ECLI:CZ:US:2000:4.US.116.2000
sp. zn. IV. ÚS 116/2000
Nález
Ústavní soud rozhodl dne 22. května 2000 v senátě ve věci ústavní stížnosti J F., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 10. 1999, čj. 38 Ca 696/98-37, a rozhodnutí Okresního úřadu v Kladně, okresního pozemkového úřadu, ze dne 26. 8. 1998, čj. PÚ 354/122/1991/Neu-72/9, za účasti 1) Městského soudu v Praze, 2) Okresního úřadu v Kladně, okresního pozemkového úřadu, jako účastníků řízení, a vedlejších účastníků 1) Okresního úřadu v Kladně, majetkoprávního oddělení, 2) Pozemkového fondu ČR, územní pracoviště v Kladně, Váňova 3180, 272 00 Kladno, za souhlasu účastníků bez ústního jednání, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. 10. 1999, čj. 38
Ca 696/98-37, a rozhodnutí Okresního úřadu v Kladně, okresního
pozemkového úřadu, ze dne 26. 8. 1998, čj. PÚ
354/122/1991/Neu-72/9, se zrušují.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedeným
rozhodnutím správního orgánu a Městského soudu v Praze
stěžovatelka uvádí, že Městský soud v Praze se neřídil zásadou
iura novit curia, ačkoli tato zásada je součástí zásad
spravedlivého procesu. Jak soud, tak i správní orgán, se totiž
omezily na zjišťování, zda v projednávané věci je dán restituční
důvod ve smyslu §6 odst. 1 písm. l) zákona č. 229/1991 Sb., ve
znění pozdějších předpisů, ačkoli měly zkoumat, zda je splněna
skutková podstata jiných restitučních důvodů, uvedených zejména
v ustanovení §6 odst. 1 písm. p) a r) citovaného zákona.
Z těchto, jakož i dalších, důvodů domáhá se proto stěžovatelka,
aby pro rozpor s jejími ústavně zaručenými právy zakotvenými
zejména v čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod
(dále jen "Listina") byla napadená rozhodnutí zrušena.
Městský soud v Praze ve svém vyjádření ze dne 11. 4. 2000
uvedl, že nejen matka stěžovatelky, ale ani stěžovatelka sama,
neměly postavení dědiců po zemřelé J. H. ani po zemřelém A. H.
I když k odmítnutí dědictví po A. H. jménem J. H. nebyl zástupce
ONV oprávněn, nelze dovodit, že by šlo o odmítnutí dědictví
v tísni, a navíc předmětem řízení před soudem nemohlo být
přezkoumávání tohoto nezákonného úředního postupu. Za tohoto stavu
má soud za to, že nedošlo k porušení stěžovatelčina práva na
soudní ochranu, neboť za takové porušení nelze považovat pouhý
odlišný právní názor soudu.
Okresní úřad v K., pozemkový úřad, poukázal ve svém
vyjádření ze dne 10. 4. 2000 na skutečnost, že vzhledem
k taxativním ustanovením §6 odst. 1 písm. a) - u) zákona č.
229/1991 Sb. není v projednávané věci dán restituční titul.
Okresní úřad v K., finanční referát, uvedl ve svém
vyjádření ze dne 5. 4. 2000, že v předmětném dědickém řízení
vystupoval zástupce ONV Praha 7 jako zástupce československého
státu vzhledem k důvodnému předpokladu, že v tomto dědickém řízení
neexistují zákonní ani závětní dědici, a že proto část dědictví po
zůstaviteli A. H. připadne ve smyslu ustanovení §513 občanského
zákoníku československému státu jako odúmrť. V projednávané věci
vystupoval pracovník finančního odboru ONV jako zástupce
československého státu, a nelze jej proto považovat za veřejného
opatrovníka ve smyslu ustanovení §60 a násl. občanského zákoníku
z roku 1950.
Obec O. se postavení vedlejšího účastníka v tomto řízení
vzdala.
Pozemkový fond ČR, územní pracoviště v K., se v určené
lhůta k ústavní stížnosti nevyjádřil.
Z obsahu spisu Okresního úřadu v K., okresního pozemkového
úřadu, sp. zn. 354/91, Ústavní soud zjistil, že matka stěžovatelky
E. H. uplatnila podáním ze dne 27. 8. 1991 nárok na vrácení
zemědělského majetku podle zákona o půdě, totiž statku č. p. 19
v O. s polnostmi o celkové výměře 23 ha 72 a 42 m2 s poukazem na
to, že vlastnictví k těmto nemovitostem přešlo na československý
stát na základě zákona č. 55/1948 (správně 1947). Napadeným
rozhodnutím rozhodl Okresní úřad v K., okresní pozemkový úřad,
tak, že stěžovatelka a V. B., dcery E. H., nejsou spoluvlastnicemi
ideální jedné poloviny nemovitostí, ve výroku tohoto rozhodnutí
blíže uvedených. V důvodech svého rozhodnutí uvedl správní orgán,
že E. H. nesplňuje žádné z ustanovení §4 odst. 2 zákona o půdě
a jednoznačně je také třeba vyloučit ustanovení 4 odst. 1 tohoto
zákona. Správní orgán také zkoumal, zda je dán některý
z restitučních důvodů uvedených v ustanovení §6 odst. 1 zákona
o půdě a dospěl k závěru, že žádná ze skutkových podstat uvedených
v písm. l), p) a t) není naplněna. Pokud jde o skutkovou podstatu
uvedenou pod písm. t) citovaného ustanovení - přikázání do užívání
právnické osoby na základě zákona č. 55/1947 Sb. nebo vládního
nařízení č. 50/1955 Sb. -, uvedl správní orgán, že výměry
o přikázání do užívání se týkaly celku majetku, který však z jedné
poloviny přešel na stát darovací nabídkou a z jedné poloviny
odúmrtí. Ze spisu 38 Ca 696/98 Městského soudu v Praze bylo dále
zjištěno, že Městský soud v Praze rozhodl o opravném prostředku
stěžovatelek tak, že rozhodnutí pozemkového úřadu potvrdil, když
současně opravný prostředek podaný V. B. pro opožděnost odmítl.
Podle názoru městského soudu ani případné neodmítnutí dědictví
jménem J. H. by nemohlo založit jakýkoli z restitučních důvodů,
neboť jmenovaná nezanechala závětní ani zákonné dědice a její
majetek by stejně připadl státu jako odúmrť.
Jak konstatoval Ústavní soud již ve stanovisku pléna, sp.
zn. Pl. ÚS - st. 5/97 publikovaném ve Sbírce nálezů a usnesení
Ústavního soudu ČR, svazek 9, str. 345, roč. 1997 - III. díl,
úlohou interpretace a aplikace zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě
vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění
pozdějších předpisů, je naplnění vůle zákonodárce, a tedy
i respektování restitučního titulu upraveného v §6 odst. 1 písm.
t) zákona a ne jeho eliminování. Oprávněnými osobami z hlediska
nároku na vydání věci jsou nejen vlastníci, ale také další osoby
uvedené v §4 tohoto zákona. Při rozhodování o restitučním nároku
podle §9 odst. 1 zákona o půdě osob oprávněných podle §4 odst.
2 písm. e) nelze proto vyloučit restituční titul podle §6 odst.
1 písm. t) ani v případě, že majetek původního vlastníka připadl
jako odúmrť státu, a přirozeně ani v případě, že takto připadl
státu v rozsahu jedné poloviny. Ačkoli E. H., jak již shora bylo
konstatováno, uplatnila svůj nárok s poukazem na ustanovení §6
odst. 1 písm. t) zákona o půdě a ačkoli ve spise správního orgány
jsou založeny výměry MNV v O. o přikázání předmětných nemovitostí
do užívání podle zákona č. 55/1947, správní orgán poukázal ve svém
rozhodnutí jako na relevantní skutečnost, že ohledně jedné
poloviny těchto nemovitostí došlo k jejich přechodu na stát
odúmrtí, zatímco Městský soud v Praze se v napadeném rozhodnutí
restitučním důvodem podle písm. t) citovaného ustanovení nezabýval
vůbec. Podle názoru Ústavního soudu je tedy ustanovení §6 odst.
1 písm. t) zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů,
aplikovatelné i v projednávané věci, kdy restituentka je neteří
původní zemřelé vlastnice (touto vlastnicí se J. H. stala podle
§509 občanského zákoníku č. 141/1950 Sb. již smrtí svého syna A.
H., který ji předemřel), a tudíž oprávněnou osobu podle §4 odst.
2 písm. e) zákona č. 229/1991 Sb., neboť v době úmrtí J. H. byly
nemovitosti zatíženy dle zákona č. 55/1947 Sb. a vlastnictví J. H.
připadlo státu jako odůmrť.
Ústavní soud proto pro porušení ústavně zaručených práv
zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny ústavní stížnosti podle
ustanovení §82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.,
o Ústavním soudu, vyhověl a napadená rozhodnutí podle ustanovení
§82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušil
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 22. května 2000