ECLI:CZ:US:2000:4.US.147.2000
sp. zn. IV. ÚS 147/2000
Usnesení
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud ČR rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Čermáka a soudců JUDr. Pavla Varvařovského a JUDr. Evy Zarembové, ve věci ústavní stížnosti V. W., zastoupeného Mgr. O. H., advokátem, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 11. 1999, č.j. 1 Co 126/99-77 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 6. 1999, č.j. 34 C 46/99-43, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 8. 3. 2000 se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 11. 1999, č.j. 1 Co 126/99-77 a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. 6. 1999, č.j. 34 C 46/99-43, jimiž byla pravomocně zamítnuta jeho žaloba, kterou se mj. domáhal ochrany osobnosti zemřelého otce V. W. staršího. K poškození jeho osobnostních práv mělo dojít článkem publikovaným v deníku Právo, jehož je vedlejší účastník (žalovaný) B., a.s. vydavatelem. Obecné soudy dospěly k závěru, že v řízení nebyl prokázán neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobce chráněných ust. §11 obč. zák. a nebyl tak splněn základní předpoklad odpovědnosti podle ust. §13 obč. zák.
Stěžovatel tvrdí, že napadenými rozhodnutími, pokud jde o rozsudek Městského soudu v Praze částí II. výroku tohoto rozsudku, byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva zakotvená v čl. 1, čl. 4 a čl. 90 Ústavy České republiky ("Ústava"), čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod ("Listina") a čl. 17 Všeobecné deklarace lidských práv. Městskému soudu v Praze stěžovatel vytkl, že nesprávně protokoloval v průběhu řízení v I. stupni, toto své tvrzení však podrobněji v odůvodnění ústavní stížnosti nekonkretizoval. Dále uvedl, že soud prvého stupně neprovedl jím navrhované důkazy výslechem svědků P. Z. a Ing. H., a s návrhy na jejich provedení se nevypořádal. Výslech uvedených svědků marně navrhoval též v řízení před odvolacím soudem. Stěžovatel nesouhlasí s hodnocením listinných důkazů v řízení před obecnými soudy. Je přesvědčen, že v řízení jednoznačně prokázal, že jeho otec byl vlastníkem pozemku, na kterém vybudoval garáže, a tedy že předmětný článek byl nepravdivý. Právní závěry, k nimž obecné soudy došly, jsou dle jeho názoru v příkrém nesouladu s provedenými skutkovými zjištěními. Soudy mu takovým postupem odejmuly právo na spravedlivý proces a hrubě porušily čl. 36 odst. 1 Listiny, neposkytly ochranu jeho právům a celé řízení bylo jako celek nespravedlivé.
Vrchní soud v Praze jako účastník řízení ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že ve věci jednal jako nezávislý a nestranný soud, v souladu se stanoveným rozvrhem práce, neměl žádný osobní vztah k účastníkům řízení ani k jejich zástupcům, a neměl vztah k projednávané věci ani zájem na výsledku řízení. Dále odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku.
Vedlejší účastník B., a. s. se sídlem v Praze 2, se svého postavení vzdal. Uvedl, že se plně ztotožňuje se skutkovým zjištěním obecných soudů a na základě nich učiněným právním závěrem
Ústavní soud si dále vyžádal spis Městského soudu v Praze, sp. zn. 34 C 46/99, a poté, co se seznámil se shromážděnými podklady pro rozhodnutí, v postupu obecných soudů neshledal nic, co by nasvědčovalo nedodržení ústavních procesních práv stěžovatele, či ústavně nekonformní interpretaci hmotněprávních ustanovení aplikovaných v projednávané věci.
K námitce, že soud prvého stupně neprovedl stěžovatelem navrhované důkazy výslechem svědků P. Z. a Ing. H., a s návrhy na jejich provedení se nevypořádal, Ústavní soud z vyžádaného spisu zjistil, že tyto důkazy nebyly v řízení před soudem prvého stupně navrhovány. Návrh na jejich provedení je obsažen v dopise stěžovatele (č.l. 55) ze dne 2. 8. 1999, adresovaném prezidentovi ČR, ministru spravedlnosti ČR, předsedovi Městského soudu v Praze a předsedovi Vrchního soudu v Praze. Nicméně v odvolání ze dne 28. 7. 1999, koncipovaném právním zástupcem stěžovatele, uvedené návrhy již obsaženy nejsou a nebyly navrhovány ani v řízení před odvolacím soudem.
K té části ústavní stížnosti, v níž stěžovatel nesouhlasí s hodnocením listinných důkazů v řízení před obecnými soudy, Ústavní soud uvádí, že, jak dal opakovaně najevo ve své judikatuře, nepřísluší mu přehodnocovat hodnocení důkazů a jiných skutečností, provedené obecnými soudy v individuálním případě, snad s výjimkou případů zcela extrémních. Za takový však věc stěžovatele označit nelze.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. 6. 2000
JUDr. Vladimír Čermák
předseda senátu