ECLI:CZ:US:2000:4.US.153.2000
sp. zn. IV. ÚS 153/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Čermáka a soudců JUDr. Pavla Varvařovského a JUDr. Evy Zarembové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. P. N., zastoupeného JUDr. Z. O., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 12. 1999, sp. zn. 1 To 1061/99 a usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 22. 11. 1999, sp. zn. Ntv 4463/99, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 9. 3. 2000 se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 22. 11. 1999, sp. zn. Nt 4463/99, kterým byla zamítnuta jeho žádost o propuštění z vazby a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 20.12. 1999, sp. zn. 1 To 1061/99, jímž byla zamítnuta stížnost proti výše uvedenému rozhodnutí. Stěžovatel je toho názoru, že postupem obecných soudů byla porušena jeho základní práva, zakotvená v čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 Ústavy ČR. Namítá, že důvody vazby ve smyslu §67 odst. 1 písm. a),b) tr. řádu ke dni rozhodování soudů, resp. ke dni podání žádosti o propuštění dány nebyly, přičemž není dokumentováno jediné skutkové zjištění, které by mohlo být posuzováno jako důkaz či indicie, že se pokoušel vyhýbat trestnímu stíhání nebo mařit vyšetřování. Stěžovatel dále poukazuje na svůj dosud bezúhonný život a skutečnost, že ač byl před svým návratem z dovolené v zahraničí informován o důvodech trestního stíhání svého bratra, dobrovolně se vrátil, ačkoliv nemohl nevědět o možnosti, že bude sám trestně stíhán. Pokud se týká vazby koluzní, je stěžovatel rovněž přesvědčen, že její důvody dány nejsou, jelikož všichni v úvahu přicházející svědci a spoluobvinění již byli vyslechnuti a pokus kohokoli ovlivňovat učiněn nebyl.
Z napadených rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl trestně stíhán pro skutek právně kvalifikovaný jako trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. a) tr. zákona, kterého se měl dopustit tím, že jako vyšetřovatel MÚV Brno společně s dalším policistou Mgr. S. M. měl být přítomen neoprávněnému zničení heroinu v celkovém množství 81,850 kg a dále je důvodné podezření, že umožnil, aby nejméně 25 kg heroinu si pro sebe opatřil Mgr. S. M., který je následně měl prodat dalším osobám za částku nejméně 5.500.000,-Kč. Obecné soudy dospěly při rozhodování o vazbě v daném případě k závěru, že stěžovatel je stíhán pro závažnou trestnou činnost, které se měl dopustit jako veřejný činitel. Jako podnikatel není stěžovatel navíc vázán místem výkonu práce. I když podstatná část svědků již byla vyslechnuta, s ohledem na závažnost projednávaného případu a vzájemnou návaznost obviněných, kteří se vesměs znají, měly soudy za to, že trvala důvodná obava, že by svědci i obvinění mohli být ovlivňováni ke změnám výpovědí, které učinili v rámci přípravného řízení a mařit tak objasnění skutečností, důležitých pro trestní řízení. V odůvodnění rozhodnutí, kterým zamítl stížnost stěžovatele, navíc Krajský soud v Ostravě uvedl, že přes trvalé bydliště, rodinu, přes zaměstnání, které opustil v důsledku této trestné činnosti, hrozba vysokým trestem odnětí svobody je natolik závažná, že soud shledal, že stěžovatel by mohl uprchnout.
Ústavní soud si k předmětné stížnosti vyžádal vyjádření účastníka řízení a zaslání konceptu vyšetřovacího spisu Policie České republiky, Krajského úřadu vyšetřování Ostrava, ČVS: KVV- 478/10-99, ze kterého vycházely soudy při rozhodování o vazbě. Ve svém vyjádření za Krajský soud v Ostravě předsedkyně senátu JUDr. M. K. odkázala na odůvodnění ústavní stížností napadených usnesení Krajského a Okresního soudu s tím, že oba soudy vycházely ze zjištěného skutkového stavu věci, o němž nebyly pochybnosti, v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí o vazbě obviněného v přípravném řízení. Krajský soud dodal, že podle jeho názoru konkrétní skutečnosti, odůvodňující vazební důvody podle §67 odst. 1 písm. a),b) tr. řádu lze pouze důvodně předpokládat a stěží lze mít při rozhodování o dalším trvání vazby v přípravném řízení zcela nevývratnou jistotu o naplnění těchto konkrétních skutečností. Rozhodování o vazbě je tak rozhodováním v podstatě hypotetickým, když nelze požadovat, aby o vazbě bylo rozhodováno až tehdy, nastane-li skutečnost, k níž se vztahuje důvodná obava ve smyslu shora uvedeného ustanovení. Dále Krajský soud v Ostravě poznamenal, že na stěžovatele již byla podána obžaloba a v době podání tohoto vyjádření probíhá před Krajským soudem hlavní líčení v dané věci. Stěžovatel byl usnesením Krajského soudu v Ostravě dne 20. 4. 2000 propuštěn na svobodu. Krajský soud proto z výše uvedených důvodů navrhl Ústavnímu soudu, aby ústavní stížnost odmítl.
Právní zástupce stěžovatele požádal Ústavní soud o kopii tohoto vyjádření Krajského soudu v Ostravě a podáním ze dne 26. 5. 2000 požádal o poskytnutí přiměřené lhůty k vypracování příslušného stanoviska k danému vyjádření, v čemž mu Ústavní soud vyhověl. Ve svém stanovisku k vyjádření Krajského soudu v Ostravě, které Ústavní soud obdržel dne 8. 6. 2000, stěžovatel zdůraznil, že povinností obecných soudů bylo zkoumat aktuální skutkový stav z hlediska existence konkrétních skutečností, odůvodňujících některou ze "zákonných obav", které mohou být titulem pro uvalení vazby v trestním řízení. Ze spisového materiálu podle názoru stěžovatele zcela zjevně vyplývá, že zjištěný skutkový stav nemohl být oporou pro závěr obecných soudů o existenci, resp. trvání důvodů vazby tak, jak jsou vymezeny v napadených rozhodnutích. Stěžovatel vyslovil "vážné znepokojení" nad úvahou Krajského soudu o "hypotetickém rozhodování o vazbě" a odkázal v dané souvislosti na čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod o výkladu mezí zásahů veřejné moci do základních práv a svobod. Závěrem stěžovatel deklaroval, že trvá na svém původním návrhu, neboť i když byl v mezidobí z vazby propuštěn, existence konkrétních skutečností vazbu odůvodňujících podle jeho názoru nebyla dána již v době vydání napadených rozhodnutí obecných soudů.
Ústavní soud poté, co se seznámil se shromážděnými podklady pro rozhodnutí dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud již v řadě svých rozhodnutí vyslovil, že není třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, ani vrcholem soustavy obecných soudů. Jeho pravomoc jako soudního orgánu ochrany ústavnosti je vázána na zjištění, zda zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno ústavně zaručené právo nebo svoboda stěžovatele. Ústavní soud nemůže nahrazovat činnost obecných soudů, které nejlépe znají zvláštní okolnosti konkrétního případu, resp. perfekcionisticky předělávat jejich rozhodnutí.
V daném případě Ústavní soud neshledal, že by bylo možno zpochybnit důvody, pro které byla na stěžovatele uvalena vazba. Vzhledem k charakteru zvlášť závažné trestné činnosti, které se měl stěžovatel navíc dopustit jako veřejný činitel spolu s dalším veřejným činitelem byla zcela na místě obava, že reálně může hrozit zmaření nebo podstatné ztížení dosažení účelu trestního řízení. Podle názoru Ústavního soudu tak došlo k situaci, kdy s ohledem na podezření ze spáchání výše specifikované závažné trestné činnosti veřejného činitele- policisty, převažuje zájem společnosti na objasnění trestného činu před zájmem na svobodě jednotlivce. Ústavní soud již dříve judikoval, že o konkrétní skutečnosti, odůvodňující vzetí do vazby půjde vždy, pokud obviněný sám svým jednáním zavdá příčinu k obavě, že např. uprchne nebo bude koluzně jednat. Na druhé straně však může stačit v závislosti na konkrétním případu i určitá objektivní konstelace, zahrnující nejen osobu pachatele, ale i všechny znaky skutkové podstaty trestného činu včetně stadia vyšetřování (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 6, nález č. 74, sp. zn. I. ÚS 62/96). Se zřetelem ke zjištěným okolnostem je možno za zmíněnou "objektivní konstelaci" ve zkoumaném případě považovat obavy, odůvodňující vazbu, vyjádřené v citovaných rozhodnutích obecných soudů.
Ústavní soud se sice neztotožňuje beze zbytku s celým zněním odůvodnění usnesení, napadených ústavní stížností, zejména je toho názoru, že by bylo skutečně na místě konkrétnější rozvedení důvodů, které vedly k uvalení vazby, nezbývá mu však než zopakovat, že s ohledem na specifické okolnosti daného případu nedosáhly tyto nedostatky takové intenzity, aby mohl konstatovat porušení základních práv nebo svobod stěžovatele. Zjištěná existence vzájemné návaznosti obviněných je navíc ve zkoumané věci doplněna nepochybnou zkušeností a styky stěžovatele jako bývalého vyšetřovatele, takže lze s vysokou mírou pravděpodobnosti obavy, odůvodňující vazební důvody, připustit. Ústavní soud však zdůrazňuje, že v žádném případě nesmí rozhodování soudů o vazbě být natolik "hypotetické", že by bylo spíše libovůlí, než rozhodnutím podepřeným argumenty, k čemuž však s ohledem na výše uvedené podle přesvědčení Ústavního soudu nedošlo. Pokud jde o stěžovatelův poukaz na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 188/99, nelze než konstatovat, že každou záležitost nutno posuzovat individuálně ve světle konkrétních okolností, přičemž argumentace, obsažená v jednom rozhodnutí Ústavního soudu není bez dalšího převoditelná na jakýkoli, zdánlivě podobný případ. Obecným soudům musí být vždy dán určitý prostor pro uvážení, které umožňuje přihlédnout ke zvláštnostem jednotlivého případu.
Ústavní soud dále zjistil, že vazba v daném případě netrvala s ohledem na složitost a závažnost věci nepřiměřeně dlouhou dobu a stěžovatel byl dne 20. 4. 2000 propuštěn na svobodu. Také tuto skutečnost nemůže nechat Ústavní soud bez povšimnutí, neboť ve své praxi zpravidla neruší rozhodnutí, jejichž zrušení by s ohledem na nastalou změnu okolností mělo význam čistě akademický.
Jak výše uvedeno, Ústavní soud neshledal, že by napadená rozhodnutí obecných soudů vybočovala z mezí ústavnosti a že by došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele. Ústavní stížnost byla proto odmítnuta jako zjevně neopodstatněná podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. 8. 2000
JUDr. Vladimír Čermák
předseda senátu