ECLI:CZ:US:2000:4.US.136.2000
sp. zn. IV. ÚS 136/2000
Usnesení
IV. ÚS 136/2000
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.Vladimíra Čermáka a soudců JUDr. Pavla Varvařovského a JUDr. Evy Zarembové o ústavní stížnosti M. a J. S., oba zastoupeni JUDr.V. V., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, čj. 5 Co 2610/99-190, ze dne 17. 11. 1999, a rozsudku Okresního soudu v Písku, čj. 2 C 965/98 -169, ze dne 27. 4. 1999, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníka řízení, a Stavebního bytového družstva P., zastoupeného JUDr. J. T., advokátem, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé se svým návrhem domáhali zrušení v záhlaví uvedených rozsudků, kterými byli zavázáni k úhradě částky 6 865,- s přísl., přestavující nedoplatek z vyúčtování nákladů za rok 1996 za plnění (dodávka tepla a ohřev teplé vody), poskytované jim v souvislosti s užíváním družstevního bytu.
V ústavní stížnosti namítají, že soudy nepřipustily jimi navrhovaný důkaz znaleckým posudkem. Jeho opodstatněnost spatřují v tom, že předmětem sporu jsou skutečnosti, jejichž věrohodnost může posoudit pouze znalec příslušného oboru, neboť bytové družstvo provádělo vyúčtování nákladů za ohřev vody pouze podle toho, co mu vyúčtuje dodavatel tepla a teplé vody, aniž by se zabývalo prověřením správnosti fakturace nákladů. Dle jejich názoru bylo postupem soudu porušeno ust. §127 o.s.ř., které ve svých důsledcích znamenalo i porušení práva na soudní ochranu dle čl. 36 odst.1 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 Ústavy ČR.
Krajský soud ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že při svém rozhodování vycházel ze znění vyhlášky č. 245/1995 Sb., kterou se stanoví pravidla pro vytápění a dodávku teplé užitkové vody, včetně rozúčtování nákladů na objekty a mezi konečné spotřebitele. Navrhovaným znaleckým posudkem by mohlo být prokázáno, zda náklady, vyúčtované dodavatelem tepla, jsou náklady přiměřenými, nikoli však to, kolik bylo na zajištění dodávek tepla a teplé užitkové vody bytovým družstvem skutečně vynaloženo. Vzhledem k tomu, že nájemci bytů jsou povinni hradit skutečné náklady, důkaz navrhovaným znaleckým posudkem by nesměřoval k zjištěním, nutným pro právní posouzení věci.
Vedlejší účastník navrhl zamítnutí návrhu s tím, že provedení důkazu znaleckým posudkem bylo nepřípadné, neboť skutkové závěry mohl soud učinit na základě vlastních úvah a faktů zjištěných v řízení.
Z obsahu připojeného soudního spisu Okresního soudu v Písku, sp. zn. 2 C 965/98, Ústavní soud zjistil, že ve věci bylo provedeno rozsáhlé a důkladné dokazovaní, na jehož základě soud dospěl k závěru, že navrhovatel (bytové družstvo) prokázal, že uhradil dodavateli náklady spojené s provozem kotelny v té výši, v jaké provedl rozúčtování těchto nákladů mezi jednotlivé nájemce bytů, a to v souladu se stanovami družstva a právními předpisy, které tuto otázku upravují. Naopak stěžovatelé neprokázali svá tvrzení, týkající se nesprávné spotřeby paliva, tj. rozdílu mezi množstvím paliva do kotelny dodaným a množstvím paliva vyúčtovaným jednotlivým nájemníkům domu provozovatelem kotelny.
Návrh stěžovatelů na provedení důkazu znaleckým posudkem, kterým by bylo zjištěno, zda množství spotřebovaného paliva odpovídá způsobu topení, krajský soud nepovažoval za důvodný, neboť při vyúčtování dodávky tepla a teplé vody bylo postupováno podle ust. §6 odst. 1 vyhlášky č. 245/1995 Sb., dle kterého náklady na teplo k vytápění a jinému využití zahrnují účtované platby v cenách podle platných cenových předpisů, které byly vynaloženy v dané zúčtovací jednotce za roční zúčtovací období, není tedy rozúčtován náklad na protopené palivo, ale náklad za nakoupené palivo.
Ústavní soud poté, co přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným spisem Okresního soudu v Písku a přihlédl k argumentaci všech účastníků, dospěl k závěru, že není důvodná.
Ústavní soud již v řadě svých předchozích rozhodnutí vyslovil, že není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že tyto soudy nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny základních práv a svobod. Stejně tak Ústavní soud již konstatoval, že z ústavního principu nezávislosti soudu (čl. 82 Ústavy ČR) vyplývá jednak zásada volného hodnocení důkazů, zakotvená v §132 o.s.ř., a jednak právo soudu rozhodnout o tom, které z navrhovaných důkazů provede (§120 o.s.ř ). Pokud obecný soud postupuje v souladu s těmito ustanoveními, Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů provedené tímto soudem.
Z vyžádaného soudního spisu však nevyplývá, že by se soudy uvedenými zásadami neřídily. Podstatou sporu bylo zjištění, zda náklady, které bytové družstvo (pronajímatel) vyúčtovalo jednotlivým nájemníkům bytového domu jako nedoplatek za dodávku tepla a teplé užitkové vody za období roku 1996, byly oprávněné. Obecné soudy na základě provedeného dokazování vzaly za prokázané, že mezi nájemníky byly pronajímatelem v souladu s ust. §6 odst. 1 vyhl. č. 245/1995 Sb. rozúčtovány "skutečně vynaložené náklady" na dodávku tepla a teplé užitkové vody, přičemž výši těchto nákladů zaplacenou dodavateli pronajímatel řádně doložil .Vzhledem k uvedenému postupu pronajímatele, který odpovídal platné právní úpravě, soudy zamítly návrh stěžovatelů, kterým tito v podstatě uplatňovali nárok na úhradu pouze " přiměřených nákladů " na dodávku tepla a teplé užitkové vody .
Uvedeným závěrům nelze nic vytknout ani z hlediska ústavnosti. Soudy svá tvrzení, v souladu s ustanovením §157 o.s.ř., řádně odůvodnily, uvedly, o které důkazy opřely svá tvrzení, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídily a které právní předpisy pro posouzení skutkového stavu aplikovaly.
Krajský soud odpovídajícím způsobem rovněž zdůvodnil, proč nevyhověl návrhu na provedení důkazu znaleckým posudkem. Dle ust . §132 o.s.ř. soud provedené důkazy hodnotí podle své úvahy, a to jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemné souvislosti, přičemž přihlíží ke všemu, co v řízení vyšlo najevo. Soud také v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně jak je dokazování třeba doplnit. Soudy tedy nejsou povinny vyhovět všem návrhům na doplnění dokazování učiněným v průběhu občanskoprávního řízení.
Okolnosti, za kterých soud přistupuje k ustanovení znalce, jsou pak upraveny v ustanovení §127 odst. 1 o. s. ř., který blíže charakterizuje za jakých podmínek a v jaké situaci je soud povinen určit osobou znalce ke zhodnocení odborných problémů. Ustanovení znalce ke konkrétnímu odbornému problému je pouze záležitostí úvahy soudu a nikoli účastníků řízení.
Z uvedených hledisek je také nutno posuzovat postup soudu, který nepovažoval za nutné doplnit dokazování o znalecký posudek z důvodu, že by jeho závěry s ohledem na právní úpravu nemohly ovlivnit výsledek sporu.
Skutečnost, že soudy nevyhověly všem návrhům na dokazování, po provedeném řízení zamítly návrh stěžovatelů a zároveň vyslovily právní názor, se kterým se stěžovatelé neztotožňují, tak nezakládá sama o sobě oprávněnost ústavní stížnosti.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud v dané věci neshledal stěžovatelem namítané porušení čl. 36 odst.1 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 Ústavy ČR, nezbylo než ústavní stížnost dle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, zamítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. července 2000
JUDr. Vladimír Čermák
předseda senátu