ECLI:CZ:US:2000:4.US.198.2000
sp. zn. IV. ÚS 198/2000
Usnesení
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Čermáka a soudců JUDr. Pavla Varvařovského a JUDr. Evy Zarembové, ve věci ústavní stížnosti H. P., zastoupený Mgr. A. B., advokátkou, proti postupu Krajského úřadu vyšetřování v Ústí nad Labem, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 29. března 2000 bylo Ústavnímu soudu doručeno podání, označené jako ústavní stížnost, kterou stěžovatel brojil proti postupu úřadu vyšetřování, který jej stíhal jako uprchlého a na základě tohoto stíhání byl dne 12. března 2000 zadržen na území ČR a následně vzat do vazby. Stěžovatel zastává názor, že jeho stíhání nemá zákonnou a tím méně ústavněprávní oporu a toto tvrzení opírá o skutečnost, že je občanem SRN a po dobu, po kterou je proti němu vedeno trestní stíhání, dojížděl běžně do ČR za svou rodinou a navštěvoval ji několikrát v měsíci. Byl přítomen i soudnímu řízení ve věci rozvodu svého manželství, a zadržen byl zcela náhodně při jedné z návštěv v ČR. Jen tak se o trestním stíhání dozvěděl.
Dále stěžovatel poukazuje na judikát č. 61/1974 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen "Sbírka"), vyslovující pochybnost stíhání osoby propuštěné ze státoobčanského svazku, a dle judikátu č. 38/1995 Sbírky poukazuje na názor, že závěr, že se obviněný se pobytem v cizině vyhýbá trestnímu stíhání, lze učinit jen na základě konkrétních poznatků, např. o tom, že takové osobě bylo do zahraničí doručováno a podobně. Právě doručování do SRN stěžovatel popírá, a to přesto, že v roce 1999 vyslovil souhlas se sdělením své adresy orgánům ČR, aniž mu byl znám důvod. Z usnesení ze dne 4. ledna 2000 je prokázáno, že nejpozději ke dni 25. listopadu 1999 byla orgánům činným v trestním řízení známa přesná adresa stěžovatele a nebyl proto problém zajistit doručování. Orgány činné v trestním řízení tedy nepostupovaly v souladu s Evropskou úmluvou o vzájemné pomoci ve věcech trestních.
Stěžovatel se dále odvolává na ustálenou soudní praxi, podle které po odpadnutí důvodů pro které je konáno řízení proti uprchlému (zajištění jeho přítomnosti), pokračuje se v řízení podle obecných zásad, bez nutnosti předchozí řízení opakovat nebo jen doplnit (judikáty č. 43/1972, č. 20/1975 a č. 58/1975 Sbírky). V jeho případě však podmínky pro stíhání jako uprchlého splněny nebyly, nemělo tedy být vedeno takové řízení a veškeré úkony by proto měly být zopakovány, stěžovateli mělo být sděleno obvinění a mělo probíhat řádné trestní řízení. Dále bylo třeba zvážit u občana cizího státu, odevzdání věci do ciziny podle ustanovení §383b zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád").
Stěžovatel se dovolává i čl. 1 Ústavy ČR, který stanoví, že Česká republika je právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka. Stěžovateli, ačkoliv není občanem ČR, přísluší právo, aby v souladu s čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), byla jeho věc projednávána v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Právě v tomto právu byl stěžovatel postupem vyšetřovatele zkrácen, stejně jako v právu na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny.
S ohledem na uvedené skutečnosti stěžovatel žádá o vydání nálezu, kterým by bylo úřadu vyšetřování zakázáno porušovat jeho práva tím, že mu nesdělil obvinění z trestných činů, z nichž jej viní, a nevede proti němu řízení podle hlavy desáté, druhé části trestního řádu.
Dne 27. dubna 2000 doplnil stěžovatel ústavní stížnost názorem, že dle ustanovení §72 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), mohou ústavní stížnost podat osoby, které tvrdí, že jiným zásahem veřejné moci, nežli je rozhodnutí, bylo porušeno jejich základní právo, kdy stížnost může být podána až po vyčerpání všech opravných prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje, ledaže by ústavní stížnost svým významem podstatně přesahovala vlastní zájmy stěžovatele. Tento stav podle jeho názoru nastal, neboť ponechání rozsáhlé oblasti přípravného řízení bez uspokojivé kontroly by vedlo ke konzervování neuspokojivého stavu dodržování práv obviněných v této fázi řízení.
Na výzvu Ústavního soudu se k věci vyjádřil i účastník, Krajský úřad vyšetřování v Ústí nad Labem, prostřednictvím ředitele tohoto úřadu. Ten uvedl, že poté co byla matkou stěžovatele sdělena jeho adresa v SRN a skutečnost, že stěžovatel pravidelně dojíždí do ČR za matkou, manželkou a dcerou, bylo dne 11. ledna 1996 rozhodnuto stěžovatele stíhat. Sdělení obvinění bylo zasláno na adresu matky, ve víře, že si zde stěžovatel tuto zásilku vyzvedne. Po neúspěchu tohoto pokusu byl proveden pokus o doručení na adresu v SRN. Písemnost však byla vrácena se sdělením, že adresát je neznámý. Z toho důvodu bylo dne 22. ledna 1996 vyhlášeno celostátní pátrání pro případ, že by se stěžovatel pohyboval po území ČR. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel nezdržoval ani na zjištěné adrese v SRN, bylo přikročeno ke stíhání stěžovatele jako uprchlého a sdělení obvinění bylo doručeno jeho soudem ustanovené obhájkyni. Právní zástupkyně stěžovatele převzala sdělení obvinění a sdělila vyšetřovateli zájem zúčastňovat se všech úkonů konaných ve věci. Teprve v únoru 1999 bylo zjištěno kde se stěžovatel zdržuje, ale ten vzhledem k vědomosti o trestním stíhání do ČR nedojížděl. Proto bylo proto rozhodnuto předat celou věc do SRN, a proto byla v červenci 1999 podána žádost o aktualizaci adresy stěžovatele. Bylo však zjištěno, že se na uvedené adrese nezdržuje, a proto byla vypátrána za pomoci Interpolu nová adresa a spisové materiály byly připravovány k zaslání do SRN. Dne 12. března 2000 byl stěžovatel zadržen na hraničním přechodu Rozvadov a byla na něj uvalena vyšetřovací vazba.
Na závěr vyšetřovatel uvádí, že mu není známo žádné krácení práv stěžovatele tak jak je uvádí ve své ústavní stížnosti, a že veškeré stěžovatelovy úkony pouze vedou k protahování a zamlžování přípravného řízení.
Po posouzení dostupných podkladů dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je třeba odmítnout.
Stěžovatel se domáhá vydání nálezu Ústavního soudu, kterým by bylo vyšetřovateli zakázáno porušovat jeho práva, které stěžovatel spatřuje v nesdělení obvinění z trestných činů, z nichž jej viní a nevedení řízení proti němu podle hlavy desáté, druhé části trestního řádu. nenapadá tedy konkrétní zásah, ale za porušení svých práv považuje průběh celého řízení.
Svůj postup stěžovatel opírá o tvrzené porušení práva na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny, aniž by vyšel z dikce tohoto článku, který stanoví, že každému, kdo tvrdí, že byl postupem či rozhodnutím orgánu veřejné správy poškozen na svých právech, přísluší možnost obrátit se na soud, popřípadě, ve stanovených případech, na jiný orgán. Požaduje tak, aby Ústavní soud zakázal konat úřadu vyšetřování to, co je jeho náplní.
Neústavnost jednání, kterou v postupu úřadu vyšetřování stěžovatel spatřuje, Ústavní soud neshledal. Přitom odkazuje na sp. zn. IV. ÚS 200/96 (Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 6., č. 123, Praha 1997), kde definoval okolnosti, za kterých je možné hledět na stíhání uprchlého jako na natolik intenzivní zásah do základních lidských práv, že nabývá ústavněprávního rozměru, s potřebou ochrany Ústavního soudu.
Výklad stěžovatele, resp. právní zástupkyně stěžovatele, pokud jde o ustanovení §72 odst. 1 (§75) zákona, podle kterého mohou podat ústavní stížnost osoby, které tvrdí, že bylo porušeno jejich základní právo, a stížnost mohou podat již před vyčerpáním všech zákonem poskytnutých opravných prostředků, v případě, že napadený zásah do základních práv svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele, je třeba považovat za ryze účelový. Postavení Ústavního soudu je zcela mimo rámec orgánů činných v trestním řízení a podání ústavní stížnosti je mimořádným prostředkem k ochraně základního lidského práva v případě, že všechny ostatní pokusy se minuly účinkem. V daném případě tomu tak ale nebylo a stěžovatel se pouze pokouší obejít zákonem poskytnuté možnosti nápravy jím tvrzeného zásahu do svých práv, aniž by užil nejen již zmíněného ustanovení §167 trestního řádu, ale jakéhokoliv jiného nástroje, který mu právě trestní řád po celou dobu řízení nabízí. V tomto směru by mohla být ústavní stížnost odmítnuta i soudcem zpravodajem jako nepřípustná.
S ohledem na celý obsah ústavní stížnosti, odhlížeje od evidentně neadekvátního petitu, posoudil ústavní stížnost v té části, která jediná obstojí, tj., že dle názoru stěžovatele nemělo být vůbec řízení vedeno jako proti uprchlému, resp. nemělo být na jeho výsledky v dokazování navazováno, jako stížnost jako zjevně neopodstatněnou a jako takovou ji, dle ustanovení §43 odst. 2 lit. a) zákona odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 23. 10. 2000
JUDr. Vladimír Čermákpředseda senátu