ECLI:CZ:US:2000:4.US.160.2000
sp. zn. IV. ÚS 160/2000
Usnesení
IV. ÚS 160/2000
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Čermáka a soudců JUDr. Pavla Varvařovského a JUDr. Evy Zarembové o ústavní stížnosti Dipl. Ing. M. M., zastoupeného JUDr. V. Č., advokátem, proti usnesení Městského soudu v Praze, sp. zn. 5 To 483/99, ze dne 15. 10. 1999, ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4, čj. 37 T 23/99-326, ze dne 29. 6. 1999, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Městského státního zastupitelství, jako vedlejšího účastníka, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá s odvoláním na porušení čl. 14 odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů.
Stěžovatel, jak plyne z připojeného spisu, je státním příslušníkem Svazové republiky Jugoslávie a od 28. 5. 1998 pobývá na území ČR na základě povolení k trvalému pobytu. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4, čj. 37 T 23/99-326, ze dne 29. 6. 1999, byl stěžovatel uznán vinným trestným činem omezování osobní svobody podle §231 odst. 1 tr.z. a trestným činem násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §197a t.z. a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvá 18 měsíců a dále mu byl uložen trest vyhoštění z území ČR na dobu 7 let. Jeho trestná činnost spočívala v tom, že v období od 7. 1. do 12. 1. 1999 odmítl svého šestaosmdesátiletého otce, majitele bytu v Praze 4, ul. N. č. 1117, ho z něj pustit, dával mu před dveře žebřík, aby nemohl z pokoje ani vyjít, a v průběhu uvedené doby ho opakovaně fyzicky napadl tak, že ho škrtil na krku, bránil mu volně dýchat a vyhrožoval mu. Odvolání proti tomuto rozsudku Městský soud v Praze usnesením, sp. zn. 5 To 483/99, ze dne 15. 10. 1999, zamítl. Ministr spravedlnosti ČR rozhodl o upuštění od zbytku trestu odnětí svobody ke dni 12. 5. 2000 s tím, že tento den bude stěžovatel vyzván k neprodlenému vycestování z území ČR.
K napadeným rozhodnutím obecných soudů stěžovatel uvádí, že uložení trestu vyhoštění bylo v rozhodnutí soudu I. stupně odůvodněno tak, že stěžovatel je cizím státním příslušníkem, nebylo mu přiznáno postavení uprchlíka a nebyl mu poskytnut azyl a zároveň to vyžaduje bezpečnost stěžovatelova otce, jehož stěžovatel opakovaně napadl. V době, kdy odvolací soud přezkoumával rozhodnutí obvodního soudu, však jedna z podmínek uložení trestu vyhoštění pominula, neboť otec stěžovatele v září roku 1999 zemřel. Městský soud v Praze při rozhodování ve veřejném zasedání dne 15. 10. 1999 ale nevzal tuto skutečnost v potaz a nevypořádal se s ní, neboť v odůvodnění svého rozhodnutí se ani nezabýval splněním zákonem stanovených předpokladů pro uložení trestu vyhoštění. Ponechání trestu vyhoštění v platnosti odvolacím soudem je tedy podle stěžovatelova názoru v rozporu s čl. 14 odst. 5 Listiny, podle něhož může být cizinec vyhoštěn jen v případech stanovených zákonem. Uložením trestu vyhoštění došlo i k porušení obecných zásad pro ukládání trestů stanovených v §31 a násl. t.z., které nekorespondují s účelem a smyslem uloženého trestu. Výrok Obvodního soudu pro Prahu 4 o trestu vyhoštění na dobu 7 let je rovněž v rozporu s čl. 8 Úmluvy, neboť je excesem ve vztahu k veřejnému zájmu, který má být chráněn, a není přiměřený sledovanému cíli. S ohledem na výše uvedené důvody stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis Obvodního soudu pro Prahu 4, sp. zn. 37 T 23/99.
K ústavní stížnosti se vyjádřilo Městské státní zastupitelství v Praze, jako vedlejší účastník. Ve svém vyjádření uvádí, že se ztotožňuje se závěry obecných soudů v dané věci. Příslušná ustanovení trestního řádu byla respektována a práva stěžovatele nebyla porušena. V době rozhodování Městského soudu v Praze nebyla soudu známa skutečnost, že otec stěžovatele zemřel, a stěžovatel ani jeho obhájce tuto skutečnost neuvedli. Městský soud v Praze vycházel v době rozhodování z obsahu trestního spisu.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti předně napadá rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 4, čj. 37 T 23/99-326, ze dne 29. 6. 1999, ve výroku o uložení trestu vyhoštění na dobu 7 let, neboť podle jeho názoru představuje porušení obecných zásad pro ukládání trestů a je v rozporu s čl. 8 Úmluvy. Návazně pak napadá rozhodnutí Městského soudu v Praze, který podle jeho názoru nevzal v úvahu, že smrtí jeho otce odpadla podmínka pro uložení trestu vyhoštění, kdy ponechání tohoto trestu v platnosti je v rozporu s čl. 14 odst. 5 Listiny.
Při posuzování předmětné ústavní stížnosti, jejímž petitem je Ústavní soud vázán, je třeba vzít v úvahu především skutečnost, že stěžovatel nijak nenapadá výrok o vině, či způsob vedení řízení, jež vydání napadených rozhodnutí předcházelo. Je tedy třeba vycházet z pravomocného rozhodnutí o vině, tedy z faktu, že stěžovatel byl uznán vinným výše uvedeným trestným činem omezování osobní svobody a trestným činem násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci. S přihlédnutím k obsahu a samotné povaze této jeho trestné činnosti, kdy proti výroku o vině stěžovatel nijak nebrojí, nelze stěžovateli přisvědčit v tom, že by v jeho případě nebylo dbáno obecných zásad pro ukládání trestů, včetně trestu vyhoštění. Prvoinstanční soud v odůvodnění svého výroku o trestu uvedl, jakými úvahami byl při rozhodování o druhu a výši trestu veden, přičemž k uloženému trestu vyhoštění je třeba vztáhnout celé toto jeho odůvodnění, nikoliv pouze jeho poslední část. Pokud stěžovatel na podporu svého tvrzení zmiňuje text ustanovení §57 odst. 1 tr.z., pak shora uvedeným jednáním stěžovatele byly citovaným ustanovením chráněné zájmy dotčeny, jak vyplývá i ze zmíněného odůvodnění soudu I. stupně, a nelze ani přijmout stěžovatelovo tvrzení, že uložení trestu vyhoštění nekoresponduje s účelem a smyslem trestu za stěžovatelem spáchaný trestný čin. V tomto směru pak další stěžovatelova námitka spočívající v tvrzení, že Městský soud v Praze nevzal v potaz skutečnost, že pominula podmínka pro uložení trestu vyhoštění - bezpečnost stěžovatelova otce, který před konáním veřejného zasedání zemřel, nebyla pro posouzení uloženého trestu vyhoštění podstatná. Takto nazíráno, pak Ústavní soud nemohl dovodit ani zásah do práv zaručených v čl. 8 Úmluvy a v čl. 14 odst. 5 Listiny, jichž se stěžovatel v ústavní stížnosti dovolává.
Při zvážení všech tvrzení stěžovatele Ústavní soud, s ohledem na výše uvedenou argumentaci, neshledal v poměru k napadeným rozhodnutím obecných soudů nic, co by svědčilo pro jeho zásah, a proto ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 4. října 2000
JUDr. Vladimír Čermák
předseda senátu