ECLI:CZ:US:2000:4.US.194.2000
sp. zn. IV. ÚS 194/2000
Usnesení
IV. ÚS 194/2000
Ústavní soud rozhodl dne 5. června 2000 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Čermáka a soudců JUDr. Pavla Varvařovského a JUDr. Evy Zarembové ve věci ústavní stížnosti P. K., zastoupeného JUDr. V. L., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 7. 1999, čj. 1 T 102/98-1125, a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 11. 1999, čj. 9 To 143/99-1202, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedeným rozhodnutím obecných soudů stěžovatel uvádí, že těmito rozhodnutími, jakož i v řízení předcházejícím jejich vydání, došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 37 odst. 3, čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatel v tom, že soudy obou stupňů odmítly provedení jím navrhovaných důkazů, z nichž měla zásadní význam zejména rekognice stěžovatele svědkyní E. V. Uvedená svědkyně totiž při hlavním líčení vyloučila, že by stěžovatel byl osobou odcházející v inkriminované době z bytu V. M. Za hrubé porušení principu neviny lze považovat zejména závěry obecných soudů, že stěžovatel zasadil L. D. 3 bodnořezné rány nožem do hlavy a 20 bodných ran do trupu, neboť tyto závěry jsou velice spekulativní, když nejsou podporovány ani nepřímými důkazy. Z těchto, jakož i dalších, důvodů domáhá se proto zrušení napadených rozhodnutí.
Z obsahu spisu 1 T 102/98 Krajského soudu v Ústí nad Labem Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl napadeným rozsudkem tohoto soudu uznán vinným, že dne 23. 11. 1997 kolem 19. 00 hodiny v bytě č. 4 I. poschodí domu č. p. 32 ve V. ulici v Ústí nad Labem se záměrem zmocnit se peněz a ke zpeněžení vhodných věcí usmrtil dvěma výstřely z perkuzního revolveru ráže 48 zn. Uberti v. č. 95858 V. M., nar. 15. 12. 1966, a z bytu pak odcizil uvedený perkuzní revolver, peněžní částku nejméně 13 000,-- Kč a 260,-- DM, jakož i další věci, a téhož dne ve večerních hodinách v bytě poškozeného L. D. výstřelem do hlavy ze stejného perkuzního revolveru a zasazením 3 bodnořezných ran nožem do hlavy a 20 bodných ran do trupu jej usmrtil se záměrem zmocnit se jeho věcí a odcizil mu osobní automobil zn. Volkswagen Golf SPZ TPJ 10-15, několik zlatých šperků a další věci, čímž spáchal trestný čin vraždy podle §219 odst. 1, 2 písm. h) trestního zákona, trestný čin vraždy podle §219 odst. 1, 2 písm. c), h) trestního zákona a byl za to odsouzen podle §219 odst. 2 trestního zákona za použití §35 odst. 1 trestního zákona a §29 odst. 2 trestního zákona k úhrnnému výjimečnému trestu odnětí svobody v trvání osmnácti roků. Krajský soud vzal v úvahu jednu z verzí výpovědi samotného stěžovatele, který připustil, že když V. M. při útoku na něj vypadl revolver z rukou a najednou se ocitl v jeho rukou, dvakrát zmáčknul spoušť, aniž by si vůbec uvědomoval, že vystřelil a že by M. mohl něco udělat. Stejně tak stěžovatel připustil i výstřel na D., stejně jako to, že ve střetu mezi nimi "byl ve hře" nůž, i když útočné záměry s ním přisuzuje pouze D. Pokud jde o odlišnou verzi, v níž se hovoří o přítomnosti J. K., nepovažuje ji krajský soud za pravdivou, neboť s možností účasti na činu další osoby nekoresponduje žádný z důkazů. Ostatně i žalovaný sám později od této verze odstoupil. Krajský soud provedl i celou řadu dalších důkazů a vypořádal se i s výpovědí svědkyně E. V., bydlící ve stejném domě jako poškozený M., která při hlavním líčení uvedla, že ve stěžovateli nespatřuje podobu onoho muže, který po výstřelech v M. bytě z něj utíkal. Po pečlivém zhodnocení této výpovědi dospěl krajský soud k závěru, že její shora uvedené tvrzení se nejeví jako přesvědčivé a věrohodné, a to proto, že celková výpověď této svědkyně i její vystoupení před soudem nasvědčují tomu, že ohledně podoby utíkajícího muže nemá přesné, určité a konkrétní povědomí, jinými slovy, že v tomto ohledu se mýlí. Navíc tomu, že utíkajícím mužem z bytu byl stěžovatel, nasvědčuje blízká časová návaznost ran, které i svědkyně slyšela před vyběhnutím muže z bytu poškozeného, když stěžovatel doznává, že na poškozeného dvě rány z revolveru vystřelil. V kontextu celé řady důkazů, které provedl krajský soud, je významný i rozbor střel zajištěných z těla poškozených M. i D., kdy bylo zjištěno, že byly vystřeleny ze stejného, již konstatovaného, revolveru. Také v tomto směru je výpověď stěžovatele v souladu s tímto důkazem. Určující je také to, co bylo zjištěno z posudku znalců psychiatrů, že stěžovatel nejednal ve stavu nepříčetnosti, ale byl schopen až na nepodstatné snížení rozpoznat důsledky svého jednání. Emotivní náboj, který u stěžovatele existoval, nebyl "vybit" vraždou poškozeného M., takže přítomná tenze přetrvávala i do druhého útoku u poškozeného D. K odvolání stěžovatele a krajského státního zástupce v Ústí nad Labem rozhodl Vrchní soud v Praze napadeným rozsudkem tak, že jej částečně zrušil, a to ve výroku o trestu, a za použití §259 odst. 3 trestního řádu uložil stěžovateli úhrnný výjimečný trest odnětí svobody v trvání 21 roků. V důvodech svého rozhodnutí uvedl vrchní soud, že veškerá stěžejní procesní ustanovení sledující zaručit řádné objasnění věci, garantovat práva obviněného, byla jak v přípravném řízení, tak i v řízení před soudem prvého stupně, plně respektována. Vrchní soud považuje za vyloučeno, aby se v bytě poškozeného D. v průběhu několika minut objevila další osoba, která by do bezmocného těla poškozeného zběsile bodala. Shodně se soudem prvého stupně i vrchní soud považuje za prokázáno, že to byl stěžovatel, který vedl bodné rány. Vrchní soud se také zabývá námitkami obsaženými v odvolání stěžovatele a považuje je vesměs za neopodstatněné. S přihlédnutím ke všem relevantním skutečnostem považoval však vrchní soud za nezbytné uložit trest přísnější, neboť na straně stěžovatele jde o osobu připravenou volit k uspokojení svých potřeb i řešení mající fatální důsledek pro ostatní členy společnosti.
Srovnání obsahu ústavní stížnosti s obsahem odvolání podaného stěžovatelem ukazuje, že stěžovatel v podstatě jen opakuje námitky, jenž uplatňoval již v řízení před soudem prvého stupně, tedy námitky, s nimiž se vyčerpávajícím způsobem vypořádaly již obecné soudy. Podle názoru Ústavního soudu jsou závěry obecných soudů nejen logické a přesvědčivé, ale nasvědčují i tomu, že obecné soudy se snažily o celé projednávané věci získat úplný a nezaujatý obraz, a to i pokud se týče osoby stěžovatele a motivů, vedoucích jej ke spáchání tak brutálních trestných činů. Nenáleží k povinnostem obecných soudů, aby vyhověly všem návrhům na provedení dalších důkazů, vysvětlily-li dostačujícím způsobem, z jakých důvodů tak neučinily, jak se také stalo v projednávané věci. Ani Ústavní soud, který se podrobně seznámil s obsahem spisu, nezjistil nic, co by nasvědčovalo porušení základních zásad trestního řízení uvedených v §2 trestního řádu a také odůvodnění napadených rozhodnutí plně odpovídají požadavkům uvedeným v §125 trestního řádu. V projednávané věci, stručně vyjádřeno, nezjistil Ústavní soud nic, co by nasvědčovalo porušení zákonných, natož ústavně zaručených, práv stěžovatele a jakýkoli odchylný přístup Ústavního soudu by v tomto případě evidentně porušoval princip soudcovské nezávislosti ve smyslu čl. 82 Ústavy ČR.
Všechny uvedené skutečnosti a úvahy se Ústavnímu soudu jeví natolik evidentní, že mu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., odmítnout.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 5. června 2000
JUDr. Vladimír Čermák
předseda senátu