ECLI:CZ:US:2000:4.US.171.2000
sp. zn. IV. ÚS 171/2000
Usnesení
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Čermáka a soudců JUDr. Pavla Varvařovského a JUDr. Evy Zarembové, ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů L. V., a M. T., zastoupených JUDr. K. R., advokátem, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 12. 1999, sp. zn. 1 Cmo 83/97 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. 9. 1997, sp. zn. 33 Cm 366/95, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 15. 3. 2000 se stěžovatelé domáhali zrušení rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 12. 1999, sp. zn. 1 Cmo 83/97 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. 9. 1997, sp. zn. 33 Cm 366/95, který byl uvedeným rozhodnutím vrchního soudu potvrzen.
Stěžovatelé usilovali návrhem na vydání platebního rozkazu ze dne 22. 2. 1995 proti firmě M., s.r.o. o zaplacení částky 120.000,- Kč s 18 % úrokem z prodlení za údajné provedení stavebních a dalších prací. Proti platebnímu rozkazu vydanému soudem prvního stupně podala žalovaná společnost včas odpor a po projednání věci byla žaloba krajským soudem zamítnuta. Soud po provedeném dokazování učinil závěr, že v daném případě existují důvodné pochybnosti, zda vůbec došlo k platnému uzavření smlouvy o dílo, přičemž stěžovatelé neunesli důkazní břemeno, že by dílo dokončili a žalovanému též řádně předali. Po odvolání stěžovatelů se věcí zabýval vrchní soud, který konstatoval, že titulem pro vymáhání nároku byla smlouva o dílo (§536 a násl. obch. zák.), přičemž ale v průběhu řízení vznik této smlouvy nebyl prokázán. Vrchní soud se tedy ztotožnil se závěry soudu prvního stupně ohledně posouzení nároku na zaplacení ceny podle smlouvy o dílo. Pokud se jednalo o uplatnění práva na zaplacení pohledávky z titulu bezdůvodného obohacení, dospěl soud k závěru, že došlo k promlčení tohoto práva ve smyslu §107 odst. 1 obč. zákoníku, neboť nárok na vydání bezdůvodného obohacení byl stěžovateli uplatněn až v odvolacím řízení v listopadu 1997, avšak práce, za které je dovozováno právo na zaplacení 120.000,- Kč byly provedeny do října 1994.
Podle názoru stěžovatelů obecné soudy svými rozhodnutími porušily jejich základní práva zaručená v čl. 2 odst. 3, čl. 4 odst. 1, čl. 36 Listiny základních práv a svobod, čl. 95 a čl. 96 Ústavy ČR. Stěžovatelé uvedli, že soudy obou stupňů svou úvahou rozšířily jejich zákonné povinnosti vyjádřené v ustanoveních §79 a §80 o.s.ř., když dospěly k závěru, že povinností stěžovatelů bylo prokazovat nejen skutkový základ uplatňovaného nároku, ale také určit jeho právní důvod pod sankcí zamítnutí žaloby, což ve svých důsledcích podle názoru stěžovatelů vedlo k odepření spravedlnosti.
Ústavní soud si k ústavní stížnosti vyžádal vyjádření účastníka řízení, vedlejších účastníků řízení a zaslání spisového materiálu. Ve svém vyjádření za vrchní soud předseda senátu JUDr. R. K. plně odkázal na odůvodnění stížností napadeného rozsudku a doplnil, že právní názor odvolacího soudu vychází z publikované judikatury Nejvyššího soudu ČR. Rovněž ve vyjádření Krajského soudu v Hradci Králové je odkázáno na odůvodnění předmětného rozhodnutí s důrazem na fakt, že i v závěrečném návrhu se zástupce stěžovatelů domáhal plnění z titulu smlouvy o dílo. Právní zástupce vedlejšího účastníka řízení, společnosti M., s.r.o., JUDr. J. M. ve svém vyjádření uvedl, že soud prvého stupně hned při prvním ústním jednání žádal stěžovatele o upřesnění zejména právního důvodu, o který svou žalobu opírají, v zájmu ujasnění, jakým směrem má být dále vedeno důkazní řízení. Podstatou rozsudků soudů obou stupňů je skutečnost, že stěžovatelé neprokázali přesně co do důvodu a výše jimi uplatněný nárok. Pokud jde o právní důvod, podle názoru právního zástupce vedlejšího účastníka nic nebránilo stěžovatelům, aby třeba i alternativně svoji žalobu doplnili, to však v průběhu řízení před soudem prvého stupně neučinili. Teprve při jednání před odvolacím soudem změnili právní důvod na bezdůvodné obohacení se všemi z toho vyplývajícími důsledky.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud ve své judikatuře, která je obecně přístupná, dal opakovaně a jednoznačně najevo, že není součástí soustavy obecných soudů, není jim nadřízen a nepřísluší mu přehodnocovat důkazy jimi provedené, a to dokonce ani tehdy, pokud by sám byl odlišného mínění. Z tohoto důvodu nezbývá než konstatovat, že za situace, kdy je ze shromážděných podkladů patrno, že oba soudy se věcí dostatečně zabývaly, svá rozhodnutí řádně odůvodnily a řízení ve svém celku probíhalo v souladu se základními zásadami spravedlivého procesu, nepřísluší Ústavnímu soudu, s odvoláním na jeho konstantní judikaturu, do těchto rozhodnutí zasahovat.
Je skutečností, že stěžovatelé především neunesli důkazní břemeno pokud jde o prokázání důvodnosti svých nároků, tedy především faktu řádného dokončení a předání díla.
V daném případě založili navíc stěžovatelé svoji ústavněprávní argumentaci na tvrzení, že nemůže obstát právní názor, vyslovený v rozsudku vrchního soudu a že požadavek obou obecných soudů na právní vymezení předmětu žaloby je nesprávný. Za této situace nic nebránilo, aby požádali soud o vyslovení přípustnosti dovolání podle ustanovení §239 o.s.ř. i pokud by odvolací soud návrhu nevyhověl, vytvořili by si tak prostor pro podání věci Nejvyššímu soudu ČR, který je na rozdíl od Ústavního soudu povolán k tomu, aby sjednocoval judikaturu. Stěžovatelé však této možnosti nevyužili a při rigorózním pohledu na věc by tedy byla dána i možnost odmítnout ústavní stížnost z důvodu nevyčerpání všech procesních prostředků, poskytnutých zákonem k ochraně jejich práv (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů). Ústavní soud v souladu se svou konstantní judikaturou totiž zastává stanovisko, že ústavní stížnost je ultima ratio, kterou je možno jen zcela výjimečně zasáhnout do právního stavu, zjednaného pravomocným rozhodnutím.
Jelikož ve zkoumaném případě Ústavní soud nezjistil porušení žádných ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelů, odmítl jejich ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 3. října 2000
JUDr. Vladimír Čermákpředseda senátu