ECLI:CZ:US:2000:4.US.192.2000
sp. zn. IV. ÚS 192/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti V. cukerní, a.s. zastoupené JUDr. A. R., advokátkou, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 1. 2000, č.j. 32 Cdo 1501/99-381, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 12. 1998, č.j. 5 Cmo 316/98-306, a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 2. 1998, sp. zn. 30 Cm 252/95, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu faxem dne 27. 3. 2000 (originál návrhu podán na poštu 27. 3. 2000 a Ústavnímu soudu doručen dne 28. 3. 2000) se stěžovatelka domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 1. 2000, č.j. 32 Cdo 1501/99-381, kterým bylo jako nepřípustné zamítnuto její dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 12. 1998, č.j. 5 Cmo 316/98-306, kterým odvolací soud ve vztahu k žalovaným 1. a 2. (stěžovatelka) potvrdil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 2. 1998, sp. zn. 30 Cm 252/95, jímž tento soud rozhodl tak, že vůči stěžovatelce ponechal v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 1. 8. 1995, č.j. 159/95 a vůči žalované 1. tento směnečný platební rozkaz zrušil. Stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud zrušil i rozsudky napadenému usnesení Nejvyššího soudu ČR předcházející.
Stěžovatelka tvrdí, že napadenými rozsudky obecných soudů byla porušena její ústavně zaručená základní práva zakotvená v čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky a v čl. 1, čl. 36 odst. 2, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Nejvyšší soud ČR, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na odůvodnění svého napadeného usnesení a dále sdělil, že na ústním jednání ve smyslu §44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů netrvá.
Ústavní soud si vyžádal spis Krajského soudu v Hradci Králové, sp. zn. 30 Cm 252/95, a poté, co se seznámil se shromážděnými podklady pro rozhodnutí, zejména s údaji o doručení napadeného usnesení Nejvyššího soudu ČR na č.l. 384 vyžádaného spisu, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je podána po lhůtě stanovené pro její podání. Podle ustanovení §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů. Tato lhůta počíná dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, nikoliv tedy dnem právní moci rozhodnutí, jak mylně uvádí stěžovatelka na str. 2 svého podání (§72 odst. 2 zákona). V daném případě byl napadený rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 1. 2000, č.j. 32 Cdo 1501/99-381, právní zástupkyni stěžovatelky JUDr. A. R. doručen dne 24. 1. 2000. Uvedeným dnem doručení započala běžet zákonná šedesátidenní lhůta pro podání ústavní stížnosti, jež uplynula dne 23. 3. 2000. Stížnost však byla faxována dne 27. 3. 2000, tudíž evidentně po uplynutí stanovené lhůty. Šedesátidenní lhůta obsažená v ust. §72 odst. 2 zákona je nepřekročitelná, její marné uplynutí zákon neumožňuje jakkoliv zhojit, a tímto zákonem je Ústavní soud vázán (čl. 88 odst. 1 a 2 Ústavy České republiky).
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud návrh podle §43 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl jako návrh podaný opožděně.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. 7. 20000
JUDr. Pavel Varvařovský
soudce zpravodaj