ECLI:CZ:US:2000:4.US.226.2000
sp. zn. IV. ÚS 226/2000
Usnesení
IV ÚS 226/2000
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Čermáka a soudců JUDr. Pavla Varvařovského a JUDr. Evy Zarembové o ústavní stížnosti P. V., oba zastoupeni JUDr. Z. K., advokátem, proti usnesení Krajského obchodního soudu v Praze, čj. 19 Cm 288/97-16, ze dne 19. 2. 1999, a usnesení Vrchního soudu v Praze, čj. 10 Cmo 201/99-35, ze dne 25. 10. 1999, a návrhu na zrušení ustanovení §9 odst. 2 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, v platném znění, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
1. Ústavní stížnost se odmítá.
2. Návrh na zrušení ustanovení §9 odst. 2 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, v platném znění, se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé se, s odvoláním na porušení jejich základních práv a svobod chráněných čl. 90 odst. 1, čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR, čl. 3 odst. 1, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, domáhají zrušení v záhlaví uvedených usnesení, kterými nebylo vyhověno jejich žádosti o osvobození od soudních poplatků.
V odůvodnění ústavní stížnosti uvedli, že u obchodního soudu podali proti ČKD Dopravní systémy, a.s., žalobu o zaplacení Kč 522,814.593,14 Kč. Soud nevyhověl jejich žádosti o osvobození od soudních poplatků odůvodněné tím, že v důsledků neplnění povinností žalovaného nemají prostředky na placení vlastních dlužných pohledávek, neboť neshledal důvody pro osvobození od zákonem stanovené povinnosti uhradit soudní poplatek. Vrchní soud usnesení soudu I. stupně potvrdil. Zamítavé rozhodnutí soudy odůvodnily poukazem na to, že podnikatelé musí nést podnikatelská rizika a nemohou své povinnosti přenášet na stát, a vytkly stěžovatelům, že pouze uvedli své závazky vůči státu z titulu dlužných daní, avšak své majetkové poměry nespecifikovali, ani nijak nedoložili.
S uvedenou argumentací stěžovatelé nesouhlasí a v podstatě namítají, že svá tvrzení doložit nemohli, neboť jim, v rozporu s běžnou praxí, nebyl předložen dotazník, který má soud k dispozici jako justiční skladový tiskopis. Stěžovatelé poukazují na to, že soudem prvého stupně ani soudem odvolacím nebyli ve smyslu ust. §5 o.s.ř. o povinnosti doložit svá tvrzení jakkoliv poučeni.
Právní závěr soudu, dle kterého nelze důsledky podnikatelského rizika přenášet na stát, pak považují za absurdní, negující právo na soudní ochranu a namítají, že tento názor je v rozporu se stanoviskem jiného senátu téhož soudu, dle kterého osvobození od soudních poplatků lze přiznat i fyzické osobě-podnikateli, a mají za to, že diametrálně odlišným rozhodnutím téhož soudu došlo k porušení práva rovnosti.
Rovněž namítají, že soud v řízení ohledně osvobození od soudních poplatků jednal jako s účastníkem i s žalovaným, jehož vyjádření k odvolání stěžovatelů dokonce bylo v odůvodnění usnesení odvolacího soudu citováno.
V další části ústavní stížnosti stěžovatelé vyjadřují svůj nesouhlas se současnou právní úpravou dané problematiky i související daňové, podnikatelů se týkající, která dle jejich názoru vylučuje relevantní naplnění práva podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost.
V souvislosti s ústavní stížností stěžovatelé pak v závěru navrhli zrušení ustanovení §9 odst. 2 zákona č. 549/1991 Sb., neboť podle jejich názoru ustanovení, které soudu dává možnost zastavit soudní řízení, pokud ten, kdo se domáhá práva, není schopen soudní poplatek zaplatit, je v rozporu s právem na soudní ochranu a v rozporu s právem rovnosti účastníků.
Vrchní soud ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že z ustanovení §138 odst.1 o.s.ř. vyplývá, že kladné rozhodnutí o osvobození účastníka od soudních poplatků může být vydáno pouze v případech, kdy účastník prokázal své majetkové poměry, které osvobození od soudních poplatků odůvodňují. I v případě návrhu na osvobození od soudních poplatků stíhá účastníka povinnost, stanovená v §120 odst.1 o.s.ř., tj. povinnost označit důkazy k prokázání svých tvrzení s důsledky podle ustanovení odst. 3 §120 o.s.ř.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným spisem Krajského obchodního soudu v Praze, sp. zn. 19 Cm 288/97, a dospěl k závěru, že není důvodná.
Z listinných materiálů obsažených v označeném spise je zřejmé, že stěžovatelé v žádosti o osvobození od soudních poplatků uvedli, že v důsledku neplnění závazků žalovaného jim vznikly rozsáhlé škody z titulu pozdního odvodu daní zdravotního a sociálního pojištění, kdy jsou nuceni použít zisku z následujících období na úhradu příslušných penalizačních částek, a uvedli, jaké částky dluží za příslušná období na odvodech daní s tím, že úhrada soudního poplatku by je ohrozila v jejich možnostech předmětné částky zaplatit. V odvolání proti rozhodnutí krajského obchodního soudu o nepřiznání osvobození od soudního poplatku uvedli tytéž okolnosti jako v původním podání, tj., že v důsledku nečinnosti žalovaného nemají ani prostředky na zaplacení daní, natož na úhradu požadovaného soudního poplatku. Zdůraznili, že žalovaný v obchodní činnosti zneužívá svého výrazného ekonomicky silnějšího postavení na trhu na jejich úkor. Dále uvedli, že jim soudem prvého stupně nebyl předložen, jak očekávali, tiskopis, kterým budou vyzvání k vyplnění a doložení v žádosti uvedených údajů. Jelikož se tak nestalo, nemohli jimi tvrzené údaje doložit.
Vrchní soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že se ztotožnil se závěrem soudu prvého stupně, když stěžovatelé ani v odvolacím řízení nijak nedoložili své majetkové poměry. Není povinností soudu je k doložení majetkových poměrů vyzývat či dokonce po nich pátrat. Stěžovatelé pouze uvedli, že mají vůči státu závazky z titulu dlužných daní, své majetkové poměry však nijak nespecifikovali. Pouhé tvrzení účastníka řízení, že nemá k dispozici finanční prostředky, nemůže představovat důkaz o majetkových poměrech.
Ústavní soud již v řadě svých předchozích rozhodnutí vyslovil, že není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že tyto soudy nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny základních práv a svobod. Stejně tak opakovaně judikoval, že rozhodnutí obecného soudu by bylo možno považovat za protiústavní, pouze pokud by právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly.
Jak je zřejmé z obsahu konstatovaného spisu, o takový případ se v projednávané věci nejedná. Z ust. §138 odst. 1 vyplývá, že osvobození od soudních poplatků lze přiznat, jen odůvodňují-li to poměry účastníka. Prokázání důvodnosti tohoto osvobození je pak v souladu s ustanovením §120 odst. 1 o.s.ř. zcela na účastníku řízení, který toto osvobození požaduje. Bylo proto na stěžovatelích, aby svou hospodářskou a finanční situaci, jíž svou žádost osvobození od soudních poplatků odůvodňovali, přiměřeným způsobem prokázali. To však stěžovatelé jak sami ani nepopírají, neučinili, ale omezili se na pouhé konstatování ohledně svých závazků vůči státu. Pokud jde o výtku týkající se porušení poučovací povinnosti dle §5 o.s.ř., odkazuje Ústavní soud, co do podstaty a významu poučovací povinnosti uložené obecným soudům zákonem z hlediska ochrany ústavnosti, na své předchozí nálezy ( např. III. ÚS 74/94, I. ÚS 388/97), a zejména na rozhodnutí v obdobné věci, sp. zn. III. ÚS 400/99. Neunesení důkazního břemene nelze přenášet na soud poukazem na to, že účastníci neobdrželi od soudu obvyklý formulář o majetkových poměrech účastníka, neboť způsob, jak dojde ke splnění zákonem stanovené povinnosti důkazního břemene, je zcela na uvážení a rozhodnutí účastníka. Ostatně z citované části odvolání stěžovatelů je zřejmé, že si byli vědomi, že svá tvrzení ohledně majetkových poměrů nedoložili, avšak zcela neodůvodněně argumentovali tím, že neobdrželi předmětný tiskopis, ačkoliv jim nic nebránilo odpovídajícím způsobem své majetkové poměry doložit v rámci odvolacího řízení, a prokázat tak oprávněnost svého nároku.
Zaplacení soudního poplatku patří k základním procesním podmínkám, jejichž splnění je nutné, aby řízení před obecným soudem mohlo být zahájeno. Pouhý nesouhlas s danou právní konstrukcí poplatkové povinnosti ve vazbě na další platební povinnosti podnikatelského subjektu ve vztahu k státu a poukaz na obtížnou vymahatelnost pohledávek nezakládá bez dalšího právo na osvobození od soudních poplatků. Zákon ve svém ust. §138 odst. 1 o.s.ř. pamatuje i na to, aby účastníkovi řízení nebylo pro jeho majetkové poměry bráněno v uplatnění jeho práva. Je však na účastníkovi samotném, aby při uplatňování práv postupoval adekvátním způsobem, předpokládaným pro daný případ platnou právní úpravou, a v tomto smyslu využil právních prostředků. Návrh na osvobození od soudních poplatků je návrhem, který stejně jako kterýkoliv jiný, zatěžuje navrhovatele obvyklou a zákonem (§120 odst. 1 o.s.ř.) stanovenou a vyžadovanou důkazní povinností.
Pokud jde o námitku, že jiný senát téhož soudu rozhodl v obdobné věci odlišně, Ústavní soud uvádí, že jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti mu nepřísluší sjednocování judikatury, které je dle §28 a násl. zák. č. 335/1991 Sb. svěřeno Nejvyšším soudu ČR. V dané věci navíc nebylo sporným to, komu lze osvobození od soudního poplatku přiznat (zda i fyzické osobě - podnikateli), ale byla posuzována oprávněnost požadavku z hlediska majetkových poměrů žadatele.
Námitkou, že k žádosti o osvobození od soudních poplatků se vyjadřoval i žalovaný, který nebyl účastníkem "poplatkového" řízení, se Ústavní soud nezabýval, neboť sama tato skutečnost, zvláště s přihlédnutím k tomu, že soud toto vyjádření nijak nehodnotil, a ani není v jeho možnostech zabránit, aby žalovaný takové vyjádření učinil, nemůže věc posunout do ústavněprávní roviny.
Dle ustanovení §74 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, spolu s ústavní stížností může být podán návrh na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu, anebo jejich jednotlivých ustanovení, jejichž uplatněním nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti, jestliže dle tvrzení stěžovatele jsou v rozporu s ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR, popřípadě se zákonem, jedná-li se o jiný právní předpis.
Jak vyplývá z konstantní judikatury Ústavního soudu, věcné projednání návrhu na zrušení právního předpisu je vázáno na osud ústavní stížnosti. Je-li ústavní stížnost odmítnuta, nemůže být projednán ani návrh na zrušení právního předpisu s ní spojený. Stěžovatelé se navíc svým návrhem domáhali zrušení ustanovení §9 odst. 2 zákona č. 549/1991 Sb., dle kterého soud zastaví řízení, pokud ani v dodatečné lhůtě nedojde k zaplacení soudního poplatku. Toto ustanovení však v ústavní stížností napadených rozhodnutích obecnými soudy nebylo aplikováno, nejsou tak dány podmínky shora citovaného ustanovení §74 zákona č. 182/1993 Sb., a stěžovatele proto nelze považovat za osoby oprávněné k podání návrhu na zrušení ustanovení §9 odst. 2 zákona č. 549/1991 Sb.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv, ověřil, že soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny základních práv a svobod, a sama skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, nezbylo než návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný a návrh na zrušení citovaného právního předpisu odmítnout dle ustanovení §43 odst. 1 písm. c), odst. 2 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jako návrh podaný osobou neoprávněnou.
Pro úplnost je pak třeba dodat, že Ústavní soud, s ohledem na předmět ústavní stížnosti, vymezený jejím petitem, navrhujícím zrušení usnesení obecných soudů zamítajících osvobození od soudních poplatků, nemohl nijak hodnotit údaj stěžovatelů v závěru ústavní stížnosti uvedený, týkající se prohlášení konkurzu na majetek ČKD Dopravní systémy, a.s., a důsledky z toho plynoucí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. října 2000
JUDr. Vladimír Čermák
předseda senátu