ECLI:CZ:US:2000:4.US.155.2000
sp. zn. IV. ÚS 155/2000
Usnesení
IV. ÚS 155/2000
Ústavní soud rozhodl dne 11. října 2000 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Čermáka a soudců JUDr. Pavla Varvařovského a JUDr. Evy Zarembové ve věci ústavní stížnosti P. J., zastoupeného JUDr. Z. O., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 5. 1. 2000, čj. 30 Cdo 2519/99-61, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 12. 1998, čj. 25 Co 796/98-20, a usnesení Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 24. 9. 1998, čj. Nc 5278/97-12, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti proti shora citovému rozhodnutí Okresního soudu v Hradci Králové, kterým bylo podle ustanovení §43 odst. 2 o. s. ř. zastaveno řízení o návrhu stěžovatele (v řízení před obecnými soudy žalobce), proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, kterým bylo usnesení okresního soudu potvrzeno, a proti usnesení Nejvyššího soudu ČR, kterým bylo dovolací řízení vůči stěžovateli zastaveno z důvodu neodstranění zvláštní podmínky dovolacího řízení (§241 odst. 1 o. s. ř.), stěžovatel uvádí, že se společně s dalšími žalobci obrátil na Okresní soud v Hradci Králové s žalobou na SBD Hradec Králové, po kterém žádal vydání a převedení nemovitého majetku a členských podílů na celkovém majetku družstva. Přestože na výzvu okresního soudu reagoval a odstranil vady návrhu, soud řízení zastavil. Odvolání proti zastavení řízení Krajský soud v Hradci Králové shledal neopodstatněným a usnesení okresního soudu potvrdil. Stěžovatel nebyl úspěšný ani v řízení o dovolání, které Nejvyšší soud zastavil z důvodu absence právního zastoupení. Stěžovatel tvrdí, že postupem obecných soudů, které lpěly na formálních náležitostech a bezdůvodně odmítly rozhodnout o meritu věci, se cítí být dotčen ve svých právech ústavně zaručených v článku 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a žádá, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil. Návrh na zrušení shora citovaného ustanovení občanského soudního řádu stěžovatel odůvodňuje tím, že je rozporu s čl. 3 odst. 1 Listiny, neboť navozuje z důvodu majetkových poměrů či sociálního původu znevýhodnění, diskriminaci, vůči ostatním subjektům, a že aplikací tohoto ustanovení má jednotlivec ztížen přístup k soudu.
S ohledem na tento návrh senát Ústavního soudu přerušil řízení o ústavní stížnosti usnesením ze dne 7. 8. 2000. Usnesením Ústavního soudu ze dne 14. 9. 2000, sp. zn. Pl. ÚS 43/2000, byl návrh stěžovatele na zrušení výše citovaného ustanovení odmítnut jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb.
Ze spisu Okresního soudu v Hradci Králové, sp. zn. Nc 5278/97, který si Ústavní soud vyžádal, vyplynulo, že stěžovatel společně s dalšími pěti žalobci, uživateli bytů obytného domu Moravská čp. 772 a čp. 774 v Hradci Králové, zažalovali Stavební bytové družstvo Hradec Králové "o vydání a převedení nemovitého majetku a členských podílů na celkovém majetku žalovaného". Na výzvy soudu k odstranění vad podání žalobci svoje podání doplnili, avšak ani takto doplněná podání neobsahovala podle názoru soudu přesný, konkrétní a srozumitelný petit žaloby, a proto okresní soud řízení zastavil.
Odvolání, ve kterém žalobci upřesnili, že mají za to, že o transformaci žalovaného družstva rozhodoval nekompetentní orgán, shromáždění delegátů, namísto valné hromady členů družstva, že k platné transformaci nedošlo a že majetkové nároky jednotlivých členů je třeba řešit v rámci likvidace žalovaného, Krajský soud v Hradci Králové odvolání neshledal opodstatněným a rozhodnutí soudu prvého stupně potvrdil, když uvedl, že vady žaloby vedly k její nezpůsobilosti k projednání, neboť z žaloby nebyl zřejmý žalobní petit.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadli žalobci dovoláním. Na výzvu soudu k odstranění vad podaného dovolání, jakož i ke splnění podmínky povinného zastoupení, sice reagovali, nicméně vady neodstranili, a proto Nejvyšší soud ČR řízení zastavil.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného zásahu do ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele a poté rozhodl, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Napadené usnesení Nejvyššího soudu ČR se opírá o ustanovení, jež nebylo shledáno neústavním, a proto Nejvyšší soud ČR nepochybil, když dovolací řízení zastavil. Argumentace stěžovatele o porušení článku 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny tak postrádá vůči napadenému usnesení relevantní důvod k opodstatněnosti takového tvrzení. Co se týče napadeného usnesení Okresního a Krajského soudu v Hradci Králové, Ústavní soud se jejich přezkumem nezabýval, neboť rozhodnutí o tom, zda podané dovolání bylo či nikoliv posledním procesním prostředkem k ochraně stěžovatelových práv, nebylo z důvodu vadného procesního postupu stěžovatele učiněno. Ústavnímu soudu nepřísluší o tomto rozhodovat, neboť otázku přípustnosti podaného dovolání, tak jak bylo formulováno, je oprávněn zkoumat a rozhodnout podle příslušných ustanovení občanského soudního řádu (§237 a §238a) pouze Nejvyšší soud ČR. Pouze za situace, kdy by Nejvyšší soud ČR dovolání odmítl z důvodu jeho nepřípustnosti, bylo by ústavní stížností napadené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové možno považovat za rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje (§72 odst. 2 a §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb.), a zkoumat formální náležitosti ústavní stížnosti z hlediska dodržení lhůty stanovené v §72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, podle kterého ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů. Tato lhůta počíná dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1), a není-li takové prostředku, dnem, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti. Z připojeného spisu Okresního soudu v Hradci Králové však vyplývá, že usnesení odvolacího soudu bylo stěžovateli doručeno dne 11. 2. 1999, takže posledním dnem lhůty, kdy bylo možné toto rozhodnutí napadnout ústavní stížností byl 12. duben 1999 (60. den lhůty připadl na neděli 11. 4. 1999). Byla-li ústavní stížnost podána osobně až dne 13. 3. 2000, je zřejmé, že by byla odmítnuta pro opožděnost [§43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu].
S ohledem na důvody uvedené výše Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost z důvodu její zjevné neopodstatněnosti podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona .č 77/1998 Sb., odmítnout.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 11. října 2000
JUDr. Vladimír Čermák
předseda senátu