ECLI:CZ:US:2000:4.US.206.99
sp. zn. IV. ÚS 206/99
Usnesení
IV.ÚS 206/99
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Čermáka a soudců JUDr. Pavla Varvařovského a JUDr. Evy Zarembové o ústavní stížnosti 1. stěžovatele K. P., zastoupeného JUDr. Z. J., advokátkou, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. 1. 1999, čj. 24 Cdo 501/98-127, 24 Cdo 2081/98, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 22. 10. 1997, sp. zn. 19 Co 66/97, a o ústavní stížnosti 2. stěžovatelky R. P., zastoupené JUDr. Z. J., advokátkou, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 1. 1999, čj. 24 Cdo 501/98-127, 24 Cdo 2081/98, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 9. 1. 1998, čj. 19 Co 810/97-108, za účasti Nejvyššího soudu ČR a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Z. Haná, zastoupeného JUDr. H. H., advokátem, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost stěžovatelů se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé se svojí ústavní stížností domáhají zrušení rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 1. 1999, čj. 24 Cdo 501/98-127, 24 Cdo 2081/98, přičemž v závěrečném petitu 1. stěžovatel navrhuje rovněž zrušení rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. 10. 1997, sp. zn. 19 Co 66/97, a 2. stěžovatelka zrušení jí zjevně nesprávně označeného usnesení Krajského soudu v Brně, když namísto toho, že se jedná o usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 9. 1. 1998, čj. 19 Co 810/97-108, uvádí spisovou značku a den vydání meritorního rozhodnutí Krajského soudu v Brně 22. 10. 1997, sp. zn. 19 Co 66/97, proti němuž ústavní stížností brojí 1. stěžovatel, tvrdí, že shora označenými rozhodnutími bylo zasaženo do jeho ústavně zaručených práv, konkrétně do práva vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na spravedlivý proces, zakotveného v čl. 36 Listiny, a práva na ochranu před neoprávněným zasahováním do jeho života ve smyslu čl. 10 Listiny, 2. stěžovatelka pak, že shora označenými rozhodnutími bylo zasaženo do jejího práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 Listiny.
Z odůvodnění ústavní stížnosti a k ní připojených příloh Ústavní soud zjistil, že předmětem sporného řízení před obecnými soudy byly tvrzené nároky na poskytnutí náhrad podle §23 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě") . Ústavní stížnost 1. stěžovatele se přitom týká rozhodnutí, kterými bylo rozhodnuto meritorně o jím tvrzených nárocích na náhradu podle §23 odst. 1 zákona o půdě, ústavní stížnost 2. stěžovatelky směřuje do rozhodnutí, která se týkají jejího procesního postavení v předmětném soudním řízení.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal vyjádření Nejvyššího soudu ČR a Krajského soudu v Brně, připojil spis Okresního soudu ve Vyškově, sp. zn. 3 C 191/92, spisy bývalého Státního notářství ve Vyškově, sp. zn. N 1606/91 a D 681/87.
Nejvyšší soud ČR i Krajský soud v Brně ve svých vyjádřeních k ústavní stížnosti uvádějí, že podle jejich názoru nebyla jejich rozhodnutími porušena žádná ústavně zaručená práva stěžovatelů. Nejvyšší soud ČR ve vztahu k 1. stěžovateli poukazuje na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu ČR, týkající se ustanovení §23 odst. 1 zákona o půdě, o který 1. stěžovatel opírá jím tvrzené právo na náhradu za znehodnocení budov, se závěrem, že 1. stěžovatel, který se stal vlastníkem znehodnocených budov až na základě bezúplatného převodu od své matky v době po účinnosti zákona o půdě, nemohl být ve sporu aktivně věcně legitimován, neboť v důsledku tohoto převodu mu právo na náhradu podle §23 odst. 1 zákona o půdě nevzniklo. Ve vztahu k 2. stěžovatelce poukazuje Nejvyšší soud ČR na to, že její ústavní stížnost považuje za neopodstatněnou, když ze spisu vyplývá, že tato nepodala návrh na zahájení řízení, do doby pravomocného skončení řízení o žalobě K.P. do řízení nepřistoupila, a nebyla proto účastnicí řízení.
Vedlejší účastník ve svém vyjádření podrobně rekapituluje průběh jednání se stěžovateli, poukazuje dále na to, že podle jeho názoru na daný případ není aplikovatelné ustanovení §23 odst. 1 zákona o půdě, jak dovodily ve prospěch této právní věci obecné soudy, neboť podle jeho názoru ke vzniku užívacího práva podle zvláštních předpisů k předmětné nemovitosti vůbec nedošlo. V závěru svého vyjádření vedlejší účastník s tím, že má za to, že nedošlo v dosavadních řízeních k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů, navrhuje, aby ústavní stížnost byla zamítnuta.
Z obsahu ústavní stížnosti, která trpí určitými formulačními a věcnými nedůslednostmi (např. nesprávné tvrzení, že rozsudkem Nejvyššího soudu bylo zamítnuto dovolání K. P. proti výroku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen výrok soudu I. stupně, když ve skutečnosti dovolání proti tomuto výroku bylo odmítnuto pro nepřípustnost, zjevně nesprávné označení usnesení Krajského soudu v Brně v závěrečném petitu ústavní stížnosti, kterým bylo potvrzeno usnesení Okresního soudu ve Vyškově, jímž bylo vůči 2. stěžovatelce zastaveno řízení), a dále z obsahu připojených spisů Ústavní soud zjistil a považuje v daném případě za významné uvést, že předmět posouzení z hlediska možného zásahu ve věci dosud rozhodujících obecných soudů do ústavně zaručených práv stěžovatelů je třeba posoudit ke každému z obou stěžovatelů individuálně. Dále je třeba poukázat na to, že stěžovatelé označují za účastníka řízení o ústavní stížnosti, a tím i subjekt, vůči němuž ji primárně směřují, Krajský soud v Brně, jako vedlejšího účastníka řízení pak označují Nejvyšší soud České republiky. K této skutečnosti bylo třeba v řízení o ústavní stížnosti ze strany Ústavního soudu rovněž přihlédnout individuálně, a to opět diferencovaně s ohledem na obsah rozsudku Nejvyššího soudu ČR v jeho jednotlivých výrocích, jimiž bylo rozhodnuto o dovoláních stěžovatelů.
V této souvislosti je třeba uvést, že rozsudkem Krajského soudu v Brně, v té jeho části, jíž byl potvrzen výrok rozsudku soudu I. stupně, kterým byl zamítnut návrh stěžovatelů na zaplacení částky 339.220,- Kč, by se Ústavní soud mohl věcně zabývat pouze v případě, že by rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ve výroku, jímž bylo odmítnuto dovolání I. stěžovatele proti shora označenému výroku krajského soudu, bylo možno hodnotit jako protiústavní. Takový závěr však z postupu a rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR v tomto jeho výroku (ale ani v dalších, jak bude dále rozvedeno) učinit nelze. Nejvyšší soud ČR totiž vztahu k této části dovolání 1. stěžovatele nemohl učinit jiný závěr o přípustnosti dovolání, než učinil, neboť tato není dána ani ustanovením §238 odst. 1 písm. b) o.s.ř., když odvolací soud rozhodoval o prvním rozsudku soudu prvního stupně v předmětné věci, ani ustanovením §239 odst. 1 o.s.ř., když odvolací soud přípustnost proti svému rozsudku nevyslovil, ani ustanovením §239 odst. 2 o.s.ř., neboť 1. stěžovatel nenavrhl před vynesením rozsudku odvolacího soudu, aby dovolání bylo připuštěno pro řešení právní otázky zásadního významu a také ani netvrdil, že by řízení trpělo vadou ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř., a taková vada nebyla ani zjištěna.
Ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, jímž bylo dovolání 1. stěžovatele výrokem I. rozsudku Nejvyššího soudu ČR zamítnuto, pak po meritorní stránce z hlediska ústavně právního posouzení eventuálního zásahu do práv 1. stěžovatele považuje Ústavní soud za nutné konstatovat, že za zásadní považuje polemiku 1. stěžovatele ohledně aktivní legitimace ve sporu o náhradu za znehodnocené budovy podle §23 odst. 1 zákona o půdě. Po seznámení se s obsahem odůvodnění obou ústavní stížností napadených rozhodnutí obecných soudů, a dále s přihlédnutím k ustálené aplikační praxi i judikatuře jak obecných soudů, tak i Ústavního soudu, neshledal Ústavní soud právní závěry Nejvyššího soudu ČR protiústavními. V dané souvislosti je třeba poukázat na to, že judikatura týkající se výkladu §23 odst. 1 zákona o půdě se postupně vyvíjela, a to ve prospěch rozšíření okruhu osob aktivně legitimovaných k uplatnění nároků na náhrady podle tohoto ustanovení, když z počátku aplikační praxe zaujímala nesprávný a zužující výklad, podle něhož byl k uplatnění těchto nároků aktivně legitimován původní vlastník těchto budov. Judikatura Nejvyššího ČR soudu, ale i Ústavního soudu následně poukázala na to, že právo na náhradu za znehodnocené nebo odstraněné budovy, které byly odstraněny nebo znehodnoceny v době užívání organizací podle zvláštních předpisů, je konstituováno v ustanovení §23 odst. 1 zákona o půdě pro vlastníka. 1. stěžovatel pak poukazuje na nesprávnost právního závěru Nejvyššího soudu ČR, který vylučuje, že by právo na náhradu, které nesporně ke dni účinnosti svědčilo jako vlastnici předmětných nemovitostí jeho matce, což nezpochybňuje ani 1. stěžovatel, mohlo v důsledku singulární sukcese, konkrétně bezúplatného převodu předmětných nemovitostí z matky na 1. stěžovatele, přejít na nabyvatele takto smluvně získaného majetku. V daných souvislostech je třeba poukázat na to, že Nejvyšší soud ČR v rámci dovolání poukázal i na to, že jiná situace by byla v případě universální sukcese, či tehdy, kdy by došlo ze strany matky 1. stěžovatele k převodu (postoupení) jejího práva na náhradu podle §23 odst. 1 zákona o půdě se závěrem, že takové skutečnosti v daném případě nenastaly (universální sukcese), resp. nebyly tvrzeny (postoupení práva na náhradu). Za situace, kdy z připojeného spisu bývalého Státního notářství, sp. zn. N 1606/91, je patrno, že k převodu vlastnického práva na 1. stěžovatele došlo na základě darovací smlouvy ze dne 22. 10. 1991, nelze právnímu závěru Nejvyššího soudu ČR v předmětné právní věci učiněné co do řešení aktivní legitimace k poskytnutí náhrady podle §23 odst. 1 zákona o půdě ničeho vytýkat. Jakkoli Ústavní soud rozumí tomu, že za situace dispozice s předmětnými nemovitostmi v rodině, konkrétně bezúplatně z matky na syna, se jeví účastníkům takové dispozice praktické, aby v důsledku toho došlo i automaticky ke změně aktivní legitimace k vymáhání tvrzených nároků na náhrady podle §23 odst. 1 zákona o půdě, je třeba poukázat na to, že akceptování takové konstrukce by ve svých důsledcích znamenalo např. i to, že ke změně aktivní legitimace k poskytnutí náhrad podle ustanovení §23 odst. 1 zákona o půdě, které je zjevně koncipováno jako sui generis ustanovení ke zmírnění majetkových křivd v případech, kdy zůstalo zachováno individuální vlastnické právo fyzických osob, nicméně bylo výrazně obsahově modifikována v jejich neprospěch, a tedy i k automatickému pozbytí nároku na náhradu osoby, by došlo i za situace, kdy by osoba oprávněná podle cit. ustanovení, která byla vlastníkem předmětných nemovitostí ke dni účinnosti zákona o půdě, převedla své nemovitosti na jakoukoli třetí osobu, např. na právnickou osobu. Rovněž nelze přisvědčit tvrzení stěžovatele, že vznik práva na náhradu podle §23 odst. 1 zákona o půdě by byl vázán až na zánik případně založeného nájmu ex lege podle §22 odst.9 zákona o půdě, neboť v tomto směru je ustanovení §23 zákona o půdě co do náhradových nároků ustanovením zcela speciálním a konstrukce dovozovaná 1. stěžovatelem by v případech, kdy i po účinnosti zákona o půdě by byly budovy spadající do věcné působnosti cit. ustanovení užívány jinými subjekty než jejich vlastníky, tyto osoby z hlediska jejich nároků na náhradu stavěla do nepříznivějšího postavení, neboť vznik nároku na náhradu by byl vázán až na zánik ex lege založeného nájmu.
Z výše uvedených důvodu tedy nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní stížnost 1. stěžovatele odmítnout jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Z obsahu ústavní stížnosti dále plyne, že samostatnou povahu má ta její část, v níž 2. stěžovatelka brojí proti výroku III. rozsudku Nejvyššího soudu ČR, jímž bylo zamítnuto dovolání 2. stěžovatelky, směřující proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 9. 1. 1998, čj. 19 Co 810/97-108, jímž bylo zastaveno řízení o návrhu R. P., Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že tvrzení 2. stěžovatelky, že to byla ona, která spolu se svým synem uplatnila u soudu nároky na náhradu za znehodnocené nemovitosti, nebylo doloženo. Nejvyšší soud ČR zaujal stanovisko i k výhradám 2. stěžovatelky ohledně protokolace odvolacího soudu vyjádření R. P. ml. (snachy). Po seznámení se s obsahem připojeného soudního spisu, sp. zn. 3 C 191/92, dospěl Ústavní soud k závěru, že závěr obecných soudů o tom, že 2. stěžovatelka nebyla účastníkem řízení, vychází ze spolehlivě zjištěných skutečností a za této situace nezbývá než konstatovat, že tvrzení 2. stěžovatelky, že obecné soudy svými rozhodnutími zasáhly do jejího ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, nelze přisvědčit, a její ústavní stížnost proto podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Pro úplnost pohledu na právní věc stěžovatelů považuje Ústavní soud za potřebné zdůraznit, že ve své ustálené judikatuře vychází při interpretaci právních předpisů ke zmírnění majetkových křivd z filozofie, že v případě ústavně právního rozměru přezkoumávání aplikační praxe orgánů veřejné moci v této oblasti je třeba maximálně šetřit práva osob, jimž byly v minulosti majetkové křivdy způsobeny. Na druhou stranu je však třeba zdůraznit, že z hlediska procesního je třeba respektovat základní principy obecných procesních předpisů, které je nutno ve věci aplikovat, a to i účastníky sporu, jehož předmětem jsou nároky, týkající se zmírnění majetkových křivd. Případný neúspěch v právní věci vyplývající z vadného procesního postupu na straně žalobců pak nelze řešit na úrovni ústavního soudnictví, když v postupu a právních závěrech obecných soudů nebyla shledána pochybení.
Z výše uvedených důvodů rozhodl Ústavní soud o jednotlivých nárocích 1. a 2.stěžovatele tak, jak výše uvedeno.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. června
JUDr. Vladimír Čermák
předseda senátu