ECLI:CZ:US:2000:3.US.8.2000
sp. zn. III. ÚS 8/2000
Usnesení
III. ÚS 8/2000
Ústavní soud rozhodl dne 4. 5. 2000 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vlastimila Ševčíka a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vladimíra Jurky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky A. B., zastoupené JUDr. J. B., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. září 1999, sp. zn. 28 Ca 292/98, a rozhodnutí Okresního úřadu Praha-východ, okresního pozemkového úřadu ze dne 11. srpna 1998, sp. zn. PÚ R 2938, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas (§72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst. 1,
§34 odst. 1, 2, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadla stěžovatelka ve své restituční věci pravomocný rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. září 1999 (28 Ca 292/98-30) a spolu s ním také jemu předcházející rozhodnutí správního orgánu (Okresního úřadu
Praha-východ, okresního pozemkového úřadu, ze dne 11. srpna 1998 - PÚ R 2938-3) a tvrdila, že oba orgány veřejné moci svými rozhodnutími porušily její ústavně zaručené právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod) a že tato rozhodnutí nadto jsou "v rozporu s Ústavou, a to zejména s čl. 90"; podle odůvodnění ústavní stížnosti je tomu tak proto, že jí jako závětní, příp. náhradní dědičce po zemřelém švagrovi
(Ing. E. B.) obecné soudy nepřiznaly postavení oprávněné osoby. S odkazem na to, že obě ústavní stížností napadená rozhodnutí "lpí na ryze formálním přístupu k právnímu problému" a s výtkou neúplnosti řízení (spočívající v tom, že v předchozím řízení nebyl proveden důkaz dědickým spisem po zemřelém původním vlastníkovi) a že tak správní orgán nerespektoval vyjádřenou zásadu materielní pravdy, dle níž podle navrhovatelky "je jeho povinností, a nikoli účastníka, náležitým způsobem zjistit skutkový stav", navrhla, aby Ústavní soud svým nálezem obě ústavní stížností napadená rozhodnutí orgánů veřejné moci zrušil.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jak z odůvodnění ústavní stížnosti, tak z odůvodnění jí dotčených rozhodnutí orgánů veřejné moci, stejně jako z obsahů spisů, které byly Ústavnímu soudu k jeho žádosti předloženy (§48 odst. 2 zákona), je patrno, že ke schválení dohody o vydání posuzovaných nemovitostí nedošlo proto, že oba orgány veřejné moci dospěly ke shodnému závěru, že stěžovatelka v postavení náhradní dědičky po přímém vlastníkovi není ve smyslu zákona (§4 odst. 2 zák. č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů) oprávněnou osobou, a to především proto, že závětní dědička se dožila smrti zůstavitele (původního vlastníka). Opakovaná tvrzení stěžovatelky, že "v normální společnosti..... by po zemřelé sestře dědila i bez ohledu na existenci či neexistenci závěti jakožto dědička ze zákona", na správnosti posuzovaného závěru nemohou ani pod aspektem ochrany ústavnosti (čl. 83 úst. zák. č. 1/1993 Sb.) nic změnit, nehledě již ani k tomu, že přezkoumávat věcnou správnost či legalitu rozhodnutí orgánů veřejné moci Ústavnímu soudu ve smyslu jeho ustálené rozhodovací praxe nepřísluší, leč by pro jeho ingerenci do jurisdikce především obecných soudů byly dány zvláštní podmínky (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 5, Praha 1995). Takové podmínky však ve věci posuzované ústavní stížnosti shledány nebyly, jejich existenci stěžovatelka ostatně ani netvrdila a její vpředu zmíněné tvrzení, co do jejich dědických nároků obecně, je nadto toliko jednou z možných hypotéz, o níž - pokud by vůbec přicházela
v úvahu - (pro možné dispozice s předmětem dědictví předchozí dědičkou, které nelze vyloučit) není ani zdaleka jisto, že by vůbec nastala.
Obdobně nedůvodným bylo shledáno tvrzení stěžovatelky co do kusosti předcházejícího řízení; ani ze správního spisu ani ze spisu obecného soudu není patrno, že by stěžovatelka návrh na provedení důkazu dědickým spisem (sc. po zemřelé závětní dědičce) vůbec vznesla, případně že by v opravném řízení správnímu orgánu v naznačeném smyslu kusost řízení vytýkala. Obdobně ani z tvrzení ústavní stížnosti nejsou patrny údaje potřebné pro konkretizaci uvažovaného důkazu a již proto tvrzení stěžovatelky stran formálního přístupu k právnímu problému není namístě; odhlédnuto od toho, že by - vzhledem k rozhodovacím důvodům obou orgánů veřejné moci - provedení takového důkazu, pokud by byl navržen, bylo zjevně nadbytečné, výklad stěžovatelky co do povinnosti orgánů veřejné moci plynoucích ze zásady materielní pravdy (dnes ostatně restriktivně chápané) neobstojí, neboť je především věcí každého účastníka řízení, zatíženého ex lege povinností tvrzení a dokazování, aby si "sám střežil svá práva". Stěžovatelčina výtka kusosti předcházejícího řízení je proto za daných okolností nepřípadná.
Protože obě rozhodnutí a především pak rozhodnutí obecného soudu jsou odůvodněna dostatečně vyčerpávajícím a zákonu zcela odpovídajícím způsobem (§157 odst. 2 o. s. ř.), nelze jim ani pod aspekty ochrany ústavnosti (čl. 83 úst. zák. č. 1/1993 Sb.) ani v tomto směru nic podstatného vytknout.
S přihlédnutím k důvodům již vyloženým byla stěžovatelčina ústavní stížnost posouzena jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost této neopodstatněnosti je dána jak povahou vyložených důvodů, tak ustálenou rozhodovací praxí, jak příkladmo na ni bylo poukázáno.
O zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnout odmítavým výrokem [§43 odst. 2 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je patrno, s tím, že na rozdíl od závěrů obecného soudu není Ústavní soud přesvědčen o platnosti orgány veřejné moci posuzované závěti, neboť testátor v době pořizování závěti nemůže platně rozhodovat
o majetku, který v době pořízení závěti již nevlastní.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 4. května 2000