ECLI:CZ:US:2000:4.US.135.2000
sp. zn. IV. ÚS 135/2000
Usnesení
IV. ÚS 135/2000
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Čermáka a soudců JUDr. Pavla Varvařovského a JUDr. Evy Zarembové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky H. N., zastoupené JUDr. M. G., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 1. 2000 sp. zn. 3 To 973/99, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností napadla stěžovatelka usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 1. 2000 sp. zn. 3 To 973/99, kterým bylo zamítnuto její odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 18. 10. 1999 sp. zn. 3T 231/99. Tímto rozsudkem byla stěžovatelka uznána vinnou, že dne 19. 11. 1998 vybrala v pobočce Agrobanky Praha z vkladní knížky pana A. M. bez jeho souhlasu částku 240 000,- Kč, kterou si ponechala a způsobila tak na cizím majetku značnou škodu, čímž spáchala trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) trestního zákona a byla odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, přičemž výkon tohoto trestu soud podmíněně odložil.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí, že se uvedeného trestného činu nedopustila a že od počátku přípravného řízení byla porušována její ústavně zaručená práva na soudní ochranu podle čl. 36, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Výslechy svědků svědčící v její prospěch a další důkazy prý nebyly zhodnoceny ani konstatovány v rozsudku a navíc byla ještě před sdělením obvinění "vystavena psychickému nátlaku dvou pracovníků policie".Stěžovatelka dále uvádí, že poškozený pan M. jí písemnou smlouvou udělil neomezené dispoziční právo k předmětné vkladní knížce a výběr částky 240 000,- Kč, která mu byla poté řádně předána, byl proveden na jeho výslovnou žádost.
Ústavní soud si vyžádal u Okresního soudu v Českém Krumlově spisový materiál sp. zn. 3T 231/99 a vyzval účastníka a vedlejšího účastníka řízení, aby se k ústavní stížnosti vyjádřili.
Krajské státní zastupitelství v Českých Budějovicích se dne 24. 3. 2000 postavení vedlejšího účastníka vzdalo. Krajský soud v Českých Budějovicích ve svém vyjádření ze dne 23. 3. 2000, podepsaném předsedou senátu JUDr. J. T., plně odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí a rovněž na odůvodnění rozsudku okresního soudu. K námitce, že nebyly vzaty v úvahu důkazy, které podle názoru stěžovatelky svědčily v její prospěch poznamenal, že v hlavním líčení byly řádně provedeny všechny důkazy opatřené v přípravném řízení, ze kterých také vycházel při hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 trestního řádu. Pokud některé z důkazů výslovně nezmínil v odůvodnění, nelze uzavírat, že by je pominul. Soud neuvěřil obhajobě stěžovatelky, týkající se předání peněz poškozenému a nemohl se opírat o svědectví jejího otce, který svědčil pouze zprostředkovaně, aniž byl předání přítomen. Svědek M. se k finančním záležitostem mezi stěžovatelkou a poškozeným nijak nevyjadřoval a ani výpověď svědkyně F. nebylo možno vykládat příliš ve prospěch obhajoby stěžovatelky. Krajský soud je toho názoru, že ústavně zaručená práva a svobody stěžovatelky v daném případě porušena nebyla a navrhl proto, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již v řadě svých rozhodnutí vyslovil, že není třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, ani vrcholem soustavy obecných soudů. Pravomoc Ústavního soudu je vázána na zjištění, zda zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno ústavně zaručené právo nebo svoboda stěžovatelky.
Ze spisu Okresního soudu v Českém Krumlově sp. zn. 3T 231/99 Ústavní soud zjistil, že argumenty, kterými stěžovatelka odůvodnila ústavní stížnost jsou v podstatě identické s argumenty, o které opírala svou obhajobu v hlavním líčení i v následně podaném odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Ústavní stížnost stěžovatelky je z ústavněprávního hlediska založena na tvrzeném porušení výše cit. článků Listiny základních práv a svobod, které spatřuje v zásadě ve skutečnosti, že soudy se neztotožnily s její verzí události a neuvěřily její obhajobě.
Porušení zásady rovnosti v trestním řízení nelze samozřejmě spatřovat jen v tom, že nebylo rozhodnuto podle představ jednoho z účastníků. Podobně v rovině pouhého neprokázaného tvrzení stěžovatelky zůstává sdělení o údajném psychickém nátlaku pracovníků policie na ni. Ze spisového materiálu naopak vyplývá, že orgány činné v trestním řízení se touto věcí pečlivě zabývaly, stěžovatelce bylo umožněno vyjádřit se ke všem prováděným důkazům a záležitost celkově byla projednána spravedlivě, bez zbytečných průtahů a při dodržení práva na obhajobu. Za situace, kdy obecné soudy postupovaly v průběhu řízení v souladu s procesními předpisy, náležitě zjistily skutkový stav a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, nepřísluší Ústavnímu soudu zasahovat do jejich pravomoci, pokud jde o provedené dokazování a ani nahrazovat jejich hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením, a to dokonce ani tehdy, pokud by se sám s takovým hodnocením, či s jeho dílčími body neztotožňoval.
Jelikož Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě byla porušena jakákoli ze základních práv nebo svobod stěžovatelky, ať již jí tvrzená nebo jiná, nezbylo mu, než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně , 5. 6. 2000
JUDr. Vladimír Čermák
předseda senátu