ECLI:CZ:US:2000:4.US.122.2000
sp. zn. IV. ÚS 122/2000
Usnesení
IV. ÚS 122/2000
Ústavní soud rozhodl dne 29. května 2000 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Čermáka a soudců JUDr. Evy Zarembové a JUDr. Pavla Varvařovského ve věci ústavní stížnosti ing. J. H., zastoupeného Mgr. T. M., advokátem, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 12 1999, čj. 3 To 119/99-1155, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 10. 1999, čj. 56 T 15/99-1118, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora označenému rozsudku Vrchního soudu v Praze, kterým byl zrušen rozsudek Městského soudu v Praze a podle §259 odst. 3 trestního řádu znovu rozhodnuto tak, že stěžovatel byl uznán vinným přípravou k trestnému činu vraždy podle ustanovení §7 odst 1, §219 odst. 1 trestního zákona a trestným činem padělání a pozměňování peněz podle ustanovení §140 odst. 1 trestního zákona a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří let a šesti měsíců a k trestu propadnutí věci, stěžovatel tvrdí, že byl účelově kriminalizován a že obecné soudy svým postupem a rozhodnutími zasáhly do jeho práv ústavně zaručených v čl. 2 odst. 2, čl. 10 odst. 1, 2, čl. 13, čl. 37 odst. 1, 4, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 3, čl. 5 odst. 1 písm. c), odst. 3, čl. 6 odst. 3 písm. d), čl. 7 odst. 2, čl. 8, čl. 13 a čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a proto žádá Ústavní soud o jejich zrušení. Na podporu svých tvrzení stěžovatel uvádí, že důkazy použité proti jeho osobě nebyly pořízeny v souladu se zákonem anebo byly soudem nesprávně hodnoceny. Mimo jiné poukazuje na to, že jeho obvinění bylo založeno na výpovědi agenta německých policejních orgánů, vystupujícího pod utajenou totožností pod jménem "Memo", přičemž nebylo prokázáno, zda vůbec byl dodržen postup podle ustanovení §34b zákona č. 283/1991 Sb., o Policii ČR, a že jeho rozhovory s agentem byly pořízeny v rozporu s citovaným ustanovením zákona o Policii, že svědek S., agentův řídící orgán, vypovídal jednak částečně nepravdivě, částečně pouze o tom, co slyšel zprostředkovaně od agenta, přičemž jejich výpovědi se v mnohém rozcházejí, a konečně, že podle stěžovatele klíčová osoba jeho případu, svědek R. B., nepravdivě vypovídal a byl pravděpodobně instruován, jak se má jako svědek chovat. Podle stěžovatele, je tento svědek nevěrohodnou osobou, neboť stěžovateli nesplácel svůj dluh a vyhrožoval mu svými styky s kriminální policií a trestním stíháním, k čemuž nakonec došlo pouhé dva dny před datem splatnosti půjčky. Stěžovatel dále uvádí, že jeho zdravotní stav nebyl dostatečně zhodnocen, neboť vliv epileptického onemocnění na trestní odpovědnost a možnost spáchání trestné činnosti může posoudit pouze znalec z odvětví neurologie a psychologie, a nikoliv znalec z odvětví psychiatrie, jak bylo ustaveno soudem a že, shrnuto závěrem, není možno posuzovat skutky, za které byl odsouzen, za trestné činy, z důvodů v ústavní stížnosti blíže rozvedených.
Ze spisu Městského soudu v Praze, sp. zn. 56 T 15/99, Ústavní soud zjistil, že převážnou část námitek vznesených v ústavní stížnosti stěžovatel uplatnil v odvolání proti rozsudku Městského soudu v Praze. Vrchní soud v Praze shledal, že odvolání je částečně důvodné v části týkající se přípravy k trestnému činu vraždy, a to pokud jde o použití přepisů nahrávek záznamů rozhovorů mezi stěžovatelem a agentem jako důkazu, neboť pravidla pro použití operativní techniky, stanovená v zákoně o Policii ČR, v daném případě nebyla splněna. Odvolací soud však zároveň uvedl, že závěr soudu nebyl postaven výlučně na tomto nepoužitelném důkazu a že v otázce hodnocení ostatních důkazů provedených k prokázání tohoto skutku se plně ztotožňuje se závěry soudu prvého stupně. Z důvodů v rozhodnutí blíže rozvedených Vrchní soud v Praze vyhodnotil odlišně právní kvalifikaci skutku, stejně jako v případě druhého trestného činu, padělání a pozměňování peněz, a protože tím došlo ke změnám ve výroku o vině, zrušil rozsudek Městského soudu v Praze v celém rozsahu a ve věci sám rozhodl.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí obecných soudů z pohledu tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a poté rozhodl, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud jako orgán ochrany ústavnosti nezasahuje generelně do jurisdikce obecných soudů. Podle článku 90 Ústavy ČR jen soud, který je součástí obecných soudů, rozhoduje o otázce viny a trestu, hodnotí důkazy podle svého volného uvážení a v rámci stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů je výrazem ústavního principu nezávislosti soudu. Pokud soud při svém rozhodování respektuje podmínky dané ustanovením §2 odst. 6 trestního řádu, jakož i ustanovení §125 trestního řádu, a jasně vyloží, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil, jak se vypořádal s obhajobou a proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení přehodnocovat, a to ani tehdy, pokud by s ním nesouhlasil. Pouze v případě, kdy by právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutno takové rozhodnutí považovat za ocitající se v rozporu s ústavně chráněnou zásadou řádného a spravedlivého procesu. K takové situaci však v projednávaném případě nedošlo.
K problematice ústavnosti důkazu plynoucího z výpovědi svědka pod utajením Ústavní soud v nálezu ve věci Pl. ÚS 4/94 publikovaném ve Sbírce zákonů pod č. 214/1994 Sb., kterým bylo zrušeno tehdy platné ustanovení §55 odst. 2 trestního řádu, blíže vyložil zásady a podmínky, za nichž důkaz provedený v trestním řízení výslechem svědka vypovídajícího pod utajením lze pokládat za ústavně souladný. V intencích tohoto nálezu je za rozhodující kritérium ústavnosti institutu výpovědi svědka pod utajením nutno pokládat jednak dodržení zásady subsidiarity, podle které výslech svědka pod utajením má své místo jen tehdy, nelze-li ochranu svědka spolehlivě zajistit jinak, jednak nezbytnost minimalizace omezení práv obhajoby, k němuž při provedení důkazu svědkem pod utajením nepochybně dochází. Ze spisu Městského soudu v Praze Ústavní soud zjistil, že důvody vedoucí k utajení agenta byly evidentní a že při jeho výslechu v přípravném řízení byla umožněna přítomnost obhájce stěžovatele. Jakkoli tedy bylo postavení obhajoby ztíženo i s ohledem na skutečnost, že svědek nevypovídal osobně v průběhu hlavního líčení, stupeň tohoto omezení byl minimalizován na nejnižší možnou míru nezbytnou při provádění důkazu svědkem pod utajením.
Ústavní soud rovněž neshledal stěžovatelem tvrzené porušení čl. 37 odst. 4 Listiny, tedy práva na tlumočníka, neboť v přípravném řízení stěžovatel výslovně prohlásil, že svého práva hovořit ve svém mateřském jazyce nevyužívá (č. l. 171). Z protokolu o hlavním líčení u Městského soudu v Praze, jakož i z protokolu o veřejném zasedání Vrchního soudu v Praze, sice není zřejmé, zda se stěžovatel vyjadřoval ve své mateřštině či nikoliv, nicméně je zcela jednoznačně prokázáno, že u obou jednání byl přítomen tlumočník.
Za nepřípadnou Ústavní soud shledal stěžovatelovu argumentaci článkem 13 a článkem 37 odst. 1 Listiny. V prvém případě proto, že z odůvodnění rozsudku Vrchního soudu v Praze plyne, že odvolací soud uznal nezákonnost pořízení a použití přepisů nahrávek záznamů rozhovorů mezi stěžovatelem a agentem, neboť k tomu nebyl dán souhlas soudu v souladu s ustanovením §36 odst. 3 zákona o Policii ČR, ve druhém případě proto, že stěžovatel svého práva odepřít výpověď nevyužil. Vzhledem k procesnímu postupu stěžovatele při jednání před Městským, jakož i Vrchním, soudem v Praze, kdy provedení dalších důkazů nenavrhl, je rovněž nepřípadná jeho argumentace článkem 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy.
Náznak možného hodnocení důkazů u vědomí stěžovatelova etnického původu a odkaz na čl. 14 Úmluvy zůstává podle názoru Ústavního soudu pouze v poloze subjektivní stěžovatelovy úvahy.
Podstatu ostatních námitek v ústavní stížnosti lze shrnout do konstatování, že stěžovatel nesouhlasí s právními závěry obecných soudů, což je skutečnost, která sama o sobě nezakládá důvod k ústavněprávní argumentaci, neboť rozsah práva na spravedlivý proces, vyplývající z čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, není možné vykládat jako garantování úspěchu v řízení. Právo na spravedlivý proces znamená zajištění práva na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Za předpokladu, že se úvahy a závěry obecných soudů pohybují v ústavních mezích, není místa pro zásah Ústavního soudu.
Vzhledem ke shora uvedenému Ústavní soud neshledal nic, co by prokazovalo, že napadené rozhodnutí zasáhlo do ústavně zaručených práv stěžovatele, a proto mu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., pro zjevnou neopodstatněnost.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 29. května 2000
JUDr. Vladimír Čermák
předseda senátu