ECLI:CZ:US:2000:4.US.136.99
sp. zn. IV. ÚS 136/99
Usnesení
IV. ÚS 136/99
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Čermáka a soudců JUDr. Evy Zarembové a JUDr. Pavla Varvařovského o ústavní stížnosti stěžovatele F. E. L. zastoupeného JUDr. P. T., advokátem, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 1. 1999, sp. zn. 28 Ca 191/98, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Střediska cenných papírů se sídlem v Praze 1, jako vedlejšího účastníka, zastoupeného JUDr. J. V., advokátem, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel svou včas podanou ústavní stížností napadá s tvrzením, že došlo k porušení práv, zaručovaných články 96, odst. 2 Ústavy ČR, čl. 36 odst. 2, 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a čl. 6 odst. l Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, usnesení Městského soudu v Praze shora označené. Tímto usnesením zastavil uvedený správní soud řízení o žalobě stěžovatele, jíž se domáhal zrušení rozhodnutí Střediska pro cenné papíry, (dále jen "Středisko"), na základě kterého neprovedlo Středisko registraci převodu 172 036 kusů zaknihovaných akcií Kotva, a.s., ze stěžovatele na Český investiční holding, a.s. V podané žalobě stěžovatel (obdobně jako v ústavní stížnosti) dovozoval, že Středisko rozhoduje o právech a povinnostech fyzických a právnických osob ve smyslu ustanovení §244 odst. 2 o.s.ř. v rámci své správní činnosti v oblasti veřejné správy, za kterou považuje činnost podle §56 zákona č. 591/1992 Sb., o cenných papírech, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o cenných papírech"). Středisko nezaregistrovalo příkaz k registraci převodu uvedeného množství akcií z účtu stěžovatele, ačkoliv dostalo bezvadný příkaz k registraci převodu. Tím podle stěžovatele porušilo povinnosti plynoucí z ustanovení §24 odst. 3 a §22 odst. 1 zákona o cenných papírech. Důvodem, pro který Středisko odmítlo zaregistrovat příkaz k převodu akcií spočíval v tom, že ohledně dotčených akcií byl zaregistrován příkaz k pozastavení práva nakládat s cennými papíry (§27 zákona o cenných papírech), a to na základě příkazu krajského státního zástupce, který však podle názoru stěžovatele v daném případě k takovému úkonu nebyl oprávněn.
Jak již shora uvedeno, Městský soud v Praze řízení o této žalobě stěžovatele ústavní stížností napadeným usnesením zastavil podle §104 odst. 1 o.s.ř. v podstatě s odůvodněním, že Středisko je právnickou osobou, která v rámci předmětu své činnosti (§56 odst. 1 zákona o cenných papírech a bod 3 zřizovací listiny) poskytuje služby majitelům cenných papírů, emitentům a obchodníkům s cennými papíry, burzám cenných papírů a organizátorům mimoburzovního trhu (§56 odst. 4 zákona o cenných papírech). Při poskytování těchto služeb Středisko nerozhoduje autoritativně o právech a povinnostech subjektů, jimž služby poskytuje. Neprovedení převodu akcií není podle městského soudu rozhodnutím, vydaným v oblasti veřejné správy a podanou žalobou byl tak napaden akt, který není rozhodnutím správního orgánu ve smyslu §244 o.s.ř. Jak se dále v odůvodnění rozhodnutí uvádí, nejde o věc správního soudnictví, a vzhledem k tomu, že podaná žaloba byla jednoznačně formulována jako žaloba proti rozhodnutí správního orgánu o přezkoumání jeho zákonnosti, jedná se o nedostatek pravomoci soudu vůbec, a soud proto podle ustanovení §104 odst. 1 o.s.ř. řízení zastavil, neboť jde o takový nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit.
Proti tomuto rozhodnutí Městského soudu v Praze směřuje ústavní stížnost stěžovatele, v jejíchž důvodech stěžovatel uvádí, že postavení Střediska jako orgánu veřejné moci vyplývá z toho, že jím prováděné činnosti na základě ustanovení §56 odst. 1 zákona o cenných papírech jsou činnostmi v oblasti veřejné správy, neboť jde o činnost ve veřejném zájmu, vyjádřeném právní normou. Činnost Střediska a jeho forma je dána zákonem o cenných papírech, za jeho závazky ručí stát ex lege. To, že zákon o cenných papírech definuje činnost v oblasti evidence zaknihovaných cenných papírů, stanoví institucionální a procesní pravidla této činnosti a zákonné podmínky, určující majitelům takových cenných papírů práva a povinnosti při dispozicích s nimi, z činnosti podle §56 odst. 1 zákona o cenných papírech činí činnost v oblasti veřejné správy a nikoliv obchodní činnost při poskytování služeb, jak míní městský soud. Činnost podle §56 odst. 1 zákona o cenných papírech je činností ve veřejném zájmu, neboť zákon o cenných papírech tuto činnost ukládá Středisku jako povinnost vůči všem fyzickým a právnickým osobám, majitelům těchto cenných papírů a jejich emitentům a nedává volnost vedlejšímu účastníku si vybírat. Ten je povinen evidovat všechny zaknihované cenné papíry všem jejich emitentům a všem jejich majitelům. Absencí volnosti v uvážení, komu a jaké cenné papíry bude Středisko evidovat, je pojmově soukromoprávní charakter takové jeho činnosti vyloučen. Argumentuje dále tím, že zákon o cenných papírech není soukromoprávní normou, nýbrž právní normou smíšené povahy, jež obsahuje jak normy soukromého práva, tak normy práva veřejného. Normy práva veřejného jsou charakterizovány nerovnoprávným postavením účastníků právních vztahů na jedné straně a orgánů či institucí veřejné moci na straně druhé, které mají pravomoc svěřenou zákonem rozhodovat o právech či povinnostech takových účastníků. Normy veřejného práva upravují oblasti veřejného zájmu, tedy oblasti zájmu státu, jeho institucí a občanské společnosti, které jsou pro jejich fungování nezbytné. Institut veřejné moci je vnímám jako institut zahrnující přímou moc státní a zbývající veřejnou moc. Státní mocí disponuje sám stát a zabezpečuje ji pomocí svého zvláštního aparátu. To znamená, zbývající veřejná moc je v příslušném rozsahu svěřena subjektům nestátního charakteru ke správě veřejných záležitostí, je od státní moci v jistém smyslu odvozena a nemůže s ní být v rozporu. S veřejnou mocí přitom souvisí neoddělitelně nerovnost v postavení subjektů ve vztazích touto mocí ovládaných (nález ÚS sp. zn. I. ÚS 41/98, a II. ÚS 75/93). Stěžovatel poukazuje dále na to, že Středisko a majitelé zaknihovaného cenného papíru nejsou ve vzájemných vztazích v rovnoprávném postavení, nerovnost vyplývá ze zákona (např. §56 odst. 6 a 7 citovaného zákona) a Středisko proto vystupuje ve vrchnostenském postavení. Registrace dispozic se zaknihovanými cennými papíry, prováděné Střediskem na základě příkazu k registraci, má ke vzniku a zániku práv k cennému papíru konstitutivní účinky, jež vyplývají ze zákona, přitom je třeba zmínit podobnost s řízením před katastrálními úřady, kde vklad do katastru nemovitostí má ke vzniku vlastnického práva také jednoznačně konstitutivní účinky. Stěžovatel je dále toho názoru, že při registraci dispozic s cennými papíry a jejich přechodů provádí Středisko rozhodovací činnost. Pokud je předložen příkaz k registraci, Středisko zkoumá jeho náležitosti, dodržení podmínek, dodržení právních předpisů i svých interních předpisů. Jako u každé rozhodovací činnosti i zde je prvek uvážení, tedy posouzení každého jednotlivého případu. Po přezkoumání náležitostí příkazů a dalších podmínek Středisko rozhodne o tom, zda ve své evidenci záznam provede či neprovede, zda tedy zaregistruje či nezaregistruje převod, přechod či jinou dispozici s cenným papírem. Jako každá rozhodovací činnost je i tato zakončena rozhodnutím v konkrétní věci. Při registraci převodu cenného papíru však žádné "klasické rozhodnutí" není vyhotovováno. Zákon o cenných papírech však stanovuje pravidla pro tuto rozhodovací činnost, např. podle jeho §22 odst. 2 musí Středisko posoudit shodnost podaných příkazů a v případě neshod v údajích registraci neprovést. Z uvedeného stěžovatel dovozuje, že Středisko je právnickou osobou, které byla zákonem svěřena pravomoc rozhodovat o právech a povinnostech fyzických a právnických osob v oblasti veřejné správy, a je tedy při žalobách proti rozhodnutím Střediska vydaným v rámci činnosti podle §56 odst. 1 zákona o cenných papírech, pasivní legitimace Střediska vždy dána, přičemž stěžovatel, když tvrdil a tvrdí, že byl rozhodnutím Střediska na svých právech zkrácen, byl k podání žaloby podle §247 a násl. o.s.ř. aktivně legitimován. Soud proto podle jeho názoru neměl řízení zastavit, nýbrž měl nařídit ve věci jednání a žalobu projednat, ať již byla podána oprávněně či nikoliv. Pokud tak neučinil, nelze jeho postup označit jinak než odepření spravedlnosti. Z výše uvedených důvodů také argument soudu, že není dána obecně pravomoc soudu podle §7 o.s.ř. není podle stěžovatele namístě. Stěžovatel také poukazuje na to, že soud uvedl, že řízení zastavuje podle §104 odst. 1 o.s.ř. z důvodů nedostatku své pravomoci, v takovém případě však může postupovat jediným možným způsobem, a to postoupením věci jinému příslušnému orgánu podle věty druhé uvedeného ustanovení. Nelze tedy postupovat tak, že z důvodů tvrzeného nedostatku pravomoci soudu je řízení zastaveno, a s podáním se nijakým způsobem nenaloží. Tedy i v případě, kdyby Středisko nebylo nadáno rozhodovací pravomocí v oblasti veřejné správy ve věci napadeného rozhodnutí, byla porušena ústavně chráněná práva stěžovatele, neboť tento měl být soudem poučen o tom, který orgán by v takovém teoretickém případě měl o věci rozhodnout a takovému orgánu měla být také věc postoupena. Z uvedených důvodů proto stěžovatel navrhl zrušení shora označeného usnesení s tím, že ponechává na úvaze Ústavního soudu, zda nezvolí postup podle §78 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a to v poměru k ustanovením §56 odst. 7 zákona o cenných papírech a §21 odst. 1 tohoto zákona.
V poměru k tomuto návrhu stěžovatele je již na tomto místě možné uvést, že postup podle §78 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, nemohl být zvolen proto, že uvedená ustanovení Střediska nebyla městským soudem, který napadeným ustanovením řízení podle příslušného ustanovení o.s.ř. zastavil, aplikována.
K ústavní stížnosti se vyjádřil Městský soud v Praze, jako účastník řízení, který je toho názoru, že neprovedení registrace převodu cenných papírů Střediskem není rozhodnutím právnické osoby o právech a povinnostech fyzických a právnických osob v oblasti veřejné správy, nelze je proto přezkoumávat podle ustanovení §244 a násl. o.s.ř. a zastavením řízení tedy nemohlo dojít k porušení článků Ústavy ČR a Listiny základních práv a svobod, jichž se stěžovatel dovolává. Nedůvodná je také námitka, týkající se povinnosti poučovací, když podaná žaloba byla procesně formulována zcela správně, a nebyl proto důvod účastníka poučovat o jeho procesních právech či věc postupovat jinému soudu. Účastník řízení tedy navrhl, aby ústavní stížnost byla jako zjevně neopodstatněná odmítnuta.
Středisko, jako vedlejší účastník tohoto řízení, pak ve svém vyjádření uvádí, že jeho postavení je v ústavní stížnosti interpretováno nesprávně, stěžovatel nepochopil funkci a postavení Střediska jako subjektu, který vede zákonem stanovenou evidenci cenných papírů v zaknihované podobě. Je nepochybné, že zákon o cenných papírech má povahu smíšené právní normy, postavení Střediska však v žádném případě nesplňuje znaky subjektu, kterému byla zákonem svěřena pravomoc rozhodovat o právech a povinnostech fyzických a právnických osob v oblasti veřejné správy. Jak vyplývá z ustanovení §56 odst. 1 zákona o cenných papírech, předmětem činnosti Střediska není rozhodovat o právech a povinnostech třetích osob, ale evidovat zaknihované cenné papíry, změny jejich majitelů a další údaje stanovené zákonem o cenných papírech, případně jinými obecně závaznými předpisy. Pokud jde o příkazy k registraci konkrétních údajů v zákonné evidenci zaknihovaných cenných papírů, nerozhoduje Středisko ve smyslu správního řádu, ale v souladu s příslušnými ustanoveními zákona o cenných papírech, pouze kontroluje, zda byly splněny požadavky stanovené zákonem, a zda konkrétní příkaz je podáván oprávněnou osobou. Středisko nemá možnost rozhodnout o tom, za jakých podmínek má dojít, nebo došlo, ke vzniku právní skutečnosti, jejímž výsledkem je registrace příslušných údajů v zákonné evidenci zaknihovaných cenných papírů. Na této skutečnosti podle vedlejšího účastníka nic nemění ani ve stížnosti citované nálezy Ústavního soudu. Postavení střediska má charakter centrálního registru cenných papírů, v němž se mimo jiné vypořádávají veškeré obchody s cennými papíry, zprostředkované veřejnými trhy (Burza cenných papírů Praha, a.s., RM Systém, a.s.); tuto skutečnost měl zákonodárce při přípravě a schvalování zákona o cenných papírech na mysli a výslovně ji proto zakotvil do ustanovení §58 odst. 5, resp. §60 odst. 4, zákona o cenných papírech, v nichž je stanoveno, že právní vztah mezi střediskem a majitelem cenného papíru, resp. mezi střediskem a emitentem cenného papíru, se řídí zákonem o cenných papírech a obchodním zákoníkem. Je tedy podle vedlejšího účastníka možno zcela jednoznačně konstatovat, že právní názor Městského soudu v Praze, který spatřuje v činnosti střediska činnost obchodní při poskytování služeb, odpovídá platné právní úpravě.
Ústavní soud při posuzování ústavní stížnosti měl kromě spisu Městského soudu v Praze, sp. zn. 28 Ca 191/98, s jehož obsahem se seznámil, k dispozici také dvě odborná stanoviska. Prvé z nich Ústavním soudem vyžádané, zpracované Doc. JUDr. P. P. z právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně, po podrobném obecně teoretickém úvodu, v návaznosti na úvahy v něm uvedené a po rozboru platné právní úpravy [zejména ust. §5 odst. 5, 6, §11 odst. 1, 2, §21 odst. 1, §22 - §26, §27, §42 odst. 2, §86, §82 odst. l písm. b) zákona o cenných papírech] , zastává názor, že zákonem vymezená oprávnění a jim odpovídající zákonem vymezené povinnosti střediska při registrační a evidenční činnosti, jakožto osoby právnické (jak dále dovozuje právnické osoby veřejného práva, mající nejblíže, pokud jde o teorií vymezované typy právnických osob veřejného práva, k tzv. veřejnému ústavu jakožto subjektu veřejné správy, zřizovanému za účelem trvalé služby zvláštnímu veřejnému účelu), jsou oprávněními a povinnostmi nevrchnostenskými a jejich realizace má spíše než k veřejnosprávním blíže k soukromoprávním postupům. Tomu svědčí v rámci zákonných oprávnění a povinností jak absence znaku autoritativní "veřejná moc", tak i značná nezřetelnost autoritativního projevu znaku "veřejný zájem". Dále také po rozboru funkce státního dozoru, tak jak je v zákoně upraven, a zveřejnovatelnosti některých údajů, evidovaných ve Středisku, pak autor stanoviska dovozuje, že postavení a provoz Střediska je ve veřejném zájmu natolik, nakolik je obecným nebo celospolečenským zájmem vytvořit reálné, právně podložené prostředí pro specifickou formu trhu s cennými papíry těm vybraným subjektům trhu s cennými papíry, kteří se pro takto koncipované prostředí trhu s cennými papíry rozhodnou, přičemž Středisko je povinno toto jejich rozhodnutí respektovat a poskytnout jim v tomto směru příslušnou svou povahou veřejno - resp. veřejně dostupnou "službu" (pro jejíž poskytování také bylo ze zákona - tedy v tomto smyslu veřejnoprávním projevem vůle, a tudíž i ve veřejném zájmu - zřízeno). Pakliže se v tomto směru postavení a činnosti Střediska ve smyslu platné právní úpravy přiznává příslušně orientovaná "veřejno-zájmovost", potom rozhodně nejde v dané situaci o "veřejno-zájmovost" jako související projev autoritativního uplatnění "veřejné moci", přičemž teprve takovéto propojení uvedených znaků by svědčilo vrchnostensko-správní podstatě postavení a činnosti Střediska. Znaky veřejné moci a veřejného zájmu s příslušným vzájemným propojením by pro potřeby výkonu vrchnostenské správy musely dále zákonitě nalézt také svůj výraz v zákonem předepsané autoritativní proceduře správně právního charakteru, a to včetně příslušných opravných režimů. Ani to však v platné právní úpravě postavení a činnosti Střediska nelze nalézt. Za situace, kdy zákon výslovně Středisko neoznačuje za subjekt veřejné správy, výslovně mu nepřiznává oprávnění k výkonu tzv. vrchnostenské správy, a kdy pro takové případné postavení Střediska, či pro takovouto povahu jeho činnosti, nelze najít oporu ani v teoretických přístupech, lze tedy podle tohoto stanoviska uzavřít, že v případě postavení a registrační či evidenční činnosti Střediska o pozici subjektu a výkon veřejné správy (ve smyslu správy vrchnostenské) nejde.
Naopak, v odborném stanovisku předloženém stěžovatelem, zpracovaném JUDr. M. K., CSc., je vyjádřen názor, že podle zákonné úpravy Středisko vyhovuje všem kritériím nositele výkonné veřejné moci, o němž platí, že autoritativně rozhoduje o zákonem přiznaných právech a povinnostech subjektů, přičemž subjekt, o jehož právech a povinnostech je takto rozhodováno, není v rovném postavení s rozhodujícím, a obsah rozhodnutí nezávisí na jeho vůli, toto rozhodnutí je však součástí pravomoci zakotvené zákonem, a účastenství v něm je nutnou podmínkou pro realizaci zákonného práva. V podrobném rozboru, (v němž jsou rozvedeny argumenty, svědčící splnění uvedených kritérií) vedoucím k uvedenému závěru, je kladen důraz zejména na povahu registrace dispozic se zaknihovanými cennými papíry Střediskem, jež má konstitutivní účinky. Bez registrace nedochází ke změně vlastnictví zaknihovaného cenného papíru, jde o zákonnou podmínku vzniku vlastnictví nezávislou na vůli smluvních stran a v uvedeném směru také je možno činnost střediska připodobnit činnosti katastrálních úřadů.
Ústavní soud, vycházeje z platné právní úpravy, po zvážení argumentů, uvedených v ústavní stížnosti a podrobně rozvedených v obou odborných stanoviscích, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
V návaznosti na závěry nálezu Ústavního soudu ve věci, vedené pod sp. zn. I. ÚS 41/98 (v níž Ústavní soud - posuzující rozhodnutí správního soudu ve věci jeho přezkumu rozhodnutí burzovní komory, jímž byla uložena sankce, kdy stěžovatelka tvrdila, že nejde o rozhodnutí veřejnoprávního charakteru - zaujal názor, že si lze představit, že určitá instituce podle povahy konkrétní činnosti může v určitých vztazích vystupovat jako soukromoprávní, v jiných jako veřejnoprávní subjekt, a je proto třeba vážit, o jaký druh konkrétní činnosti té které instituce se jedná), je možno vycházet z toho, že pro posouzení dané věci není nutno činit závěr o tom, zda v případě Střediska jde o právnickou osobu veřejného či soukromého práva (když oba uvedené subjekty mohou být za určitých okolností nositeli veřejné správy, a to i správy vrchnostenské povahy), nýbrž, že je v dané věci možno soustředit se pouze na posouzení povahy té činnosti střediska, kterou stěžovatel napadl správní žalobou.
Tato činnost - činnost registrační - nejeví se za stávající zákonné úpravy dle názoru Ústavního soudu jako činnost rozhodovací, resp. jako činnost subjektu nadaného státem pravomocí autoritativně rozhodovat, neboť v podstatě jde jen o provádění příkazů daných Středisku k nim oprávněnými osobami, v případě změny majitele zaknihovaného cenného papíru příkazů obsahově shodných, a tato obsahová shoda je v podstatě jediné, co Středisko při této činnosti nikoliv posuzuje ve smyslu zákonem poskytnutých kompetencí, ale pouze kontroluje, přičemž při této činnosti musí samozřejmě vést v patrnosti své vlastní evidenční záznamy - registraci pozastavených výkonů práv majitelů cenných papírů nakládat se zaknihovanými cennými papíry, které však Středisko rovněž zapisuje na základě příkazu, k tomu daného zákonem oprávněnou osobou, aniž by mu i v tomto případě byl poskytnut zákonem prostor pro posouzení tohoto příkazu z pohledu materiálního.
Uvedenou činnost nelze přirovnávat (jakkoliv se srovnání nabízí) ke kompetenci svěřené zákonem č. 265/1992 Sb. katastrálním úřadům při posuzování práva na zápis vkladu (§5 zákona č. 265/1992 Sb.), a to mimo jiné i proto, že katastrální úřad sice v omezeném rozsahu, ale přece jen posuzuje i platnost k zápisu předloženého titulu, zejména však katastrální úřad zde na rozdíl od Střediska podle výslovné zákonné úpravy postupuje podle správního řádu. Ústavní soud má tedy za to, že je možno souhlasit se závěry jím vyžádaného odborného stanoviska, že registrační činnost střediska není výkonem veřejné správy ve smyslu správy vrchnostenské.
Z pohledu Ústavního soudu jistě nelze přehlížet, že k účinnosti převodu zaknihovaného cenného papíru dochází ve smyslu §21 odst. 1 zákona o cenných papírech teprve registrací Střediskem provedenou zápisem v zákonem stanovené evidenci podle §1 odst. 3, a to k tíži účtu převodce a ve prospěch účtu nabyvatele, a že v tomto směru jde o úkon, který, resp. jeho neprovedení, nemůže zůstat bez soudní ochrany ( čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod). Toto ústavně zaručené právo však podle názoru Ústavního soudu dostatečně zajišťuje ustanovení §64 zákona o cenných papírech, podle něhož je Středisko povinno na základě námitky majitele účtu nebo emitenta, kterou uzná za oprávněnou, jakož i na základě pravomocného rozhodnutí soudu, provést opravu nebo doplnění své evidence. Zde měl zákonodárce, jak tomu nasvědčuje důvodová zpráva i samotná dikce ustanovení, nepochybně na mysli rozhodnutí soudu obecného (o žalobě na určení či stanovení povinnosti), nikoliv soudu správního. Pokud tedy zákonodárce v tomto ustanovení předpokládal, že středisko je povinno podřídit se soudnímu rozhodnutí, dal i tímto ustanovením najevo, že Středisko nemá v poměru ke svým klientům postavení právně nadřazené, nýbrž, že vztah obou je souřadný, a tedy z tohoto pohledu i rovnoprávný.
Je tedy třeba uzavřít, že pokud městský soud ústavní stížností napadeným rozhodnutím zastavil řízení o správní žalobě stěžovatele podle §104 odst. 1 o.s.ř., se zdůvodněním, že neprovedení registrace převodu akcií Střediskem není aktem, jež by bylo možno považovat za rozhodnutí správního orgánu ve smyslu §244 o.s.ř., neporušil ústavně zaručené právo stěžovatele na soudní ochranu, a to ani v tom směru, že by stěžovatele o jeho právech nepoučil. Žaloba stěžovatele byla totiž formálně bez závad a jednoznačně adresována soudu správnímu, když byla označena jako "žaloba proti rozhodnutí správního orgánu o přezkoumání jeho zákonností ve smyslu §247 a násl. o.s.ř.". Správní soud, pokud řízení o ní zastavil s uvedeným zdůvodněním, v podstatě postupoval způsobem zcela odpovídajícím ustanovení §250 odst. 3 o.s.ř.
Z uvedených důvodů byla proto ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta.
V Brně dne 3. listopadu 2000
JUDr. Vladimír Čermák
předseda senátu