ECLI:CZ:US:2000:3.US.94.2000
sp. zn. III. ÚS 94/2000
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl ve věci návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti stěžovatele Celní ředitelství Praha, proti rozsudku Městského soudu v Praze, čj. 38 Ca 87/99-57, ze dne 26. 10. 1999, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatel podal dne 14. 2. 2000 návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti (dále jen "návrh"), který směřoval proti rozsudku Městského soudu v Praze, čj. 38 Ca 87/99-57, ze dne 26. 10. 1999, jímž bylo zrušeno rozhodnutí Celního ředitelství Praha čj. 16654/98-01/2, ze dne 10. 12. 1998 a věc byla vrácena tomuto orgánu k dalšímu řízení. Podle názoru stěžovatele byl napadeným rozhodnutím zkrácen na svých právech.
Stěžovatel - Celní ředitelství Praha návrhem, podaným podle §72 a násl. zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), brojil proti rozsudku Městského soudu v Praze, kterým v rámci přezkoumávání zákonnosti rozhodnutí orgánu veřejné správy bylo zrušeno jeho rozhodnutí, vydané ve správním řízení podle zák. č. 13/1993 Sb., celní zákon, ve znění pozdějších předpisů, a žádal, aby Ústavní soud toto rozhodnutí zrušil.
Definičním znakem pojmu ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, jakož i §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, je zásah orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Pro aktivní legitimaci k podání ústavní stížnosti z toho vyplývá, že takto legitimován je pouze ten subjekt (fyzická a právnická osoba), jenž disponuje způsobilostí být nositelem základních práv a svobod.
Pokud stát vystupuje v právních vztazích v pozici subjektu veřejného práva, čili jako nositel veřejné moci, z povahy věci není a ani nemůže být nositelem (subjektem) základních práv a svobod. Přístup opačný by znamenal popření smyslu základních práv a svobod tak, jak byly zformovány staletým vývojem evropské a anglosaské kultury. Z pohledu teoretického takovýto postup znamená popření základního rozdílu mezi pojmy oprávnění (subjektivní právo) a pravomoci (kompetence), jenž je akceptován v postavení paradigmatu právního myšlení v dosahu evropské kontinentální i anglosaské právní kultury.
Tento názor vyslovil Ústavní soud ve svém stanovisku, sp. zn. Pl. ÚS-st-9/99, ze dne 9. 11. 1999, když konstatoval, že správní orgán, jehož rozhodnutí bylo úspěšně napadeno správní žalobou, není aktivně legitimován k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí správního soudu.
V předmětné věci byl návrh podán Celním ředitelství Praha, které rozhodovalo jako odvolací orgán ve správním řízení o odvolání Československé obchodní banky, a.s. proti rozhodnutí Celního úřadu Příbram. Rozhodnutí stěžovatele pak na základě správní žaloby bylo zrušeno výše uvedeným rozsudkem Městského soudu v Praze. Z uvedeného plyne, že v řízení, v němž byl vydán napadený rozsudek, vystupoval stěžovatel jako správní orgán, jehož správní rozhodnutí bylo soudem přezkoumáváno. Vzhledem k této skutečnosti nemůže být vzhledem k výše uvedenému stanovisku Ústavního soudu aktivně legitimován pro podání ústavní stížnosti podle §72, zákona o Ústavním soudu.
Vzhledem k výše uvedeným závěrům nezbylo Ústavnímu soudu než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti podle §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu, odmítnout jako návrh podaný subjektem zjevně neoprávněným.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. května 2000