Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 25.08.2000, sp. zn. IV. ÚS 185/99 [ nález / ZAREMBOVÁ / výz-3 ], paralelní citace: N 121/19 SbNU 145 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2000:4.US.185.99

sp. zn. IV. ÚS 185/99 Nález Nález Ústavního soudu (IV. senátu) ze dne 25. srpna 2000 sp. zn. IV. ÚS 185/99 ve věci ústavní stížnosti Ing. A. H. proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17.12.1998 sp. zn. 25 Cdo 2132/98, kterým bylo jako nepřípustné odmítnuto jeho dovolání proti rozhodnutí Městského soudu v Praze z 16.6.1998 sp. zn. 17 Co 256/98, ve znění doplňujícího rozsudku z téhož dne sp. zn. 17 Co 256/98, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 7 o zamítnutí stěžovatelova návrhu, jímž se domáhal náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem. 1. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR č. j. 25 Cdo 2132/98 ze dne 17.12.1998, 2. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16.6.1998 č. j. 17 Co 256/98 - 31, ve znění doplňujícího rozsudku z téhož dne č. j. 17 Co 256/98 - 35, se zrušují. Odůvodnění: Stěžovatel se svým návrhem domáhal zrušení rozhodnutí Nejvyššího soudu ze 17.12.1998 sp. zn. 25 Cdo 2132/98, kterým bylo jako nepřípustné odmítnuto jeho dovolání proti rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 16.6.1998 č. j. 17 Co 256/98 - 31, ve znění doplňujícího rozsudku z téhož dne č. j. 17 Co 256/98 - 35. Z obsahu připojeného spisu Obvodního soudu pro Prahu 7 sp. zn. 10 C 165/97 a ústavní stížnosti Ústavní soud zjistil, že soudem prvního stupně byl zamítnut návrh, kterým se stěžovatel po odpůrci domáhal náhrady škody, způsobené podle něho nesprávným úředním postupem, když byl nesprávně a nepravdivě veden v evidenci spolupracovníků STB. Uvedené rozhodnutí bylo rozhodnutím Městského soudu v Praze ze dne 16.6.1998, č. j. 17 Co 256/98 - 31 potvrzeno. Vzhledem k tomu, že tento soud poté, co přerušil jednání za účelem porady ohledně dalšího provádění navržených důkazů, po jejím skončení již bez dalšího vynesl rozsudek, aniž dal účastníkům řízení možnost přednést závěrečnou řeč, byl ve věci dle §166 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") bezprostředně poté vydán doplňující rozsudek č. j. 17 Co 256/98 - 35, kterým nebylo vyhověno posléze uplatněnému návrhu stěžovatelen na připuštění dovolání. V odůvodnění tohoto doplňujícího rozsudku je uvedeno, že soud shledal jako oprávněnou námitku stěžovatele, že mu výše uvedeným postupem soudu nebylo umožněno přednést závěrečnou řeč, ve které hodlal uplatnit návrh na připuštění dovolání. V poučení tohoto rozhodnutí bylo uvedeno, že proti rozsudku ve spojení s doplňujícím rozsudkem je přípustné dovolání dle §239 odst. 2 o. s. ř. Této možnosti stěžovatel využil a dovolání podal. Nejvyšší soud napadeným rozhodnutím dovolání odmítl s tím, že dovolání v dané věci není dle §238 o. s. ř. přípustné, vada podle §237 odst. 1 písm. f) o. s. ř., tj. odnětí možnosti jednat před soudem, nebyla shledána (ze spisu nevyplývaly ani jiné vady uvedené v §237 odst. 1 o. s. ř.) a dovolání není přípustné ani z hlediska §239 odst. 2 o. s. ř. V odůvodnění svého rozhodnutí v podstatě uvedl, že §239 odst. 2 umožňuje založit přípustnost dovolání na kladném závěru dovolacího soudu o zásadním významu právní otázky, kterou odvolací soud za důvod pro připuštění dovolání neuznal a návrh účastníka zamítl. Nezbytnou podmínkou ovšem je, že návrh, aby bylo dovolání připuštěno, musí účastník učinit předtím, než odvolací soud vyhlásí či vydá potvrzující rozhodnutí. V posuzovaném případě stěžovatel takový návrh vznesl až po vyhlášení rozsudku odvolacího soudu a již samo nesplnění této podmínky pro připuštění dovolání proto dovolacímu soudu nebrání, aby vůbec mohl posuzovat, zda dovolatelem uplatněná právní otázka má zásadní význam či nikoliv. S odvoláním na příslušná ustanovení o. s. ř. a vycházeje z protokolu o jednání před odvolacím soudem pak Nejvyšší soud učinil závěr, že z hlediska návrhu na připuštění dovolání zůstal stěžovatel nečinný i v té fázi odvolacího řízení, kdy §215 o. s. ř. předpokládá, že účastníci vedou své procesní návrhy, pokud je nevyjádřili již dříve, přitom podle Nejvyššího soudu není pochyb o tom, že návrh podle §239 odst. 2 o. s. ř. je podřaditelný pod kategorii návrhu, na který pamatuje §215 o. s. ř. Stěžovateli nic nebránilo takový návrh učinit, resp. existenci překážky, jež byla vyvolána před odvolacím soudem, nenamítal. Návrh účastníka je způsobilý založit důsledky podle §239 odst. 2 o. s. ř. za podmínky, že je učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku odvolacím soudem. Zákon nesoustřeďuje podání návrhu do určitého okamžiku v řízení, ale stanoví pouze okamžik, kdy jej lze podat nejpozději. Může se tedy tak stát již v odvolání, jakož i v dalších podáních včetně ústních přednesů, učiněných do protokolu při kterémkoliv odvolacím jednání, případně telegraficky či faxem. Stěžovatel žádnou z těchto možností nevyužil, a pokud zamýšlel návrh podat, jak naznačoval v dovolání, v posledním přednesu před poradou senátu, a toto očekávání se nesplnilo, mohl jej učinit ještě po této poradě, než odvolací soud přistoupil k vyhlášení rozsudku. Nejvyšší soud tedy na závěr shrnul, že v případě, že účastníkovi nebylo umožněno, aby v rámci tzv. závěrečného návrhu přednesl návrh na připuštění dovolání, nejde o situaci, kdy byl vyloučen z možnosti toto procesní právo realizovat, jestliže zákon předpokládá možnost návrh učinit jindy, resp. později, a z tohoto důvodu se může jednat o odnětí možnosti jednat před soudem podle §237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. Stěžovatel v ústavní stížnosti proti tomuto rozhodnutí Nejvyššího soudu poukázal na to, že odvolací soud, jak vyplývá z odůvodnění doplňujícího rozsudku, uznal jeho námitku ohledně nemožnosti podat návrh na připuštění dovolání jako oprávněnou. Je proto zcela nelogické, jestliže Nejvyšší soud uvedenou námitku jako oprávněnou nepřijal, když soud, který pochybení způsobil, tak učinil. Zdůraznil, že až do přerušení jednání z důvodů porady senátu ohledně jím učiněných návrhů na doplnění dokazování řízení nemělo z procesního hlediska vadu. Před odebráním se k poradě však soud nijak nenaznačil, že se jedná o závěrečnou poradu senátu. Po návratu pak účastníkům nesdělil, že důkazní řízení končí a že žádné z navržených důkazů nebudou prováděny, stejně jako účastníkům nebyla dána možnost k závěrečným vyjádřením a k uplatnění nákladů řízení. Stěžovatel uvedl, že s ohledem na pravidla slušného chování nepřerušil soud ihned poté, co začal nečekaně přednášet rozsudek, navíc i kdyby tak učinil, na věci by to nic nezměnilo, neboť vyhlášení rozsudku již bylo zahájeno a jeho postavení by bylo v podstatě stejné. Dále stěžovatel uvedl, že řízení u odvolacího soudu má určitá pravidla, kdy přípustnost dovolání (obdobně jako náklady řízení) uplatňují účastníci řízení až ke konci řízení, neboť soud by se stěží těmito návrhy zabýval v počátku jednání. Uvedeným postupem soudu tak byly porušeny §118 a 239 o. s. ř. a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), když mu bylo znemožněno jednat před soudem a uplatnit svá procesní práva. Stanovený postup určený o. s. ř. stěžovatel nemohl dodržet, když odvolací soud v průběhu jednání pochybil a dovolací soud tuto závadu svým rozhodnutím zlegalizoval, přičemž nevzal v úvahu, že odvolací soud své pochybení v řízení uznal. Nejvyšší soud ve vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na argumentaci obsaženou v odůvodnění svého rozhodnutí a uvedl, že pro jeho rozhodnutí byla rozhodující skutečnost, že stěžovatel neučinil návrh na připuštění dovolání nejpozději před vyhlášením rozsudku. Jestliže existence takto časově vymezeného návrhu je podmínkou, bez níž nemůže dovolací soud zvažovat, zda napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, nemohl dovolací soud rozhodnout jinak, než dovolání odmítnout. K jinému závěru nemohl dospět ani přes specifickou situaci, spočívající v tom, že účastníci byli postupem odvolacího soudu zbaveni možnosti přednést závěrečné návrhy, neboť ani tím není nedostatek návrhu na připuštění dovolání zhojen. Uvedená vada přitom v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu nezakládá důvod pro zrušení rozhodnutí odvolacího soudu, neboť se nepovažuje za vadu řízení podle §237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem spisu Obvodního soudu pro Prahu 7 sp. zn. 10 C 165/97, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. Možnost podání návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání podle §239 odst. 2 o. s. ř. je nepochybně významným procesním právem účastníka řízení, přitom znemožnění realizace procesních práv účastníků je i judikaturou Nejvyššího soudu považováno za odnětí možnosti jednat před soudem podle §237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. Uplatnění tohoto práva je zákone vázáno na lhůtu, jejíž časový prostor, tak jako u každé jiné zákonem stanovené lhůty, musí být při respektování "zákonem stanoveného postupu" podle čl. 36 odst. 1 Listiny zachován. Lhůta, na niž je ustanovením §239 odst. 2 o. s. ř. vázáno úspěšné podání návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání, je vymezena specificky stanovením jejího nejzazšího momentu. Za stavu, kdy procesní předpis stanoví pro průběh jednání před odvolacím soudem pouze rámcová pravidla, je třeba v zájmu zachování právní jistoty trvat na tom, aby tento okamžik byl pro účastníky řízení seznatelný. V posuzovaném případě tomu tak však nebylo. Není totiž důvodu nevěřit tomu, že odvolací jednání probíhalo tak, jak je popisuje v ústavní stížnosti stěžovatel. Nasvědčuje tomu nejen protokol o tomto jednání, ale i následně jednání samotného odvolacího soudu, který zřejmě ve snaze odčinit své předchozí opomenutí vydal doplňující rozsudek. Stěžovatel nepochybně při procesní opatrnosti mohl návrh podle §239 odst. 2 o. s. ř. uplatnit již v písemném odvolání, či na počátku odvolacího jednání, podle názoru Ústavního soudu mu však nelze přičítat k tíži, jestliže své rozhodnutí a úvahy o tom, zda takový návrh vznese či nikoliv, si vyhradil až do doby, kdy by bylo najisto postaveno, jak bude naloženo s jeho důkazními návrhy, které v průběhu odvolacího jednání vznesl, případně do doby po provedení doplnění dokazování (a již vůbec mu nelze k tíži přičítat, že jeho chování v jednací síni odpovídalo procesním předpisům a jednacímu řádu). Tím, že odvolací soud, aniž by dal sám jakkoliv najevo, že řízení před ním končí, a oproti zavedené praxi vyhlásil rozsudek, aniž dal předtím prostor k závěrečným návrhům a k uplatnění nákladů řízení, v podstatě navodil situaci, v níž nebylo možno seznat, že lhůta k realizaci uvedeného procesního práva končí, kterýžto postup je třeba hodnotit jako odnětí možnosti jednat před soudem. Závěr Nejvyššího soudu o tom, že v daném případě nedošlo k vadě, jíž má na mysli §237 odst. 1 písm. f) o. s. ř., Ústavní soud z uvedených důvodů neakceptuje, a proto napadené rozhodnutí zrušil a současně zrušil i rozhodnutí odvolacího soudu, aby tak vrátil řízení do té fáze, v níž stěžovatel ještě může své procesní oprávnění, plynoucí z §239 odst. 2 o. s. ř. realizovat [§82 odst. 1 a 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu].