ECLI:CZ:US:2000:4.US.22.2000
sp. zn. IV. ÚS 22/2000
Usnesení
IV. ÚS 22/2000
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Čermáka a soudců JUDr. Pavla Varvařovského a JUDr. Evy Zarembové o ústavní stížnosti V. H., zastoupeného JUDr. B. G., advokátem, proti rozsudku Okresního soudu Plzeň - jih, sp. zn. 5 C 2/94, ze dne 10. 8. 1999, a rozsudku Krajského soudu v Plzni, sp. zn. 18 Co 593/99, ze dne 18. 10. 1999, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se s odvoláním na porušení čl. 95 Ústavy ČR domáhá zrušení rozsudku Krajského soudu v Plzni, sp. zn. 18 Co 593/99, ze dne 18. 10. 1999, potvrzujícího rozsudek Okresního soudu Plzeň - jih, sp. zn. 5 C 2/94, ze dne 10. 8. 1999, kterým byl zamítnut jeho návrh na určení, že je výlučným vlastníkem parcely č. 399/17, zapsané na LV Katastrálního úřadu Plzeň - jih pro katastrální území Ch. č. 248. Stěžovatel namítá, že obecné soudy porušily ustanovení §132 a 157 odst. 2 o.s.ř., neboť v odůvodnění rozhodnutí nebylo uvedeno, proč soud nevěřil výpovědím svědků V., A. a Z. H. a V. P., ač tito svědci vypovídali, po řádném poučení o důsledcích křivé výpovědi dle §175 trestního zákona. Nebyla ani hodnocena výpověď odpůrkyně P. L., ve které uvedla, že předmětný pozemek kupovali jako manželé a platil jej tchán V. H., a nikoliv tedy ona a stěžovatel z peněz patřících do BSM. Stěžovatel dále uvedl, že soud hodnotil pouze tu část výpovědi notářky, ve které uvedla, že v roce 1989 bylo možné, aby i za trvání manželství koupil jen jeden z manželů do svého výlučného vlastnictví pozemek, ale nehodnotil to, že neuvedla, zda jej o takové možnosti poučila. Rovněž neuvedla, že pokud by pozemek koupil pouze jeden z manželů do svého výlučného vlastnictví, stavební úřad by nevydal stavební povolení na jakoukoliv stavbu, a také by nevyplatil státní příspěvek na stavbu domu.
Z obsahu připojeného spisu Okresního soudu Plzeň - jih, sp. zn. 5 C 2/94, Ústavní soud ověřil, že v soudním sporu se stěžovatel domáhal vydání rozhodnutí, kterým by bylo určeno, že je výlučným vlastníkem předmětné parcely a že tato nemovitost nikdy nepatřila do BSM. Soud I. stupně zjistil, že za trvání manželství účastníků, uzavřeného v roce 1988, manželé V. a P. H. dne 22. 5. 1989 uzavřeli kupní smlouvu, která byla registrována Státním notářstvím Plzeň-jih pod č. Reg.412/89, přičemž na základě provedeného dokazování dospěl k závěru, že předmětnou pozemkovou parcelu nabyli účastníci do BSM, a to bez ohledu na to, jakým podílem přispěli rodiče účastníků na zakoupení této parcely. Dokazováním nebylo ani prokázáno, že uvedená parcela byla získána darem jednomu z manželů. V odvolání stěžovatel namítá, že soud neprovedl hodnocení výpovědi svědků V., A. a Z. H. a F. B. o tom, z jakých peněz byla parcela koupena, a proto je rozsudek nepřezkoumatelný. Odvolací soud konstatoval, že stěžovateli se nepodařilo vyvrátit formulaci uvedenou v notářském zápisu - kupní smlouvě, dle které byla parcela koupena do BSM. Poukázal na svědeckou výpověď notářky, která informovala účastníky o možnosti koupi nemovitosti do výlučného vlastnictví jednoho z manželů (za předpokladu, že listinou, potvrzením dárce či svědeckou výpovědí prokáže, že peníze ke koupi nemovitosti patří jen jemu, a dále prohlášení druhého manžela, že na koupi nemovitosti nebyly použity společné peníze). Krajský soud uvedl, že nemá důvod zpochybňovat uvedenou výpověď notářky, kdy se jednalo o zákonný postup a nebyl důvod o věci účastníky neinformovat. Krajský soud hodnotil i to, že ke koupi parcely došlo krátce po uzavření manželství a narození dítěte a vzal v úvahu výpověď Z. H., který uvedl, že v té době manželství fungovalo normálně. Dále vzal v úvahu nesrovnalosti ve výpovědi stěžovatele ohledně částky, kterou mu měl otec na koupi předat a ohledně sumy společných peněz vybraných na svatbě a použitých na koupi parcely. Na základě těchto skutečností, potvrzujících závěry soudu I. stupně, odvolání stěžovatele nevyhověl a rozsudek soudu I. stupně potvrdil.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným spisem a dospěl k závěru, že není důvodná. Ústavní soud předesílá, že již v řadě svých předchozích rozhodnutích vyslovil, že není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům, a jakožto orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že tyto soudy nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny základních práv a svobod. Stejně tak již Ústavní soud konstatoval, že z ústavního principu nezávislosti soudu (čl. 82 Ústavy ČR) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů obsažená v §132 o.s.ř. Pokud obecný soud postupuje v souladu s těmito ustanoveními o.s.ř., Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů, provedené tímto soudem. Ústavní soud rovněž opakovaně judikoval, že rozhodnutí obecného soudu by bylo možno považovat za protiústavní pouze pokud by jeho závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí neplývaly. O takový případ se však v projednávané věci nejedná. Podstatou ústavní stížnosti je polemika se závěry obecných soudů, kdy stěžovatel převážně opakuje argumenty, se kterými se soudy odpovídajícím způsobem vypořádaly, tzn. že v odůvodnění uvedly, které skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. V této souvislosti Ústavní soud upřesňuje, že jakkoliv by měl pochybnosti ohledně provedeného dokazování, či se s ním dokonce neztotožnil, platí, že zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních příkladů, jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud přezkoumal stížnost i z hlediska námitky, že soud v odůvodnění rozhodnutí nehodnotil výpovědi některých jednotlivě jmenovaných svědků. Přestože lze konstatovat, že odůvodnění odvolacího soudu by v tomto směru mohlo být konkrétnější, se zřetelem k celému průběhu řízení a za situace, kdy závěry soudu ohledně výpovědí uvedených svědků z odůvodnění rozhodnutí jednoznačně vyplývají, tato skutečnost sama o sobě nemůže posunout věc do ústavní roviny a způsobit, že by proces vůči stěžovateli byl nespravedlivý. Na rozdíl od tvrzení stěžovatele je z odůvodnění rozhodnutí patrno, že krajský soud hodnotil i výpověď notářky, která sepisovala předmětnou smlouvu, přičemž Ústavní soud podotýká, že okolnost, zda notářka stěžovatele poučila o možnosti nabýt pozemek do výlučného vlastnictví, nemá na projednávanou věc vliv, neboť bylo na stěžovateli, aby si zvolil formu právní pomoci a právní prostředek k zajištění svého práva.
Ústavní soud má za to, že v daném řízení byly dostatečným způsobem zjištěny a prokázány skutečnosti opravňující soudy, aby ve sporu o určení vlastnictví nemovitosti rozhodly. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal namítanou protiústavnost napadeného rozhodnutí, ani že by nedostatky v občanskoprávním řízení dosáhly intenzity způsobující vybočení z mezí ústavnosti, nezbylo než návrh dle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. dubna 2000
JUDr. Vladimír Čermák
předseda senátu