ECLI:CZ:US:2000:4.US.173.2000
sp. zn. IV. ÚS 173/2000
Usnesení
IV. ÚS 173/2000
Ústavní soud rozhodl dne 19. června 2000 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Čermáka a soudců JUDr. Pavla Varvařovského a JUDr. Evy Zarembové ve věci ústavní stížnosti P. K., zastoupeného JUDr. M. J., advokátem, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 16. 2. 2000, čj. 18 C 90/97-97, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 3. 2000, čj. 55 Co 71/2000-119, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedeným rozhodnutím obecných soudů stěžovatel uvádí, že mu byla způsobena škoda celou řadou, pod bodem II. v ústavní stížnosti blíže označených, nezákonných rozhodnutí. Stěžovatel je přesvědčen, že již ve své žalobě ze dne 10. 3. 1997 dostatečně specifikoval svůj nárok, popsal rozhodující skutečnosti pro posouzení žaloby, v čem spočívá škoda způsobená mu dlouholetými spory o odškodnění pracovního úrazu a přiznání náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, jakož i dostatečně označil i příslušné důkazy. Jestliže přesto bylo řízení obecnými soudy zastaveno, došlo tím k porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod, a proto stěžovatel se domáhá zrušení napadených rozhodnutí.
Z obsahu spisu 18 C 90/97 Obvodního soudu pro Prahu 2 Ústavní soud zjistil, že přípisem ze dne 16. 9. 1999 byl stěžovatel vyzván k odstranění vad řízení, a to mimo jiné proto, že ze stěžovatelova podání nebylo zřejmé, zda napadá nesprávný úřední postup, či soudní rozhodnutí. Stěžovateli bylo rovněž uloženo specifikovati uplatněný nárok, popsat rozhodné skutečnosti pro jeho posouzení a označit důkazy. Protože podle názoru Obvodního soudu pro Prahu 2 stěžovatel této výzvě řádně nevyhověl, bylo již citovaným usnesením tohoto soudu řízení vedené proti žalované České republice - Ministerstvo spravedlnosti ČR podle §43 odst. 2 o. s. ř. zastaveno. K odvolání stěžovatele rozhodl městský soud napadeným usnesením tak, že usnesení soudu prvého stupně potvrdil, když dospěl k závěru, že žaloba stěžovatele trpí vadami, pro které nelze v řízení pokračovat, neboť i nadále postrádá jasné a srozumitelné vylíčení rozhodujících skutkových okolností, z nichž by bylo dostatečně zjevno, v čem stěžovatel spatřuje nesprávnost úředního postupu orgánů státu v jednotlivých řízeních, případně nezákonnost jejich rozhodnutí. Z velmi neurčitých, nesrozumitelných a nejasných podání stěžovatele pak podle názoru městského soudu vůbec nevyplývá, v čem má škoda, jemu údajně způsobená, spočívat, neboť nikde nespecifikuje, jakým způsobem dospěl k požadované částce a měsíční rentě.
Podle ustanovení §43 odst. 2 o. s. ř. není-li přes výzvu předsedy senátu podání opraveno nebo doplněno a v řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat, soud řízení zastaví. O těchto následcích musí být účastník poučen. Závěr o tom, zda neúplnost nebo nesprávnost podání brání pokračování v řízení, závisí na okolnostech konkrétního případu, na míře vázanosti soudu návrhy účastníků, na dosud známých údajích obsažených ve spise apod. V projednávané věci je teprve z ústavní stížnosti mimo jakoukoli pochybnost zjevno, že stěžovatel se domáhá náhrady škody způsobené celou řadou nezákonných rozhodnutí, aniž by však stěžovatel i zde uvedl, zda jde o rozhodnutí pravomocná, a v kladném případě, zda tato rozhodnutí pro svou nezákonnost byla zrušena nebo změněna příslušným orgánem, jak je vyžadováno pro uplatnění nároku v ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, (obdobně §4 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem). Závěry obecných soudů o nesrozumitelnosti a neúplnosti stěžovatelovy žaloby jsou tedy plně opodstatněny, a to tím spíše, že stěžovatel vedl v této souvislosti i další spory, jako např. proti advokátu JUDr. I. P. za opožděné podání ústavní stížnosti ve věci sp. zn. 7 C 30/97 Okresního soudu v Kladně, kde požadovaná výše nároku činí 858 591,40 Kč. Právo na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 představuje nepochybně jedno z dominantních základních práv, tomuto právu však odpovídá povinnost účastníka postupovat v řízení takovým způsobem, aby soud mohl věcně "konat".
Všechny uvedené úvahy a skutečnosti jeví se tedy Ústavnímu soudu natolik evidentní, že mu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., odmítnout.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 19. června 2000
JUDr. Vladimír Čermák
předseda senátu