ECLI:CZ:US:2000:4.US.188.99
sp. zn. IV. ÚS 188/99
Usnesení
IV.ÚS 188/99
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Čermáka a soudců JUDr. Pavla Varvařovského a JUDr. Evy Zarembové o ústavní stížnosti Stavebního podniku K., a.s., zastoupeného Mgr. Ing. L. J., advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 2. 1999, sp. zn. 37 Ca 15/98, za účasti Krajského soudu v Plzni jako účastníka řízení, a Okresního úřadu v Klatovech, okresního pozemkového úřadu, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se včas podanou ústavní stížností domáhá zrušení rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 2. 1999, sp. zn. 37 Ca 15/98, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Okresního úřadu v K., okresního pozemkového úřadu, ze dne 3. 10. 1997, čj. PÚ 341/92 D, a to ve výroku č. 1, jímž bylo určeno, že se do vlastnictví oprávněných osob J. W. a T. W. vydávají pozemkové parcely 970/3 díl "a" a 968/4 díl "b", vše v k.ú. S. V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel poukazuje na to, že podle jeho názoru Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") při rozhodování o opravném prostředku, směřujícím proti shora uvedenému rozhodnutí Okresního úřadu v K., okresního pozemkového úřadu (dále jen "pozemkový úřad"), porušil jeho ústavní právo na spravedlivý proces, protože ze strany krajského soudu došlo k mylnému hodnocení provedených důkazů a k vadnému posouzení věci, jmenovitě ve vztahu k posouzení neexistence překážky vydání pozemků podle §11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě"), a navrhuje proto, aby se hodnocením důkazů zabýval Ústavní soud. Dále uvádí, že k pochybení ze strany orgánů veřejné moci ve věci dosud rozhodujících došlo tím, že jim při řešení předmětné restituční věci nebylo respektováno ustanovení §1 odst. 1 písm. a) zákona o půdě, v němž je uvedeno, že zákon o půdě se vztahuje na půdu, která tvoří zemědělský půdní fond nebo do něj náleží, a v rozsahu stanoveném zákonem o půdě i na půdu, která tvoří lesní půdní fond. Konečně stěžovatel poukazuje na to, že předmětné nemovitosti ke dni účinnosti zákona o půdě nedržel, neboť je získal v souladu s příslušnými ustanovení zákona č. 92/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, na základě privatizačního projektu č. 42, který byl schválen dne 16. 4. 1992, čj. SŘK 97-92. Proto je třeba vycházet z toho, že ústavní stížností napadeným rozsudkem krajského soudu došlo k porušení jeho práva na ochranu vlastnického práva zakotveného v čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen"Listiny"). Výše uvedeným postupem tedy podle tvrzení stěžovatele došlo i k zásahu do stěžovatelova ústavně garantovaného práva, které spočívá v tom, že soud je ve smyslu čl. 95 odst. 1 Ústavy při svém rozhodování vázán zákonem.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal vyjádření Krajského soudu v Ostravě, vyjádření vedlejších účastníků a připojil spisy Krajského soudu v Plzni, sp. zn. 37 Ca 15/98, a Okresního pozemkového úřadu v Klatovech , čj. PÚ 341/92 D.
Krajský soud ve svém vyjádření se vyjadřuje ke všem námitkám stěžovatele se závěrem, že soud v dané věci postupoval ve smyslu čl. 2 odst. 3 a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky a čl. 2 odst. 2 Listiny, a navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížnost zamítl.
Pozemkový úřad jako vedlejší účastník ve svém vyjádření rekapituluje skutečnosti, z nichž při rozhodování o restituci oprávněných osob vycházel, se závěrem, aby byla ústavní stížnost stěžovatelů zamítnuta.
J. W., T. W., Pozemkový fond ČR a Stavební podnik K., s.p. v likvidaci, se svého postavení vedlejšího účastníka v řízení o ústavní stížnosti vzdaly.
K výhradám stěžovatele, které se týkají právních závěrů orgánů veřejné moci ohledně věcné působnosti zákona o půdě podle §1 odst. 1 písm. a) zákona o půdě a ohledně závěrů o nenaplnění zákonných podmínek §11 odst. 1 písm.c) zákona o půdě o překážce vydání ve vztahu k předmětným nemovitostem, považuje Ústavní soud za nezbytné uvést, že po seznámení s obsahem spisového materiálu dospěl k závěru, že orgány veřejné moci věnovaly posouzení těchto otázek dostatečnou pozornost, a právní závěry jimi učiněné, viděno z pozic ústavněprávních, nevykazují znaky, které by opodstatňovaly závěr o tom, že v důsledku nich došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Naopak, zcela akceptovatelný je právní závěr orgánů veřejné moci, dovozený ze vztahu §1 odst. 1 písm. a) a §30 zákona o půdě, podle něhož je zjevné, že předmětné nemovitosti spadají do věcné působnosti zákona o půdě. Rovněž tak způsob, jakým orgány veřejné moci dospěly ke zjištění, že předmětné pozemky nejsou tzv. pozemky překážkovými podle §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, neshledal Ústavní soud za vybočující z ústavně právních mezí.
Samostatnou pozornost pak věnoval Ústavní soud tvrzení stěžovatele, že tento ke dni účinnosti zákona o půdě nemovitosti, o které se jedná, nedržel a získal je do svého vlastnictví až privatizací podle zákona č. 92/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů. V této souvislosti je třeba poukázat na to, že Ústavní soud z obsahu připojených spisů zjistil, že ve vztahu k označení tzv. povinných osob podle §5 zákona půdě trpí rozhodnutí ve věci dosud rozhodujících orgánů veřejné moci určitými nepřesnostmi. Jmenovitě je třeba poukázat na obsah odůvodnění rozsudku krajského soudu, totiž že s ohledem na výpis z katastru nemovitostí, list vlastnictví č. 4243 pro k.ú. S. nad Otavou ze dne 9. 2. 1998 a doklad o schválení privatizačního projektu Stavebního podniku K., státního podniku, se sídlem v K., má postavení povinné osoby k pozemkové parcele č. 968/4 díl "b" Stavební podnik K., a.s., se sídlem v K., a k pozemkové parcele 970/3 díl "a" přísluší stejné postavení Stavebnímu podniku K., s.p. v likvidaci, se sídlem v K. Současně je ve vztahu k této otázce třeba přihlédnout i k závěru krajského soudu v jeho vyjádření k ústavní stížnosti, podle něhož se stěžovatel na základě privatizačního projektu nestal vlastníkem předmětných pozemků, protože tomu bránilo blokační ustanovení §5 odst. 3 zákona o půdě, s přihlédnutím k §3 odst. 2 zákona č. 92/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů. V dané souvislosti je třeba zdůraznit, že podle §9 odst. 8 zákona o půdě jsou účastníky řízení podle §9 oprávněná osoba, která uplatnila nárok na vydání nemovitosti u pozemkového úřadu, povinná osoba a pozemkový fond. Z připojeného spisu pozemkového úřadu Ústavní soud zjistil, že v řízení bylo jako s účastníky řízení jednáno jak se Stavebním podnikem K., a.s., tak se Stavebním podnikem K., s.p. v likvidaci, byť tomuto bylo předmětné rozhodnutí doručeno pozemkovým úřadem až dodatečně (viz č.l. 70 připojeného spisu pozemkového úřadu), a ostatním účastníkům řízení bylo sděleno, že předmětné rozhodnutí bylo Stavebnímu podniku, s.p., v likvidaci, jako povinné osobě doručeno až dodatečně. Rovněž tak krajský soud v řízení o opravném prostředku jednal s oběma těmito subjekty jako s účastníky řízení (byť z připojeného soudního spisu plyne, že Stavebnímu podniku v K., s.p. v likvidaci, nebyl doručován přípis se žádostí o stanovisko k neveřejnému projednání o opravném prostředku. Ve vztahu k těmto nesrovnalostem je však třeba uvést, že předmětem řízení o ústavní stížnosti není posouzení eventuálních právních důsledků tohoto postupu pro Stavební podnik K., s.p. v likvidaci, který k výzvě Ústavního soudu ve svém vyjádření k ústavní stížnosti sdělil, že nepovažuje za nutné se k ústavní stížnosti Stavebního podniku K., a.s., vyjadřovat, a že se vzdává možnosti využít svého postavení vedlejšího účastníka v tomto řízení. Za významné ve vztahu ke stěžovateli - Stavebnímu podniku v K., a.s., pak Ústavnímu soudu nezbývá než konstatovat, že podle jeho ustálené judikatury lze přisvědčit tomu názoru vyslovenému ve věci dosud rozhodujícími orgány veřejné moci, podle něhož jsou restituční nároky s ohledem na §5 odst. 3 zákona o půdě ve vztahu k jiným majetkoprávním procesům, a tedy i privatizačním (ve vztahu k velké privatizaci navíc s ohledem na ustanovení §3 odst. 2 zákona č. 92/1991 Sb.), nároky primárními (srov. např. nález, sp. zn. IV.ÚS 195/1997, svazek 9, č. 161 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, v němž vyslovil Ústavní soud právní názor, podle něhož je třeba restituční nároky považovat za primární nároky, a to i za cenu zásahu do již provedených majetkoprávních posunů). Z hlediska ústavně právního pak neobstojí tvrzení stěžovatele, že orgány veřejné moci nebyla poskytnuta dostatečná ochrana vlastnickému právu, založenému v návaznosti na privatizační proces podle zákona č. 92/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, když - jak bylo uvedeno již výše - restituční zákonné nároky oprávněných osob, o nichž bylo rozhodnuto v řízení podle §9 odst. 4 zákona o půdě, jsou ve vztahu k nárokům privatizačním nároky prioritními, ledaže by se jednalo o případ spadající pod §14a zákona o půdě, který však na danou věc nedopadá. Ve vztahu k naplnění znaků povinné osoby na straně stěžovatele Ústavní soud ve shodě se stěžovatelem konstatuje, že tento nesplňuje znaky povinné osoby podle §5 odst. 1 zákona o půdě, neboť ke dni účinnosti zákona o půdě předmětné nemovitosti nedržel. Z hlediska výhrad stěžovatele k porušení práva na spravedlivý proces je však třeba zdůraznit, že přes tuto skutečnost s ním bylo v řízení o restituci podle §9 zákona o půdě jednáno jako s účastníkem řízení, a nelze proto přisvědčit tvrzení stěžovatele, že ve vztahu k němu došlo k porušení práva na spravedlivý proces, když orgány veřejné moci v jeho konkrétním případě interpretovaly obsah §9 odst. 8 zákona o půdě o účastnících řízení v jeho prospěch, a to způsobem extenzivním ve srovnání s ustálenou aplikační praxí.
Z výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost z důvodu zjevné neopodstatněnosti podle §43 odst. 2 písm.a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. května 2000
JUDr. Vladimír Čermák
předseda senátu