ECLI:CZ:US:2000:3.US.88.2000
sp. zn. III. ÚS 88/2000
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl mimo ústní jednání v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Holländera a soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Vlastimila Ševčíka ve věci návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti navrhovatelky B. H., zastoupené JUDr. J. N., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Praze, čj. 26 Co 217/99-52, ze dne 24. 11. 1999 ve spojení s rozsudkem Okresního soudu Praha-západ, čj. 4 C 386/97-35, ze dne 2. 12. 1998, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatelka podala dne 10. 2. 2000 návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti (dále jen "návrh"), který byl doručen Ústavnímu soudu dne 11. 2. 2000. Návrh směřoval proti rozsudku Krajského soudu v Praze, čj. 26 Co 217/99-52, ze dne 24. 11. 1999, jímž byl potvrzen v napadené části výroku I. o lhůtě k plnění a o bytové náhradě a ve výroku III. o nákladech řízení rozsudek Okresního soudu Praha-západ, čj. 4 C 386/97-35, ze dne 2. 12. 1998. Rozsudkem Okresního soudu Praha-západ. čj. 4 C 386/97-35, ze dne 2. 12. 1998, bylo určeno ve výroku I., že žalovaní jsou povinni vyklidit specifikované prostory v domě navrhovatelky a vyklizené odevzdat navrhovatelce do 15 dnů po zajištění přiměřeného náhradního bytu., ve výroku II. pak bylo stanoveno, že žalovaní jsou povinni zdržet se užívání specifikovaných pozemků ve vlastnictví navrhovatelky, ve výroku III. pak bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Napadenými rozsudky bylo podle názoru navrhovatelky porušeno její základní právo zakotvené v čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ve spojení s čl. 4 odst. 1 a 2 Listiny, a dále bylo porušeno její základní právo zakotvené v čl. 1 Protokolu čl. 1 k Evropské Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále Protokol). Návrh byl podán včas.
K posouzení návrhu si Ústavní soud vyžádal spis, sp. zn. 4 C 386/97, vedený u Okresního soudu Praha-západ. Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že navrhovatelka podala žalobu proti manželům H. a D. B. (dcera a zeť navrhovatelky), kterou se domáhala rozhodnutí soudu o tom, že žalovaní jsou povinni vyklidit specifikovanou část domu ve vlastnictví navrhovatelky, kterou dříve užívali s jejím souhlasem k trvalému bydlení, a dále že jsou povinni zdržet se užívání nemovitostí (zahrady přiléhající k domu), užívaných rovněž na základě dohody. Důvodem pro podání žaloby byla skutečnost, podle názoru navrhovatelky, že mezi ní a žalovanými dochází dlouhodobě k vážným konfliktům a že žalovaní si nejsou vědomi svého postavení a povinné úcty k navrhovatelce, s určitými výjimkami nepřispívají k úhradě nákladů. Navrhovatelka se proto domáhala ochrany svého vlastnického práva žalobou na vyklizení nemovitosti bez zajištění náhradního bytu, protože zákon v takových případech bytovou náhradu nepřiznává. Ve věci rozhodoval Okresní soud Praha-západ, který po provedeném dokazování rozsudkem, čj. 4 C 386/97-35, ze dne 2. 12. 1998, stanovil, že žalovaní jsou povinni předmětné prostory v domě vyklidit, ale na rozdíl od žaloby vázal povinnost vyklidit prostory na zajištění přiměřeného náhradního bytu, a současně stanovil, že žalovaní jsou povinni zdržet se užívání pozemků přilehlých k nemovitosti od stejného časového okamžiku. Žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Uvedené rozhodnutí soud I. stupně velmi podrobně a rozsáhle odůvodnil. Soud I. stupně vycházel ze skutečnosti, že vztah mezi matkou - vlastnicí domu a její dcerou s manželem, týkající se užívání části nemovitosti, vzniklý na základě dohody účastníků, není zvlášť upraven v občanském zákoníku (dále jen "OZ"). Posuzoval proto tento vztah jako založený tzv. innominátní smlouvou podle §51 OZ, neboť neshledal, že by odporovala obsahu nebo účelu OZ. Její právní režim pak za použití §491 OZ, podle něhož mohou vznikat závazky i z jiných smluv v zákoně neupravených, na něž je třeba použít ustanovení zákona, která upravují závazky jim nejbližší, posuzoval podle §685 a násl. OZ, tj. podle ustanovení o nájemní smlouvě, týkající se nájmu bytu. Dále soud I. stupně konstatoval, že užívání nemovitosti žalovanými bylo zpočátku oprávněné (dohoda mezi účastníky), okamžikem, kdy navrhovatelka projevila nesouhlas s tímto užíváním, je nutno analogicky §710 OZ považovat právo žalovaných za zaniklé k datu, které stanovila navrhovatelka v dopise žalovaným, v němž jim sdělovala, že s jejich bydlením nadále nesouhlasí a žádala je, aby se vystěhovali, a proto nadále za neoprávněné. Soud I. stupně se dále podrobně v odůvodnění zabýval otázkou, zda stanovit lhůtu k vyklizení nemovitosti podle návrhu navrhovatelky anebo přihlédnout k situaci žalovaných a rodinným vztahům a analogicky úpravě nájmu stanovit právo žalovaných na přiměřený náhradní byt. Soud I. stupně po zvážení všech zjištěných skutečností i s přihlédnutí k §3 odst. 1 OZ vyhověl žalobě a poskytl navrhovatelce ochranu vlastnického práva tím, že uložil vyklidit část domu a zdržet se užívání zahrady, avšak vázal tyto povinnosti na zajištění přiměřeného náhradního bytu pro žalované.
K odvolání navrhovatelky rozhodoval ve věci Krajský soud v Praze. Navrhovatelka podala odvolání pouze do výroku I., kdy vyklizení části domu bylo podmíněno přiměřeným náhradním bytem a do výroku III. o nákladech řízení. Podstatou odvolání byl nesouhlas navrhovatelky s analogickým použitím ustanovení OZ o nájmu bytu, pokud jde o povinnost navrhovatelky jako vlastnice domu zajistit přiměřený náhradní byt. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními i právními závěry soudu I. stupně. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že OZ neřeší otázku, zda občanu, který užíval byt v rodinném domku z titulu příslušníka rodiny nebo na základě dohody s vlastníkem domu, přísluší poté, kdy mu vznikla povinnost dům vyklidit, bytová náhrada. Jiná ustanovení OZ o náhradě za byt nelze použít, protože upravují právní vztahy po zániku práva užívání bytu na základě jiného právního vztahu. Proto je třeba posoudit nárok na přiznání bytové náhrady v těchto případech podle těch ustanovení, která upravují vztahy obsahem a účelem jim nejbližší, tj. těmi, která jsou jim nejpodobnější (analogie podle ust. §853 OZ). Podle názoru odvolacího soudu je v daném případě namístě analogie podle §712 odst. 5 věta druhá OZ, podle kterého je povinnost nájemce vyklidit byt při zániku nájmu výpovědí vázána na bytovou náhradu. V projednávané věci, kdy na straně žalovaných jde o rodinu s nezletilým dítětem, jsou pak dány důvody pro poskytnutí přiměřeného náhradního bytu při vyklizení domu. Odvolací soud se v této souvislosti zabýval i zkoumáním, zda by nebylo v rozporu s dobrými mravy nepřiznání bytové náhrady žalovaným. Po posouzení všech skutečností dospěl k závěru, že nepřiznání takové náhrady by bylo v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 OZ. Na základě těchto závěrů pak odvolací soud rozsudkem, čj. 26 Co 217/99-52, ze dne 24. 11. 1999, potvrdil rozsudek soudu I. stupně.
Proti oběma uvedeným rozsudkům podala navrhovatelka návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti, protože podle jejího názoru byla napadenými rozhodnutími porušena její základní práva, zakotvená v čl. 11 odst. 4 Listiny ve spojení s čl. 4 odst. 1 a 2 Listiny, a v čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě. Porušení uvedených práv spatřovala navrhovatelka v tom, že soudy s ohledem na to, že povinnosti mohou být ukládány pouze na základě zákona a meze základních práv a svobod mohou být upraveny pouze zákonem, aplikovaly na specifický vztah navrhovatelky a žalovaných ustanovení o nájmu bytu extenzivním výkladem. Extenzivní výklad soudu, který připustil omezení vlastníka domu, v němž jsou vyklizované místnosti, u nichž podle zákona nárok na náhradu není, analogicky případům, kde nárok ze zákona je, považuje navrhovatelka za nepřípustný ve smyslu čl. 11 odst. 4 Listiny a čl. 1 Protokolu. Rozhodnutími soudů byla dotčena i základní práva navrhovatelky v tom, že povinnosti mohou byt podle čl. 4 odst. 1 a 2 Listiny ukládány pouze na základě zákona v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod. Podpůrně navrhovatelka argumentovala nálezem Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 190/94 a IV. ÚS 199/94. Navrhovatelka proto žádala, aby Ústavní soud oba napadené rozsudky zrušil.
K posouzení návrhu si Ústavní soud dále vyžádal vyjádření Krajského soudu v Praze jako účastníka řízení. Krajský soud v Praze se ve svém vyjádření plně odvolal na odůvodnění napadeného rozsudku bez další doplnění.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých odůvodněních konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled na rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů může Ústavní soud zasáhnout pouze tehdy, jestliže jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl navrhovatel účastníkem, byly porušeny základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Vzhledem k tomu, že navrhovatelka se dovolávala ochrany svých základních práv zaručených Listinou, přezkoumal Ústavní soud obě napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný.
Jádrem návrhu je nesouhlas navrhovatelky s použitím analogie při posuzování právního vztahu mezi ní a žalovanými podle právní úpravy, týkající se nájmu bytu. Předmětná věc není totožná s případem, který Ústavní soud posuzoval ve sp. zn. II. ÚS 190/94. Především se liší v tom, že v předmětné věci byly předmětem užívání bytové prostory, právo užívat tyto prostory bylo do okamžiku, kdy navrhovatelka odvolala svůj souhlas s takovým užíváním, oprávněné. Navrhovatelka jako vlastnice domu, má samozřejmě právo odvolat souhlas s užíváním domu rodinnými příslušníky, její právo disponovat takto s předmětem vlastnictví je chráněno ústavními zákony a soudy mu musí v mezích těchto norem poskytnout ochranu. Právo užívání části nemovitosti rodinným příslušníkem není výslovně právními předpisy upraveno, nelze však říci, že by právní úprava takové užívání nepřipouštěla anebo mu neposkytovala právní ochranu. Jestliže postavení rodinného příslušníka při užívání nemovitosti se souhlasem vlastníka nemovitosti není v rozporu s právem chráněnými zájmy a lze takovou dohodu sjednat, pak vzhledem k tomu, že výslovná úprava takového závazku absentuje, nelze než postupovat podle §853 OZ, který výslovně připouští analogii a stanoví, že tyto právní vztahy se řídí ustanoveními OZ, která upravují vztahy obsahem i účelem jim nejbližší. Obecné soudy správně dovodily, že obsahem a účelem nejbližší předmětné věci jsou vztahy, týkající se nájmu bytu. Naproti tomu v rozhodnutí Ústavního soudu, kterého se navrhovatelka dovolávala, se jednalo výslovně o nebytové prostory. Vyjdeme-li při použití analogie z právní úpravy nájmu bytu, pak nelze říci, že by přiměřená bytová náhrada byla institutem, který nelze vůči vlastníkovi nemovitosti použít, který by znamenal uložení povinnosti nad rámec zákona. Ustanovení §853, připouštějící analogii, výslovně stanoví, že právní vztahy v OZ výslovně neupravené se řídí ustanoveními OZ, která upravují vztahy obsahem i účelem nejbližší. Z uvedeného ustanovení podle názoru Ústavního soudu nelze než dovodit, že se plně aplikuje právní úprava těchto obdobných vztahů a není zde dán prostor pro úvahu, zda některý institut z analogií určené úpravy použít či nikoliv. Pokud by tomu tak mělo být, legislativní technika pro takový případ využívá jiné formulace, a to, že se příbuzná právní úprava použije přiměřeně nebo obdobně. Dikce §853 však jednoznačně stanoví, že analogií určenou právní úpravou se předmětné vztahy řídí, tj. řídí plně. Z uvedeného proto, podle názoru Ústavního soudu, lze dovodit, že povinnost zajistit přiměřenou bytovou náhradu byla navrhovatelce uložena na základě zákona, a to nikoliv jeho extenzivním výkladem. Ústavní soud proto konstatoval, že napadenými rozhodnutími obecných soudů nebylo porušeno základní právo navrhovatelky, zakotvené ve výše uvedených ustanoveních Listiny a Protokolu č. 1 k Úmluvě.
Na základě výše uvedených skutečností nezbylo Ústavnímu soudu než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti podle §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. září 2000
JUDr. Pavel Holländer
předseda senátu