ECLI:CZ:US:2000:4.US.236.2000
sp. zn. IV. ÚS 236/2000
Usnesení
IV. ÚS 236/2000
Ústavní soud rozhodl dne 27. listopadu 2000 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Čermáka a soudců JUDr. Pavla Varvařovského a JUDr. Evy Zarembové ve věci ústavní stížnosti V. O., zastoupené JUDr. L. K., advokátkou, proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 20. 6. 1997, čj. 43 C 120/92-63, a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 1. 2. 2000, čj. 16 Co 616/97-94, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedeným rozhodnutím obecných soudů stěžovatelka tvrdí, že těmito rozhodnutími byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 4, čl. 90 Ústavy ČR a čl. 11 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatelčin otec zakoupil předmětný pozemek za účelem výstavby rodinného domku a nikdy jej, stejně jako stěžovatelka, nehodlal prodat. Navíc nyní na tomto pozemku byla navršena zemina do několikametrové výše a současný vlastník pozemku ji odmítá odklidit, což je v právním státě nepřípustné. I když cena byla stanovena podle platné vyhlášky, již samotná vyhláška diskriminovala vlastníky soukromých pozemků, jak je také konstatováno v nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 9. 1996, s nimž se krajský soud náležitě vypořádal. Z těchto, jakož i dalších, důvodů domáhá se proto stěžovatelka zrušení napadených rozhodnutí.
Z obsahu spisu 43 C 120/92 Městského soudu v Brně Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka, a to původně s již zemřelým J. Š., podala u tohoto soudu návrh na uložení povinnosti obci městu Brnu sepsat dohodu o vydání pozemku v k. ú. K. s odůvodněním, že smlouva o převodu nemovitostí ze dne 3. 5. 1971 s dodatkem ze dne 31. 8. 1972 byla uzavřena v tísni za nápadně nevýhodných podmínek, neboť jinak hrozilo vyvlastnění. Městský soud v Brně již citovaným rozhodnutím návrh zamítl, když sice projevil souhlas tvrzením, že předmětná smlouva byla uzavřena v tísni ve smyslu ustanovení §6 odst. 1 písm. g) zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, nicméně nikoli za nápadně nevýhodných podmínek, neboť nabývací cena byla poskytnuta v tehdy maximální výši 15,-- Kčs za 1 m2 podle vyhlášky č. 43/1969 Sb., o cenách staveb v osobním vlastnictví a o náhradách při vyvlastnění nemovitostí. Krajský soud v Brně k odvolání stěžovatelky a J.Š. napadený rozsudek potvrdil, v podstatě se ztotožniv se závěry soudu prvého stupně. Krajský soud zkoumal věc rovněž i vzhledem k nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 9. 1996, publikovanému ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, sv. 6, roč. 1996 - II. díl, č. 86, a dospěl k závěru, že tento nález nelze na projednávanou věc vztáhnout.
Jak stěžovatelka sama konstatuje ve své výpovědi při jednání dne 14. 6. 1993, jednání o vykoupení pozemků v předmětné lokalitě byla vedena se všemi vlastníky pozemků, z čehož plyne, že nesměřovala jen proti ní samotné. Otázkou v projednávané věci tedy zůstává pouze to, zda nápadně nevýhodné podmínky lze či nelze spatřovat v dohodnuté kupní ceně. Již v nálezu Ústavního soudu, kterého se stěžovatelka dovolává, se konstatuje, že nápadnou nevýhodnost je třeba prokázat vůči stavu, který existoval v době uzavírání kupní smlouvy vzhledem k podmínkám tehdy obvyklým. Zcela výslovně je pak tento závěr rozveden v dalším nálezu Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 168/95, publikovaném ve stejném svazku a dílu Sbírky nálezů a usnesení pod č. 79, v němž se konstatuje, že nápadně nevýhodnými podmínkami se rozumí především rozpor s cenovými předpisy, ale také jiné okolnosti, např. nucené vystěhování vlastníka z obce, kde měl nemovitost, do podstatně horších podmínek apod. O takový případ však v projednávané věci nejde, neboť stěžovatelka, v poměru k dalším vlastníkům nemovitostí této lokality, nebyla nijak diskriminována, naopak byla jí poskytnuta nejvyšší přípustná cena podle citované vyhlášky, tj. 15 Kč za l m2. Je jistě mimo jakoukoli pochybnost, že současná tržní cena předmětného pozemku je dnes daleko vyšší, tato křivda, lze-li věc takto označit, byla nicméně způsobena v souvislosti s plánovanou výstavbou nespočtu dalších osob a jde o křivdu, o které již zákonodárce si byl vědom, že ji nelze napravit.
Všechny uvedené skutečnosti a úvahy se Ústavnímu soudu jeví natolik evidentní, že mu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., odmítnout.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 27. listopadu 2000
JUDr. Vladimír Čermák
předseda senátu