ECLI:CZ:US:2000:4.US.194.99
sp. zn. IV. ÚS 194/99
Usnesení
IV. ÚS 194/99
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové o ústavní stížnosti J. N., zastoupeného JUDr. M. N., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, ze dne 15. 2. 1999, čj. 11 To 13/99-97, a rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 8. 12. 1998, čj. 4 T 230/97-79 , za účasti Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, domáhá zrušení rozhodnutí obecných soudů shora označených, jimiž byl uznán vinným trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. a) trestního zákona za to, že dne 24. 8. 1997, okolo 4,30 hod. v obci L., společně s dosud neustanovenou osobou, odcizil ze stavby rodinného domku ke škodě stavební firmy P., s.r.o., Hradec Králové, 44 ks cihel hurdisek, 120 ks cihel - patek, 7 ks cihel Kintherm, 30 MK, 52 ks cihel Kintherm, 36 Pd a 46 ks cihel Kintherm, 44 Mk vše v hodnotě 8.649,40 Kč, které ukryl na půdě svého domu. S ohledem na amnestii prezidenta republiky ze dne 3. 2. 1998 soud trest neuložil. V důvodech ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí - stejně tak jako v průběhu celého trestního řízení - že žádný materiál neodcizil, v rozhodnou dobu byl spolu s manželkou a přáteli na taneční zábavě v České Skalici, přitom tuto skutečnost potvrdili - jeho manželka, svědkyně P. V., M. B. a další, tyto výpovědi však soud nevzal v úvahu a jak uvedl, považoval je za účelové stejně tak jako výpověď P. M., který uvedl, že stěžovatel materiál koupil a on mu ho složil na půdu.
Stěžovatel dále ve své ústavní stížnosti namítá, že domovní prohlídky v jeho domě se zúčastnil i zástupce poškozené firmy PKF, s.r.o., Ing. V. K., který byl ve věci vyslechnut jako svědek až po jejím provedení. Další pochybení soudu I. stupně spatřuje stěžovatel v tom, že přestože navrhl provedení četných důkazů, zejména výslechem několika svědků a předložením vstupenek z taneční zábavy, soud tyto důkazy vůbec neprovedl. Stěžovatel dále argumentuje i tím, že by bylo technicky nemožné, aby se odcizené množství cihel vešlo na přívěsný vozík a s ohledem na krátké časovém rozmezí od 04.30 h do 7.00 h, kdy již byl kontaktován policií, nelze ani připustit možnost, že by materiál odvážel postupně. Tuto námitku soud také nevzal v úvahu a nebyla provedena ani jím navrhovaná rekonstrukce.
V důvodech ústavní stížnosti stěžovatel také zdůraznil, že přestože se na něj vztahovala amnestie prezidenta republiky, domáhal se pokračování v trestním řízení, a to s cílem prokázat svoji nevinu. V důsledku výše uvedených pochybení soudu se však svého práva, jak tvrdí, nedovolal, je přesvědčen, že v důsledku těchto pochybení soudu bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu, a proto navrhuje, aby Ústavní soud obě stížností napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal vyjádření Krajského soudu v Hradci Králové, který ve svém písemném vyjádření uvádí, že uvedené námitky stěžovatel uplatnil již v rámci odvolání a odvolací senát se jimi zabýval. Krajský soud proto navrhuje zamítnutí ústavní stížnosti. Krajské státní zastupitelství v Hradci Králové se postavení vedlejšího účastníka řízení vzdalo.
Dále si Ústavní soud připojil spis Okresního soudu v Hradci Králové, sp. zn. 4 T 230/97, z něhož zjistil, že stěžovateli bylo dne 26. 8. 1997 vyšetřovatelem Policie ČR, Okresní úřad vyšetřování v Hradci Králové, sp. zn. ČVS:OVV-1313/97, sděleno obvinění pro trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. a) tr. zákona, jehož se měl dopustit tím, že dne 24. 8. 1997 v době kolem 04.30 hodin v obci L. u stavby horního rodinného domku čp. 148, společně s dosud neustanovenou osobou odcizil blíže neustanovený stavební materiál v minimální hodnotě 2 000,- Kč, ke škodě firmy PKF, s.r.o., Hradec Králové. Téhož dne byla na základě příkazu Okresního soudu v Hradci Králové, sp. zn. Nt 2014/97, provedena domovní prohlídka v rodinném domku stěžovatele, při níž byl nalezen v půdním prostoru rodinného domku stavební materiál (Hurdisc - cihla červená pálená v počtu 44 ks, patky k hurdiscům - cihla červená pálená v počtu 120 ks, z toho 2 ks rozbité, Khinterm - cihla červená pálená v počtu 46 ks o rozměru 44cm, Khinterm - cihla červená pálená v počtu 52 ks o rozměrech 36 cm, Khinterm - cihla červená pálená v počtu 7 ks o rozměrech 30 cm). Zajištěný stavební materiál byl poté vrácen podle §80 odst. 1 tr. řádu poškozené firmě PKF, s.r.o., Hradec Králové, jejíž zástupce Ing. V. K., byl domovní prohlídce přítomen a který posléze ve své výpovědi (č.l. 29-30) uvedl, že jde o stavební materiál, který používá jejich firma a který jí byl odcizen, přičemž druh i množství se shodují. Stěžovatel od počátku trestního řízení spáchání uvedeného trestného činu popíral.
Soud I. stupně, který provedl řadu důkazů výslechem svědků, po jejich zhodnocení vyvodil závěr, že stěžovatel nejméně s jednou další osobou označený materiál odcizil. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání, v němž, stejně jako nyní v ústavní stížnosti, namítal, že trestného činu se nedopustil, soudu I. stupně vytýkal, že jednostranně hodnotil provedené důkazy, když neuvěřil jeho obhajobě, ač byla podporována výpovědí jeho manželky, M. B., P. M. a P. M. Soud je totiž všechny, aniž to řádně zdůvodnil, považoval za účelové. Jeho obvinění bylo postaveno pouze na výpovědi svědka S., který viděl jeho přívěsný vozík odjíždět od staveniště, on sám však přítomnost svého přívěsu v okolí stanoviště vysvětlil. Poukazoval na pochybení v přípravném řízení, kdy se domovní prohlídky v jeho domě účastnil zástupce poškozené firmy Ing. V. K., který jako svědek byl vyslýchán teprve po této prohlídce, takže na otázku vyšetřovatele, co se ze staveniště ztratilo, vyjmenoval materiál, který viděl při domovní prohlídce v domě obžalovaného. V odvolání stěžovatel navrhoval i doplnění dokazování, a to výslechem svědků P. V., J. V. a P. U., kteří měli potvrdil přítomnost stěžovatele v kritickou noc na zábavě v České Skalici a dále provedením rekonstrukce, když tvrdil, že technicky nebylo možné na jeho přívěsném vozíku odvézt najednou takové množství stavebního materiálu. Odvolací soud odvolání stěžovatele zamítl, když dospěl k závěru, že soud I. stupně provedl všechny potřebné důkazy, které řádně vyhodnotil a vyvodil z nich i správné závěry právní. V podrobném zdůvodnění odvolací soud rozvedl, z jakých důvodů ani on neuvěřil obhajobě stěžovatele, který svou vinu od počátku řízení popíral.
Poté, co se Ústavní soud seznámil s obsahem spisu, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud především zdůrazňuje, jak to již učinil v řadě svých předchozích rozhodnutí, že není soudem další instance v soustavě obecných soudů, do jejichž jurisdikční činnosti je oprávněn zasáhnout pouze v případech, kdy obecné soudy v řízení nepostupují v souladu s principy uvedenými v hlavě páté Listiny základních práv a svobod.
Ústavní stížnost v podstatě namítá, že obecné soudy nepostupovaly tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Z hlediska ústavněprávního mělo podle stěžovatele dojít k porušení jeho práva na spravedlivý proces a v jeho rámci i k porušení práva na obhajobu. Taková porušení však Ústavní soud v dané věci neshledal. Z ústavního principu nezávislosti soudů podle čl. 82 Ústavy ČR vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů. Ve smyslu čl. 90 Ústavy ČR jen soud, který je součástí obecných soudů, rozhoduje o otázce viny a trestu. Tento soud je tedy povolán hodnotit důkazy podle svého volného uvážení a v rámci stanoveném trestním řádem. I v tomto směru Ústavní soud opakovaně judikoval, že mu v zásadě nepřísluší hodnotit "hodnocení" důkazů, provedené obecnými soudy, a to dokonce ani tehdy, kdyby se sám s takovým hodnocením neztotožňoval. Zásada, že Ústavní soud nepřehodnocuje dokazování, je podle stávající judikatury Ústavního soudu prolomena tehdy, jestliže jsou právní závěry obecného soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními a nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají. Tak tomu však v daném případě není. Již odvolací soud v důvodech svého rozhodnutí vysvětlil, proč neuvěřil verzi stěžovatele podporované výpovědí jeho manželky i jeho známých, kteréžto výpovědi považoval za ryze účelové a dalšími důkazy vyvrácené. Pokud se stěžovatel hájil tím, že stavební materiál nalezený při domovní prohlídce byl jeho, pak k tomu již soud I. stupně poukázal na to, že do doby provedení domovní prohlídky, resp. zjištění stavebního materiálu na půdě, jak stěžovatel, tak i jeho manželka tvrdili, že žádný jiný nový stavební materiál v domě nemají. Odvolací soud ve svém rozhodnutí položil také důraz na průběh domovní prohlídky, k němuž vyslechl soud I. stupně i vyšetřovatele, který prohlídku prováděl, z jehož výpovědi vyplynulo, že manželka stěžovatele se policistům snažila znemožnit přístup do půdních prostor, kde byl stavební materiál nakonec nalezen. Odvolací soud tak reagoval na námitku, kterou uplatňuje stěžovatel v ústavní stížnosti, totiž námitku o časové posloupnosti provedení výslechu stavbyvedoucího Ing. K., když uvedl, že z obsahu spisu nelze dovozovat, že by tento svědek teprve na základě toho, co viděl při domovní prohlídce, tento materiál označil za odcizený ze stavby, když domovní prohlídka byla prováděna dne 26. 8. 1997, ale již dne 24. 8. 1997 od 10,00 hodin bylo provedeno ohledání místa činu - staveniště firmy PKS, s.r.o., z níž byl stavební materiál odcizen, přičemž již při tomto ohledání Ing. K. zjišťoval, jaké druhy stavebního materiálu byly noc předtím odcizeny, přičemž tento materiál se co do druhu i množství shodoval s materiálem, nalezeným dva dny poté při domovní prohlídce stěžovatele. K tomu Ústavní soud poznamenává, že uvedené vysvětlení odpovídá stavu spisu, přitom v této souvislosti zároveň poukazuje i na výpověď Ing. F. - společnice poškozené stavební firmy - která byla dne 27. 8. 1997 vyslechnuta jako svědkyně, a po shlédnutí množství vráceného materiálu odhadla, že toto pravděpodobně odpovídá množství i typu odcizeného stavebního materiálu. Odvolací soud se také v odůvodnění svého rozhodnutí zabýval námitkou stěžovatele, týkající se možnosti odvézt najednou na přívěsném vozíku takové množství stavebního materiálu, jaké bylo u stěžovatele zjištěno, a když v této souvislosti uvedl, že svědek S., který ve své výpovědi potvrdil, že na staveništi, z něhož byl materiál odcizen, viděl přívěsný vozík stěžovatele v 4,30 hod., to však nevylučovalo předchozí jízdy stěžovatele na místo činu, zvláště, když se měl trestného činu dopustit s další neustanovenou osobou. I když pak odvolací soud skutečně, a to je mu třeba vytknout, ve svém rozhodnutí neuvedl výslovně, z jakých důvodů nevyhověl návrhu stěžovatele na doplnění výslechu svědků, jež měli potvrdit přítomnost stěžovatele v kritické noci na zábavě, je z kontextu jeho rozhodnutí, v jehož úvodu zdůraznil, že soud I. stupně i podle jeho názoru provedl všechny potřebné důkazy, patrno, že provedení navržených důkazů považoval za nadbytečné. Ani tento postup okresního soudu pak za protiústavní považovat nelze za stavu, kdy v průběhu řízení byli vyslechnuti i svědci, tvrdící, že stěžovatel se kritické noci zábavy zúčastnil, a kdy z výroku napadených rozhodnutí plyne, že stěžovatel se měl dopustit trestného činu s další osobou, a není tedy vyloučeno, že se v průběhu noci skutečně mohl na zábavě objevovat.
Tvrzená porušení ústavně zaručených práv stěžovatele tak Ústavní soud v dané věci neshledal, a proto jeho ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. prosince 2000
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu