ECLI:CZ:US:2000:4.US.124.99
sp. zn. IV. ÚS 124/99
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Čermáka a soudců JUDr. Pavla Varvařovského a JUDr. Evy Zarembové o ústavní stížnosti Městské části Prahy, Praha 8, Zenklova 1/35, zastoupené JUDr. Evou Kuchtovou, advokátkou Advokátní kanceláře se sídlem Praha 8, Slancova 1253/20, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 11. 1998, čj. 54 Co 337/98-112, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 9. 4. 1998, čj. 5 C 26/95-77, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a hlavního města Prahy, zastoupeného JUDr. Ladislavem Mifkem, advokátem Advokátní kanceláře v Praze 8, U Pošty 6, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Městská část Praha 8 (dále jen "stěžovatelka") se svojí včas podanou ústavní stížností domáhá zrušení shora označených rozsudků s tvrzením, že výroky napadených rozsudků obecných soudů, kterými byla stěžovatelce uložena povinnost k vydání podílu id. 1/4 domu čp. 38 v obci hl.m. Praha, k.ú. Čimice, došlo ve vztahu k ní k porušení čl. 11 odst. 1, čl. 11 odst. 4, čl. 2 odst. 3, čl. 4 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 Ústavy ČR.
Ústavní stížnost obsahuje rekapitulaci průběhu dosavadních řízení před obecnými soudy, s důrazem na skutečnosti, které podle stěžovatelky opodstatňují její názor odlišný od právních závěrů obecných soudů, totiž že v daném případě obce (městské části) nejsou povinnými osobami k vydání nemovitostí podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o mimosoudních rehabilitacích"), za situace, kdy nemovitost, která je předmětem restituce, přešla ze státu na obec podle zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 172/1991 Sb.").
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal vyjádření Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a vyjádření vedlejších účastníků řízení. S ohledem na skutečnost, že Městský soud v Praze mimo jiné svým rozsudkem, napadeným ústavní stížností, zamítl návrh stěžovatelky na připuštění dovolání ohledně otázky přechodu povinnosti k vydání věci podle zákona o mimosoudních rehabilitacích a určení subjektu povinného k vydání věci na území hl. m. Prahy, a to s odůvodněním, že se nejedná o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, jelikož otázka určení povinné osoby podle zákona o mimosoudních rehabilitacích, v souvislosti se zákonem č. 172/1991 Sb., byla již Nejvyšším soudem ČR řešena, bylo třeba vyčkat s rozhodnutím o předmětné ústavní stížnosti výsledku řízení o dovolání stěžovatelky této otázky se týkající.
Městský soud v Praze, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti poukazuje na to, že stěžovatelka v jejím odůvodnění polemizuje s názorem Městského soudu v Praze, vyjádřeném v napadeném rozsudku a dále s názorem Nejvyššího soudu ČR, publikovaném v rozsudku, čj. 2 Cdon 1153/96-69, ze dne 26.9.1996, přičemž se jedná o námitky totožné s těmi, které stěžovatelka uplatnila již v řízení před obecnými soudy, se kterými se odvolací soud vypořádal v odůvodnění svého rozsudku . Z výše uvedených důvodů je Městský soud v Praze toho názoru, že napadenými rozsudky nedošlo k porušení základních práv a svobod stěžovatelky a navrhuje, aby ústavní stížnosti nebylo vyhověno.
Hlavní město Praha, jako vedlejší účastník řízení, ve svém vyjádření uvádí, že pro případ, že by Ústavní soud dospěl k závěru, že nemovitosti, které přešly ze státu na obec podle zákona č. 172/1991 Sb., musí být na základě zákona o mimosoudních rehabilitacích vydány, se ztotožňuje s názorem vysloveným v rozsudku Městského soudu v Praze, který pro tuto situaci určil jako povinnou osobu městskou část hl.m. Prahy.
Poté, co se Ústavní soud seznámil s obsahem ústavní stížnosti, k ní připojených příloh, vyžádaných vyjádření a obsahem rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. května 2000, čj. 28 Cdo 1503/99-150, jehož výrokem I. bylo odmítnuto dovolání stěžovatelky, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je neopodstatněná. Za právně významné pro posouzení postupu obecných soudů, a to hodnoceno z pozic ústavněprávních, považuje Ústavní soud za potřebné zdůraznit, že Městský soud v Praze, jako soud odvolací, při určení subjektu povinného vydat nemovitost oprávněným osobám podle zákona o mimosoudních rehabilitacích, v souvislosti se zákonem č. 172/1991 Sb., závěr, že povinnost k vydání věci podle zákona o mimosoudních rehabilitacích přešla na obec zároveň s přechodem vlastnického práva, ke kterému došlo podle zákona č. 172/1991 Sb., opřel mimo jiné o právní závěr, již dříve vyslovený v rozsudku Nejvyššího soudu sp.zn. 2 Cdon 1153/96, což jej současně vedlo k tomu, že zamítl návrh stěžovatelky na připuštění dovolání o této otázce s odůvodněním, že se nejedná o otázku zásadního právního významu, jelikož tato otázka byla již Nejvyšším soudem ČR, jako soudem dovolacím řešena. Dále je třeba přihlédnout k tomu, že stěžovatelka za situace, kdy odvolací soud nevyhověl jejímu návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, podala dovolání, o jehož přípustnosti rozhodoval dovolací soud, a to v daném konkrétním případě tak, že jej odmítl podle §243 odst. 1 a 5 a §218 odst. 1 písm.c) o.s.ř. jako dovolání, které je nepřípustné. Za situace, kdy ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí obecných soudů I. a II. stupně s tvrzením, že svá rozhodnutí opřely o nesprávný právní závěr, který však v důsledku dovolání stěžovatelky byl následně ještě jednou podroben posouzení Nejvyššího soudu ČR, který jako soud dovolací vycházel při svém rozhodování ze závěrů obsažených v publikované judikatuře a na základě toho přisvědčil správnosti výroků rozsudků soudů I. i II. stupně ohledně uložení povinnosti Městské části Praha 8 vydat žalobkyni id. 1/4 rodinného domku čp. 8, protože tu přešel podíl státu k nemovitostem na obec hlavní město Praha, ale Městská část má tuto nemovitost ve svém držení a stíhá ji tedy povinnost nemovitost vydat (viz č. 17/1997 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), dospěl Ústavní soud k závěru, že ve věci dosud rozhodující obecné soudy jí věnovaly patřičnou pozornost. Skutečnost, že stěžovatelka nesdílí právní názor jimi zaujatý, sama o sobě nemůže představovat zásah do jejích ústavně zaručených práv. V dané restituční věci, konkrétně ve vztahu k posouzení otázky povinné osoby ve vztahu k majetku spadajícímu do věcné působnosti zákona o mimosoudních rehabilitacích a současně do zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů, Ústavní soud považuje za nezbytné zdůraznit, že jsou mu známy interpretační problémy vyplývající z nedokonalosti v daném případě aplikované platné právní úpravy, kterou nepopírá ani sama stěžovatelka. V takové situaci je třeba při hodnocení eventuální nesprávnosti judikatury obecných soudů respektovat, že Ústavní soud není další soudní instancí, a tudíž za situace, kdy shledá právní závěry obecných soudů za nevybočující z ústavně právních mezí, není oprávněn do nich zasahovat. Po pečlivém zvážení všech procesních i hmotněprávních okolností daného případu dospěl Ústavní soud k závěru, že tvrzení stěžovatelky ohledně porušení jejích práv zakotvených v čl. 11 odst. 1, čl. 11 odst. 4, čl. 2 odst. 3, čl. 4 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 Ústavy ČR rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 11. 11. 1998, čj. 54 Co 337/98-112, ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 9. 4. 1998, čj. 5 C 26/95-77, je neopodstatněné. Za situace, kdy v době uplatnění restitučního nároku, byť až ve vazbě na právní důsledky vyvolané nálezem Ústavního soudu č. 164/1994 Sb., potencionálně restituovatelná věc byla ve vlastnictví obce, která daný majetek získala na základě zákona č. 172/1991 Sb., je ústavněprávně akceptovatelné, že obecné soudy dovodily, že tímto přechodem vlastnického práva nejsou dotčeny restituční nároky oprávněných osob. Rovněž právní názor, že ve specifických podmínkách hlavního města Prahy je osobou povinnou k vydání věci příslušná městská část, neshledal Ústavní soud za protiústavní.
Ústavnímu soudu tak za dané situace nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. července 2000
JUDr. Vladimír Čermák
předseda senátu