízení došlo nikoliv podle procesních ustanovení o.s.ř., ale podle zákona o soudních poplatcích, nemůže způsobit, že by opravný prostředek byl připuštěn. Předmětem řízení je totiž i v takovém případě věc spadající do správního soudnictví. Krajský soud v Ústí nad Labem dále uvedl, že pro další projednávání věci před soudem chybí jedna ze základních podmínek řízení, a to funkční příslušnost soudu, tedy zákonem určená příslušnost soudu, který by věc v řízení o opravném prostředku v instanční posloupnosti projednal. Neexistence funkčně příslušného soudu k projednání určité věci je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, a tudíž nezbylo, než řízení o podaném odvolání proti usnesení Krajského soudu podle §103 a 104 o.s.ř. zastavit.
Proti oběma výše uvedeným usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem podal navrhovatel návrh na zahájení o ústavní stížnosti. Z doplněného podání navrhovatele vyplynulo, že napadenými rozhodnutími byla podle jeho názoru porušena základní práva zakotvená v čl. 1, čl. 2 odst. 2 a v čl. 37 odst. 3 Listiny. Porušení uvedených práv spatřoval navrhovatel v tom, že soud aplikoval ustanovení §250j odst. 4 a 250s odst. 2 o.s.ř., ačkoliv se tato ustanovení netýkají rozhodnutí procesních, a současně v tom, že soud nepostupoval podle §9 odst. 4 zákona o soudních poplatcích a nezrušil usnesení o zastavení řízení po té, co byl soudní poplatek doplacen. Tímto postupem soudu bylo porušeno ustanovení čl. 2 odst. 2 Listiny. Porušení zásady rovnosti spatřoval navrhovatel v tom, že postupem soudu došlo k tomu, že právo a postavení navrhovatele nebylo rovnocenné právu a postavení ostatních účastníků v občanskoprávních řízeních. Jeho postavení by mu nedávalo stejnou ústavní možnost ochrany a zužovalo možnost domáhat se ochrany svých práv. Navrhovatel proto žádal, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil obě napadená rozhodnutí.
K posouzení návrhu si Ústavní soud dále vyžádal vyjádření Krajského soudu v Ústí nad Labem jako účastníka řízení. Krajský soud se plně odvolal na odůvodnění, obsažené ve druhém napadeném usnesení. Dále pak uvedl, že podle jeho názoru není určující, zda rozhodnutí vydané soudem v řízení podle páté části o.s.ř. je rozhodnutím ve věci samé nebo rozhodnutím procesním, neboť zákonná úprava §250j odst. 4 a §250s odst. 1 o.s.ř. neobsahuje v tomto směru rozlišení. Ustanovení §9 odst. 4 zákona o soudních poplatcích nemůže samo o sobě způsobit, aby byl opravný prostředek přípustný. Předmětem řízení je totiž i v takovém případě věc podléhající správnímu soudnictví. Při zastavení řízení ve věcech správního soudnictví podle §9 odst. 2 zákona o soudních poplatcích není odvolání přípustné, protože není přípustné ani ve věci samé. K námitce navrhovatele, že zaplatil zbytek soudního poplatku a že tudíž soud měl podle ust. §9 odst. 4 zákona o soudních poplatcích usnesení o zastavení řízení zrušit, nutno též připomenout, že takto soud postupovat nemohl, neboť lhůta k podání opravného prostředku vůbec běžet nemohla, jestliže odvolání proti tomuto usnesení není přípustné. Krajský soud proto navrhl, aby podaný návrh byl zamítnut.
Ústavní soud již mnohokrát konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů může Ústavní soud zasáhnout pouze tehdy, byly-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl navrhovatel účastníkem, porušeny jeho základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Vzhledem k tomu, že navrhovatel se domáhal ochrany svých základních práv, zakotvených Listinou, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.
Ústavní soud poukazuje především na soudní judikaturou obecných soudů i Ústavního soudu obecně přijatý závěr, že správní soudnictví je v České republice vybudováno na principu jednoinstančního řízení, ve kterém je podání opravných prostředků podle §250j odst. 4 o.s.ř. při řízení podle hlavy druhé části páté vyloučeno. To platí nejen pro meritorní rozhodnutí, ale také pro rozhodnutí procesní povahy. V tomto smyslu představuje úprava správního soudnictví lex specialis také vůči regulaci poplatkové povinnosti. Pokud Krajský soud v Ústí nad Labem při rozhodování o zastavení řízení usnesením, čj. 15 Ca 336/99-11, ze dne 2. 11. 1999, postupoval podle §9 odst. 1 a 2 zákona o soudních poplatcích, jenž jinak v §9 odst. 4 předpokládá možnost odvolání, postupoval v intencích výše uvedených. Ustanovení §9 odst. 4 zákona o soudních poplatcích nemůže samo o sobě způsobit, aby v souzené věci patřící do sféry správního soudnictví byl přípustný opravný prostředek. Ústavní soud, jak již vyjádřil v mnoha svých dřívějších rozhodnutích, akceptuje aplikaci využívající logickou metodu výkladu "a maiore ad minus", s níž lze dospět k poznatku, že pokud není přípustné odvolání ve správním soudnictví ve věci samé, není přípustné ani při rozhodnutí o zastavení řízení podle §9 odst. 2 zákona o soudních poplatcích. Z uvedených důvodů považuje ústavní soud dosavadní přístupy obecných soudů, včetně názoru obsaženého v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. 10. 1992, 6 A 91/92, uveřejněném pod R 38/94 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, za ústavně konformní. Pokud navrhovatel namítá, že uvedeným postupem bylo porušeno rovné postavení všech účastníků občanskoprávních řízení, pak nelze než uvést, že postavení účastníků jednotlivých druhů řízení je definováno vždy pro každý druh řízení, Nelze proto obecně porovnávat jejich postavení. Na základě těchto skutečností Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k zásahu do základního práva navrhovatele podle čl. 37 odst. 3 Listiny.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem nezbylo Ústavnímu soudu než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti podle §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. října 2000
JUDr. Pavel Holländer
předseda senátu