ECLI:CZ:US:2000:4.US.235.2000
sp. zn. IV. ÚS 235/2000
Usnesení
IV.ÚS 235/2000
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti Z. a I. M., oba zastoupeni JUDr. V. P., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. 1. 2000, čj. 26 Co 513/99-108, a rozsudku Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 15. 9. 1999, čj. 6C 164/98-77, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 12. 4. 2000 bylo Ústavnímu soudu doručeno podání označené jako ústavní stížnost, z něhož bylo zřejmé, kdo jej činí, které věci se týká a čeho se domáhá, rovněž obsahovalo označení důkazů a vylíčení rozhodných skutečností, bylo učiněno písemně a bylo podepsáno a datováno. Uvedené podání, podané k poštovní přepravě dne 24. 3. 2000, sice bylo dle označení ve svém záhlaví určeno Ústavnímu soudu, avšak bylo vloženo do obálky adresované Nejvyššímu soudu ČR, kterému také bylo, jak je zřejmé z razítka podatelny tohoto soudu, dne 27. 3. 2000 doručeno.
Soudci Ústavního soudu jsou dle čl. 88 odst. 2 Ústavy ČR při svém rozhodování vázáni ústavními zákony, mezinárodními smlouvami dle čl. 10 Ústavy ČR a zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Dle ustanovení §27 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen zák. č. 183/1993 Sb.), je řízení ve věci před Ústavním soudem zahájeno dnem doručení návrhu, kdy dle §34 odst. 1 se návrh na zahájení řízení podává u Ústavního soudu. To vše platí za splnění zákonných náležitostí, mezi které patří podání ústavní stížnosti v zákonné lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním opravném prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje (§72 odst. 2 zákona).
Z přípisu Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 28. 4. 2000 Ústavní soud zjistil, že rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. 1. 2000, čj. 26 Co 513/99-108, které je posledním opravným prostředkem, který zákon k ochraně práva poskytuje ve smyslu ustanovení §72 zákona č. 182/1993 Sb., bylo právnímu zástupci stěžovatelů doručeno dne 3. 2. 2000. Lhůta k uplatnění ústavní stížnosti tak uplynula dne 3. 4. 2000. Jak vyplývá z výše uvedeného, zásilka, která obsahovala ústavní stížnost, byla sice ve stanovené lhůtě podána k přepravě, adresována však byla Nejvyššímu soudu ČR. Tento postup zákon o Ústavním soudu nepředpokládá. I když Nejvyšší soud ČR po zjištění, že jde o návrh, který mu nepřísluší, zásilku postoupil Ústavnímu soudu, z jeho evidence nelze, jak Ústavní soud ověřil, zjistit, kdy byla zásilka postoupena k další poštovní přepravě.
Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, takže stojí mimo soustavu obecných soudů a jejich procesní předpisy může využít toliko subsidiárně. Za aplikovatelné ustanovení by bylo možno považovat §240 občanského soudního řádu, který upravuje podání dovolání. Avšak ani přiměřený postup podle tohoto ustanovení neumožňuje Ústavnímu soudu považovat v souzené věci stížnost za včas podanou. Lze patrně připustit, že by tomu tak bylo v případě, pokud by Nejvyšší soudu ČR postoupil (prokazatelně odeslal, případně by tato skutečnost vyplývala z evidence ohledně manipulace se zásilkou na podatelně soudu apod.) Ústavnímu soudu stížnost ve zmíněné šedesátidenní lhůtě. To se však, jak vyplývá s časové návaznosti při doručování zásilky, nestalo a zákonná lhůta tak uplynula marně, aniž by se byl Ústavní soud o ústavní stížnosti dozvěděl.
Vzhledem k tomu, že k pochybení při uplatňování ústavní stížnosti u příslušného soudu ve stanovené lhůtě došlo z důvodů, které byly zcela na straně stěžovatelů, a Ústavní soud zastává zásadu, dle které je na každém, aby si svá práva střežil sám, soudci zpravodaji nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků, odmítnout jako návrh, který byl podán po lhůtě stanovené pro jeho podání tímto zákonem [§43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 1. června 2000
JUDr. Eva Zarembová
soudce zpravodaj