ECLI:CZ:US:2000:4.US.187.98
sp. zn. IV. ÚS 187/98
Usnesení
IV. ÚS 187/98
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti Ministerstva financí ČR, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. 2. 1998, sp. zn. 12 Co 732/97, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel, který je právním nástupcem Ministerstva pro správu národního majetku a privatizaci ČR, se svou ústavní stížností domáhá zrušení shora označeného usnesení Městského soudu v Praze z důvodu porušení čl. 90 Ústavy ČR. V odůvodnění své ústavní stížnosti uvádí, že jeho právní předchůdce - Ministerstvo pro správu národního majetku a jeho privatizaci - podalo dne 22. 8. 1994 návrh na nařízení výkonu rozhodnutí podle vykonatelného rozhodnutí uvedeného ministerstva ze dne 15. 11. 1993, čj. 522/1597/93, sp. zn. 420/92-S, v souvislosti s rozhodnutím ministra pro správu národního majetku a jeho privatizaci ze dne 5. 4.1994 k uspokojení pohledávky ve výši 90.000,- Kč, a to buď srážkami ze mzdy nebo odepsáním pohledávky z účtu povinného, přičemž tento návrh byl pak dne 29. 3. 1996 pozměněn tak, že byl navržen výkon rozhodnutí prodejem movitých věcí. Obvodní soud pro Prahu 5 usnesením ze dne 2. 7. 1996, sp. zn. E 2159/94, návrhu vyhověl, výkon rozhodnutí prodejem movitých věci povinného nařídil a současně povinnému zakázal nakládat s věcmi, které vykonavatel podle tohoto usnesení sepíše. K soupisu však nedošlo, neboť povinný nebyl zastižen na žádné ze dvou udaných adres, a proto mu soud ustanovil opatrovníka usnesením ze dne 26. 8. 1997 téže spisové značky. K odvolání povinného pak v uvedené věci rozhodoval Městský soud v Praze, který ústavní stížností napadeným usnesením prvoinstanční rozhodnutí zrušil a řízení zastavil. Důvod pro zastavení řízení spatřoval odvolací soud v tom, že v daném případě mělo být vykonáno rozhodnutí správního orgánu, které podle §71 odst. 3 správního řádu lze vykonat do 3 let a uplynutím této lhůty, se vždy a za všech okolností stává titul pro nařízení výkonu neúčinným. Poněvadž v daném případě tříletá lhůta uplynula 26. 4. 1997, a výkon rozhodnutí v této lhůtě nebyl proveden, nebylo možno v řízení dále pokračovat. Odvolací soud se tak postavil na stanovisko, že účinnost exekučního titulu, jímž je správní rozhodnutí, může zaniknout i nečinností soudu, čemuž může vydatně napomoci povinný tím, že uvádí dvě adresy a na žádné z nich ho nelze zastihnout. Stěžovatel je toho názoru, že tento názor je v přímém rozporu s čl. 90 Ústavy ČR, v jehož duchu také ustanovení §1 o.s.ř. upravuje postup soudů a účastníků tak, aby byla zajištěna spravedlivá ochrana práv a oprávněných zájmů účastníků, jakož i výchova k zachovávání zákonů, čestnému plnění povinností a úctě k právům spoluobčanů. V návaznosti na toto ustanovení pak stěžovatel odkazuje i na obsah ustanovení §3, §5, §6 o.s.ř. Vezme-li se v úvahu, že ustanovení §72 odst. 2 správního řádu dává správnímu orgánu možnost podat návrh na soudní výkon rozhodnutí, pak s přihlédnutím k zásadám, vedeným ve shora uvedených ustanoveních o.s.ř., se stěžovatel domnívá, že podmínku stanovenou v ustanovení §71 odst. 3 správního řádu splní správní orgán již tím, že včas podá návrh na soudní výkon rozhodnutí. Připustit, že v době, kdy soud správní rozhodnutí vykonává, běží správnímu orgánu nepřetržitě lhůta v §71 odst. 3 správního řádu uvedená, by znamenalo popřít všechny zásady výše uvedené a zajistit dlužníkovi, jemuž se daří vyhýbat se doručení či zastižení, neoprávněné výhody. Takové důsledky nezamýšlel ani správní řád ani občanský soudní řád. Touto stížností napadené usnesení pak v poučení uvádí, že proti němu není odvolání přípustné. T o je sice pravda, přesto je však toto poučení podle stěžovatele nesprávné, protože podle §238a odst. 1 písm. c) o.s.ř. je proti takovému usnesení přípustné dovolání, a tímto nesprávným poučením byla tedy účastníkovi řízení odňata možnost podat řádný opravný prostředek.
Městský soud v Praze ve svém písemném vyjádření k obsahu ústavní stížnosti se především ohrazuje proti námitce stěžovatele, že mu nesprávným poučením odvolacího soudu byla odňata možnost podat proti jeho rozhodnutí řádný opravný prostředek. Řádným opravným prostředkem v občanskoprávním řízení je odvolání, které proti rozhodnutí odvolacího soudu, jako soudu II. stupně, již není přípustné. Zcela v souladu se zákonem bylo v tomto smyslu stěžovateli poskytnuto právní poučení. K věci samé pak Městský soud odkázal na obsah odůvodnění svého rozhodnutí, a především pak na ustanovení §71 odst. 3 správního řádu, podle něhož je třeba správní rozhodnutí vykonat (nikoliv podat návrh na výkon) nejpozději do 3 let po uplynutí lhůty stanovené pro splnění uložené povinnost. V případě, že uplyne tříletá lhůta po zahájení výkonu rozhodnutí, nemůže v něm být pokračováno, neboť rozhodnutí se stává neúčinným. Městský soud v Praze proto navrhl zamítnutí ústavní stížnosti.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem spisu Obvodního soudu pro Prahu 5, sp. zn. E 2159/94, z něhož plyne, že průběh dané věci popsaný stěžovatelem v ústavní stížnosti odpovídá skutečnosti, dospěl k závěru, že ústavní stížnost věcně projednat nelze.
Definičním znakem pojmu ústavní stížnost dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, jakož i §72 odst. 1 písm. a zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, o Ústavním soudu, je zásah orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Pro aktivní legitimaci k podání ústavní stížnosti z toho vyplývá, že takto legitimován je pouze ten subjekt (fyzická a právnická osoba), jenž disponuje způsobilostí být nositelem základních práv a svobod.
Ústavní soud již ve svém stanovisku, sp. zn. Pl.ÚS-st.-9/99, ze dne 9. 11. 1999, uvedl, že pokud stát vystupuje v právních vztazích v pozici subjektu veřejného práva, čili jako nositel veřejné moci, z povahy věci není a ani nemůže být nositelem základních práv a svobod. Jakkoliv se pak uvedené stanovisko týkalo legitimace správního orgánu, jehož rozhodnutí bylo úspěšně napadeno správní žalobou, k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí správního soudu, je možno tam přijaté závěry Ústavního soudu vztáhnout i na nyní posuzovaný případ. V nyní posuzované věci je totiž rozhodující, že exekuční řízení, jehož výsledkem bylo napadené rozhodnutí obecného soudu, bylo zahájeno z podnětu právního nástupce Ministerstva pro správu národního majetku a jeho privatizaci, které stejně jako stěžovatel je státním orgánem, který také sám rozhodnutí o uložení zvláštního poplatku podle §11 odst. 2 zákona č. 427/1990 Sb., jehož výkon byl navržen, jako orgán veřejné moci vydal a i v řízení exekučním tedy šlo o realizaci výkonu této moci. Za tohoto stavu tedy nelze jinak než uzavřít, že stěžovatel v daném případě není aktivně legitimován k podání ústavní stížnosti, a proto byla jeho stížnost podle §43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. března 2000
JUDr. Eva Zarembová
soudce zpravodaj