ECLI:CZ:US:2000:4.US.149.2000
sp. zn. IV. ÚS 149/2000
Usnesení
IV. ÚS 149/2000
Ústavní soud rozhodl dne 25. května 2000 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Čermáka a soudců JUDr. Pavla Varvařovského a JUDr. Evy Zarembové ve věci ústavní stížnosti R. O., zastoupeného JUDr. P. Z., advokátem, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 12. 1999, čj. 11 To 120/99-776, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedenému usnesení Vrchního soudu v Praze stěžovatel dovozuje, že tímto rozhodnutím, stejně jako předcházejícím rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích, byla porušena jeho ústavně zaručená práva vyplývající z čl. 40 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Podle stěžovatelova názoru vina může být prokázána buď pomocí přímých důkazů, ty však v projednávané věci neexistovaly, nebo pomocí nepřímých důkazů, jež však podle právní teorie i praxe musí tvořit uzavřený kruh. Takový uzavřený kruh však v daném případě není, naopak celá řada skutečností svědčí ve stěžovatelův prospěch, což orgány činné v trestním řízení přehlížely. Zejména jde o výpovědi blízkých všech odsouzených, kteří potvrzují, a to i pokud jde o stěžovatele, že dne 1. 10. 1997, tj. v den, kdy měli spáchat předmětnou loupež, se nacházeli v místě svého bydliště. Ačkoli stěžovatel s dalšími odsouzenými byli v místě, kde se pohybovali, kontrolováni se svým vozidlem policisty, ani v jednom případě nebyly objeveny zbraně, kterými se měli činu dopustit. V osobním vozidle VAZ 2101, které mělo být užito při spáchání trestného činu, byl upotřebitelný daktyloskopický otisk, u kterého nebyla zjištěna shoda s otiskem odsouzených, nicméně orgány činné v trestním řízení nezjišťovaly, kdo tento otisk zanechal. Orgánům činným v trestním řízení bylo z výpovědi svědků známo, že jeden z pachatelů měl před budovou pošty močit, také tato možná stopa nebyla zajištěna. Okolnosti, které měly prokazovat nevinu odsouzených, byly prověřovány se značnou časovou prodlevou, a tím docházelo i k jejich neúmyslnému zkreslení. Rovněž rekognice nebyla provedena v souladu s ustanovením §93 odst. 2 trestního řádu, podle kterého má-li být výslechem zjištěna totožnost nějaké osoby, vyzve se svědek, aby ji nejdříve popsal. Teprve potom má být věc nebo osoba ukázána, a to zpravidla mezi několika osobami nebo několika věcmi téhož druhu. Poznávaná osoba má být proto zařazena mezi osobami, které jsou jí typově podobné, jinak rekognice ztrácí jakýkoli smysl. Stěžovatel spolu s dalšími odsouzenými byli však zařazeni mezi osoby, kterým se typově zjevně vůbec nepodobali, a navíc svědkům bylo sděleno, že mezi osobami nacházejícími se v místnosti, jsou pachatelé. Ze všech těchto, jakož i dalších, důvodů domáhá se proto stěžovatel zrušení napadeného usnesení.
Z obsahu spisu 1 T 51/98 Krajského soudu v Českých Budějovicích Ústavní soud zjistil, že rozsudkem tohoto soudu ze dne 28. 6. 1999, čj. 1 T 51/98-717, byli stěžovatel, R. K. a A. K. uznáni vinnými, že společně po vzájemné domluvě poté, co se zmocnili v Českých Budějovicích na parkovišti v L. ulici osobního automobilu VAZ 2101, přijeli dne 1. 10. 1997 do Černé v Pošumaví, okres Český Krumlov, kde v 09,10 hodin vnikli do budovy České pošty, s. p., pobočka Černá v Pošumaví, maskováni kuklami a za použití pohrůžky vůči pracovnicím pobočky krátkými střelnými zbraněmi nezjištěné značky z přepážkové místnosti poštovního úřadu se zmocnili částky ve výši 251 700,-- Kč ke škodě České pošty, čímž spáchali trestný čin loupeže podle §234 odst. 1, 2 písm. b) trestního zákona, jako spolupachatelé podle §9 odst. 2 trestního zákona. Za to byli odsouzeni podle §234 odst. 2 trestního zákona, a to stěžovatel podle §35 odst. 2 trestního zákona i za trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), d) trestního zákona, kterým byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Opavě ze dne 20. 8. 1998, čj. 2 T 129/98-35, k souhrnnému trestu odnětí svobody na dobu 5 let, obžalovaný R. K. k trestu odnětí svobody na dobu 5 let a obžalovaný A. K. k trestu odnětí svobody na dobu 5 let a 6 měsíců. V obsáhlém odůvodnění svého rozhodnutí poukázal krajský soud na vzájemné rozpory ve výpovědi obžalovaných a své závěry opřel mimo jiné o výpovědi svědků F. K. a J. P., kteří viděli před budovou pošty dva z obžalovaných, a to R. K. a A. K., oba jmenované nejdříve popsali a při provádění rekognice je také identifikovali. Krajský soud vzal rovněž v úvahu pachovou stopu z bankovek ležících na pultu, z váhy, 2 ks klíčů, z nichž jeden byl zasunut do horní zásuvky, dále ze 6 klíčů ve svazku ležících v zásuvce, jakož i skutečnost, že při vyhodnocování těchto pachových stop došlo ke ztotožnění srovnávací pachové konzervy sejmuté u stěžovatele s otisky pachových stop zajištěných v místě váhy, kde útočník přeskočil překážku, z klíčů v zásuvce a z klíčů od trezoru. Na základě těchto, jakož i dalších, důkazů krajský soud považoval za vyvrácenu obhajobu všech obžalovaných, že v kritické době v Černé v Pošumaví vůbec nebyli, když přitom všichni shodně tvrdili, že v této době byli stále spolu, že jeli do jižních Čech za účelem nákupu náhradních dílů a zamýšleli v Praze navštívit koncert rockové skupiny. Skutečnost, že byli kontrolováni policejní hlídkou z Obvodního oddělení Policie ČR Kostelec nad Černými lesy, nevylučuje obžalované jako pachatele loupeže na poště v Černé v Pošumaví, neboť i po této kontrole jim zůstal dostatečný časový prostor pro přesun k již uvedené poště. K odvolání všech obžalovaných, tedy i stěžovatele, rozhodl Vrchní soud v Praze již konstatovaným rozsudkem tak, že tato odvolání zamítl. Jak uvedl ve svém rozhodnutí vrchní soud, námitky obžalovaných proti údajnému zmanipulování rekognice nemají ve spise oporu, když o rekognici je ve spise založena nejen fotografická dokumentace, ale především existuje obrazový záznam na videokazetě, na níž je průběh celé rekognice od počátku do konce bez střihu zaznamenán. V poučení svědků ani v jejich instruktáži před provedením rekognice nebyly zjištěny žádné závady, naopak z fotodokumentace a zejména z videozáznamu všech poznávaných osob je patrno, že všechny tyto osoby jsou zhruba stejné fyzické konstituce, zhruba stejné výšky a odpovídajícího stáří. Ani tvrzení obžalovaného K., jak konstatuje vrchní soud, že mezi poznávanými osobami byl "jediným blonďákem", neodpovídá skutečnosti, neboť další osobou se světlými vlasy byl též stěžovatel, na kterého však žádný z poznávajících svědků neukázal. Rovněž třetí osoby vnímaly stěžovatele a R. K. jako osoby se světlými vlasy, což je doloženo záznamem na č. l. 312, kdy číšník v hotelu M. ve F. popisoval dva ze tří nocležníků jako osoby "špinavě blond vlasů", tedy shodně jako hlídka policie dne 30. 9. 1997 u obce V. Psychologicky přesvědčivé poznání obviněných svědky K. a K. je ostatně zachyceno na videozáznamu. Vrchní soud poukázal rovněž i na tu, podle jeho názoru významnou, skutečnost, že orgány činné v trestním řízení prověřovaly rovněž verzi případné participace bývalé vedoucí pošty L. Č., její možná účast však nebyla dostatečně doložena. Vrchní soud se konečně podrobně zabýval i metodikou identifikování pachových stop, když dospěl k závěru, že identifikace tří z těchto stop se srovnávací pachovou konzervou stěžovatele je zcela průkazná a přesvědčivá.
Ve světle uvedených zjištění a závěrů jeví se i Ústavnímu soudu provedené nepřímé důkazy představovat uzavřený a souladný celek, jenž je sotva možno zpochybniti pouze výpověďmi blízkých všech odsouzených, tedy i stěžovatele. Obecné soudy tyto výpovědi hodnotily náležitým a přesvědčivým způsobem, takže zpochybňování celého procesu hodnocení důkazů ze strany Ústavního soudu by beze vší pochybnosti vedlo k porušení principu soudcovské nezávislosti zakotveného v čl. 82 Ústavy ČR. Tvrzení uvedená v ústavní stížnosti se jeví mít spíše účelovou povahu a neobstojí zejména ve srovnání s často až detailním způsobem zjišťovaným skutkovým dějem. Právě proto, že rozhodnutí o vině a trestu stěžovatele a dalších odsouzených je založeno na nepřímých důkazech, byla pozornost, jakou obecné soudy věnovaly i zdánlivým detailům, zcela na místě, neboť současně umožnila komplexnost pohledu na celou projednávanou věc.
Ústavní soud tedy nezjistil nic, co by nasvědčovalo, že by v daném případě došlo k porušení některé ze základních zásad trestního řízení uvedených v §2 trestního řádu. Tím méně pak může sdílet stěžovatelův názor, že rozhodnutími obecných soudů došlo k porušení čl. 40 Listiny. Všechny tyto skutečnosti a úvahy jsou natolik evidentní, že Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., odmítnout.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 25. května 2000
JUDr. Vladimír Čermák
předseda senátu