ECLI:CZ:US:2000:3.US.85.2000
sp. zn. III. ÚS 85/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Vlastimila Ševčíka a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vladimíra Jurky o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti navrhovatele RNDr. P. N., zastoupeného JUDr. J. Š., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. 12. 1999, čj. 6 Co 3220/99-21, ve spojení s usnesením Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. 9. 1999, čj. 20 E 988/99-7, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatel podal dne 9. 2. 2000 návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti, který byl Ústavnímu soudu doručen o den později. V předmětném návrhu brojil navrhovatel proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. 12. 1999, čj. 6 Co 3220/99-21, ve spojení s usnesením Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. 9. 1999, čj. 20 E 988/99-7, s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva.
Ústavní soud si vyžádal spis Okresního soudu v Českých Budějovicích, sp.zn. 20 E 988/99 a z něj zjistil, že dne 2. 7. 1999 podalo město Horní Planá návrh na výkon rozhodnutí prodejem nemovitostí povinných B., v.o.s. a RNDr. P. N. (ústavního stěžovatele), kterým bylo rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. 2. 1998, čj. 9 C 268/97-46, potvrzeným rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. 1. 1999, sp.zn. 6 Co 2868/98, uloženo zaplatit společně a nerozdílně Městu Horní Planá částku v celkové výši 841.523,- Kč s příslušenstvím. Exekucí měly být postiženy nemovitosti ve vlastnictví navrhovatele a jeho manželky. Uvedený rozsudek nabyl právní moci dne 18. 2. 1999. Okresní soud v Českých Budějovicích dne 14. 9. 1999 usnesením, čj. 20 E 988/99-7, zamítl návrh na výkon rozhodnutí prodejem nemovitostí proti povinnému B. v.o.s. a nařídil požadovaný výkon rozhodnutí proti navrhovateli. Rozhodnutí odůvodnil tím, že oprávněný doložil platný exekuční titul, který se vztahoval na oba povinné. Výpisem z katastru nemovitostí bylo doloženo, že předmětné nemovitosti jsou ve vlastnictví navrhovatele RNDr. P. N. a jeho manželky. Proto soud zamítl návrh na výkon rozhodnutí prodejem nemovitostí proti povinnému B., v.o.s. a nařídil jej pouze proti navrhovateli.
Toto rozhodnutí napadl navrhovatel odvoláním, v němž uvedl, že podkladový rozsudek nebyl dosud navrhovateli doručen, nenabyl tudíž právní moci a není vykonatelný a že u navrhovatele je v rozsudku uvedena nesprávná adresa bydliště.
Krajský soud v Českých Budějovicích napadený rozsudek soudu I. stupně dne 8. 12. 1999 usnesením, čj. 6 Co 3220/99-21, potvrdil. Rozhodnutí odůvodnil tím, že pokud jde o námitku, že rozsudek nebyl navrhovateli doručen, bylo nepochybně prokázáno, že předmětný rozsudek byl doručen JUDr. K. Š., který v té době nepochybně byl právním zástupcem navrhovatele na základě plné moci. Skutečnost, že u RNDr. P. N. byla v rozsudku uvedena špatná adresa bydliště, je důvodem pro případnou opravu záhlaví rozsudku, ale nemá to vliv na vykonatelnost tohoto rozsudku, neboť identita tohoto povinného tím není nijak zpochybněna.
Toto usnesení napadl navrhovatel ústavní stížností, v níž namítal, že skutková zjištění soudu jsou v rozporu s provedenými důkazy. Odvolací soud navíc podle navrhovatele rozhodoval v neveřejném zasedání, ačkoliv prováděl dokazování, což lze pouze při veřejném jednání. Uvedenými skutečnostmi mělo dojít k porušení navrhovatelových základních práv daných čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1, 3 a 4 Listiny základních práv a svobod.
Krajský soud v Českých Budějovicích, jako účastník řízení, ve vyjádření ze dne 9. 3. 2000 poukázal na skutečnost, že nalézací rozsudek byl doručen v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu zplnomocněnému advokátovi JUDr. Š. Pokud jde o skutečnost, že si krajský soud vyžádal fotokopii či opis plné moci od JUDr. Š., nešlo o provádění dokazování, ale o zkoumání, respekt. ověřování, zda exekuční titul je vykonatelný, neboť originál plné moci (čl. 61 nalézacího spisu) zmizel. V ostatním krajský soud odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku.
Návrh není důvodný.
Na tomto místě je třeba uvést, že Ústavní soud ČR je si vědom skutečnosti, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR). Nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. To ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny a pokud napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Z obsahu stížnosti vyplývá, že navrhovatel se domáhá v plném rozsahu přezkoumání rozhodnutí napadeného ústavní stížností a tak, jako by Ústavní soud byl dalším stupněm v hierarchii obecných soudů. Argumenty, ve stížnosti uvedené, jen opakují argumenty, kterými se zabýval obecný soud a s nimiž se v odůvodnění řádně vypořádal.
Hlavním argumentem navrhovatele, který ve svém návrhu uvádí, je skutečnost, že jej v řízení nezastupoval advokát JUDr. Š. a že tudíž pokud mu bylo doručeno rozhodnutí soudu, nebylo řádně doručeno navrhovateli. K této otázce Ústavní soud uvádí, že problémem zastupování navrhovatele JUDr. Š. se již zabýval v rozhodnutí, sp.zn. I. ÚS 597/99 a dospěl k závěru, že navrhovatel byl v řízení před krajským soudem řádně zastupován advokátem JUDr. K. Š. Ústavní soud se nemíní od tohoto zjištění odchylovat a odkazuje i na argumentaci v tomto rozhodnutí uvedenou.
Pokud jde o namítanou skutečnost, že krajský soud ve věci jednal v neveřejném zasedání, ve kterém prováděl dokazování, čímž porušil ust. §122 odst. 1 a §116 odst. 1 o.s.ř., Ústavní soud se ve svých závěrech ztotožnil s názorem Krajského soudu v Českých Budějovicích, že v případě jednání nebylo prováděno dokazování. Soud pouze doplnil spis o kopii listiny, která v něm původně pod číslem listu 61 byla, tedy jen formálně založil do spisu důkaz již dříve provedený.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavní soud dospěl k závěru, že postupem Krajského soudu v Českých Budějovicích nebyla porušena navrhovatelova základní práva, daná ústavními zákony a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy a nezbylo mu než návrh podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. července 2000
JUDr. Vlastimil Ševčík
předseda senátu