ECLI:CZ:US:2000:4.US.139.2000
sp. zn. IV. ÚS 139/2000
Usnesení
IV.ÚS 139/2000
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Čermáka a soudců JUDr. Pavla Varvařovského a JUDr. Evy Zarembové o ústavní stížnosti E. P., zastoupené Mgr. M. B., advokátkou, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR, čj. 30 Cdo 2731/99-57, ze dne 1. 12. 1999, a rozsudku Vrchního soudu v Praze, čj. 1 Co 27/98-26, ze dne 11. 6. 1998, za účasti Nejvyššího soudu ČR, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se svou ústavní stížností, s odvoláním na porušení Ústavy ČR, domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, kterými nebylo vyhověno jejímu žalobnímu návrhu na ochranu osobnosti.V ústavní stížnosti namítá, že soudy případ nedostatečně posoudily a nepřihlédly ke společenské závažnosti věci. Uvádí, že odvolací soud nesprávně označil svůj právní názor o neexistenci neoprávněného zásahu do práv stěžovatelky jako neunesení důkazního břemene. Nesouhlasí se závěrem dovolacího soudu, že námitky proti závěru o neexistenci neoprávněného zásahu se týkají dokazování ve věci a odpovídají dovolacímu důvodu podle §241 odst. 3 o.s.ř., který ale nelze v dovolání proti potvrzujícímu rozsudku uplatňovat. Pro posouzení důvodnosti dovolání je dle jejího názoru rozhodující výklad pojmu důkazní břemeno, tím že jeho význam dovolací soud pozměnil, porušil právo občana na zachování života v právním státě. Dále považuje za důležité posoudit, zda mezi členy odvolacího a dovolacího soudu neexistuje blízký - příbuzenský stav.
Nejvyšší soud ČR ve vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí a pokud jde o shodu příjmení předsedy senátu Nejvyššího soudu ČR s příjmením členky senátu soudu odvolacího uvedl, že se jedná o zcela náhodný stav nepodložený případně historicky seznatelným příbuzenským vztahem.
Z obsahu připojeného spisu Městského soudu v Praze, sp. zn. 37 C 43/97, Ústavní soud zjistil, že napadeným rozhodnutím Vrchního soudu v Praze byl potvrzen rozsudek soudu prvého stupně, kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatelky, neboť nebyl splněn předpoklad hmotněprávní odpovědnosti podle §13 obč. zák., vyžadující existenci neoprávněného zásahu do osobnostních práv stěžovatelky chráněných ustanovení §11 obč. zák. s tím, že stěžovatelka neunesla ve věci důkazní břemeno. Dovolání uplatněné dle §239 odst. 2 o.s.ř bylo rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR odmítnuto, neboť soud neshledal naplnění předpokladů přípustnosti dovolání dle ust. §238 odst. 1 o.s.ř. ani podle ust. §239 odst. 2 o.s.ř. Stejně tak nebyl zjištěn žádný z dovolacích důvodů dle ust. §237 o.s.ř. Dovolací soud se při rozhodování o věci zaměřil na posouzení otázky, zda rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a na uvážení, zda napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Konstatoval, že stěžovatelkou uplatněné námitky vyjadřují nesouhlas se závěry soudů, které byly učiněny ve věci na podkladě skutkových zjištění, a týkají se tedy dokazování provedeného soudy obou stupňů. Možné námitky dle ust. §241 odst. 3 písm. c) o.s.ř. se však v daném případě tvrzené přípustnosti dovolání dle §239 odst. 2 o.s.ř. nemohou uplatnit. Dále uvedl, že odvolací soud při právním posouzení věci exponoval právně standardním způsobem na věc dopadající ust. §11 a §13 obč. zák., a to v mezích, které nevyžadovaly obtíže vzbuzující výklad. Současně konstatoval, že napadeným rozhodnutím dovolacího soudu nebyla řešena otázka po právní stránce zásadního významu.
Po přezkoumání ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost v té části, v níž směřuje proti rozsudku Vrchního soudu v Praze, je podána po lhůtě stanovené pro její podání zákonem, neboť ústavní stížnost, jako návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem, lze podat ve lhůtě 60 dnů ode dne, kdy bylo stěžovateli doručeno rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje (§72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb). Tímto posledním prostředkem ve stěžovatelčině věci bylo odvolání, o němž odvolací soud rozhodl dne 11. 6. 1998, a které bylo stěžovatelce doručeno dne 20. 7. 1998. Proti pravomocnému rozhodnutí podala sice stěžovatelka v zákonné lhůtě dovolání, to však bylo shledáno nepřípustným a bylo odmítnuto.
Podle ustálené judikatury Ústavního soudu lze za poslední prostředek, který zákon k ochraně práva poskytuje a jehož vyčerpáním je podmíněna ústavní stížnost, považovat pouze přípustné dovolání. Pokud dovolání přípustné není, je posledním prostředkem, který zákon k ochraně práva poskytuje, rozhodnutí soudu druhého stupně (Sbírka nálezů a usnesení ÚS, C. H. Beck, sv. 6, usnesení č. 30, sp. zn. I. ÚS 213/96). V daném případě dovolání přípustné nebylo a stížnost směřující proti rozsudku odvolacího soudu je proto podána po lhůtě stanovené zákonem, jinými slovy řečeno, věcně se znovu zabývat rozhodnutími soudů I. a II. stupně by bylo možné pouze v případě, že by rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR o odmítnutí dovolání bylo shledáno jako protiústavní. Tak tomu však, jak je uvedeno dále, nebylo.
Pokud jde o část ústavní stížnosti, ve které stěžovatelka napadá usnesení Nejvyššího soudu ČR, dospěl Ústavní soud k závěru, že se jedná o návrh neopodstatněný. Z konstantní judikatury Ústavního soudu ( např. II.ÚS 2/98, III.ÚS 181/95) vyplývá, že pokud Nejvyšší soud ČR dovolání odmítne, je Ústavní soud oprávněn přezkoumat pouze to, zda uvedený soud postupoval v souladu s ústavními principy soudního řízení, zda bylo dodrženo právo dovolatele, aby byl jeho návrh stanoveným postupem projednán. Ústavní soud však nemůže přezkoumávat vlastní obsah rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, tedy zda se ve věci jednalo o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu je přitom nutno považovat zejména ta rozhodnutí, která se odchylují od ustálené judikatury nebo přinášejí judikaturu novou. Jde tedy o dovolací důvod, který svým smyslem přesahuje ten který posuzovaný případ. Zákon - jak na to poukazuje i rozhodnutí Nejvyššího soudu - uděluje toto oprávnění jen výjimečné a za výslovného předpokladu, že jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu.
Jak bylo zjištěno, dovolací soud se v řízení předcházejícímu napadenému rozhodnutí zabýval výhradně otázkou přípustnosti dovolání (otázkou procesní), přičemž v souladu s platnou právní úpravou přezkoumal otázku přípustnosti dovolání z hlediska důvodů uplatněných stěžovatelkou, tj. dle ust. §239 odst. 1 a odst. 2 o.s.ř., a neshledal ani vady řízení podle §237 odst. 1 o. s. ř., k nimž přihlíží z úřední povinnosti. Své závěry o nepřípustnosti dovolání pak v odůvodnění svého rozhodnutí řádně zdůvodnil.
Ústavní soud z výše uvedených příčin neshledal v projednávané věci důvod, aby z ústavněprávního hlediska jakkoliv zpochybňoval závěr dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání.
Vzhledem k výše konstatovaným skutečnostem Ústavní soud ústavní stížnost dle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) a odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, odmítl zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti pro opožděnost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. listopadu 2000
JUDr. Vladimír Čermák
předseda senátu