ECLI:CZ:US:2000:4.US.237.2000
sp. zn. IV. ÚS 237/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Čermáka a soudců JUDr. Pavla Varvařovského a JUDr. Evy Zarembové, ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. M. K., zastoupené JUDr. Z. J., advokátkou, proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 4. 2. 2000, sp. zn. 18 C 144/97 a rozhodnutí Policie České republiky- Městského ředitelství, Dopravního inspektorátu Brno, ze dne 13. 3. 1997, č . j. MRBM 268/DI-PŘ-97, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 12. 4. 2000, kterou Ústavní soud obdržel 13. 4. 2000, se stěžovatelka domáhala zrušení rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 4. 2. 2000, sp. zn. 18 C 144/97, ve výroku pod bodem II., kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatelky co do popisu skutku s označením místa a času jeho spáchání, vyslovení viny, uložení sankce v podobě pokuty ve výši 4.000,- Kč a náhrady nákladů řízení. Stěžovatelka zároveň požadovala zrušit rozhodnutí Policie ČR- Městského ředitelství, Dopravního inspektorátu Brno ze dne 13. 3. 1997, č. j. MRBM 268/DI-PŘ-97, kterým jí byla uložena pokuta za přestupek ve smyslu ustanovení §22 odst. 1 písm. d), b) zákona č. 200/1990 Sb., ve výši 4.000,- Kč a zákaz řízení všech motorových vozidel na dobu 6 měsíců.
Odvolání stěžovatelky proti tomuto rozhodnutí bylo rozhodnutím Policie ČR, Správou Jihomoravského kraje, Dopravním inspektorátem ze dne 11. 4. 1997, č. j. PJM 200/DS-odv-97 zamítnuto. Městský soud v Brně uvedená rozhodnutí zrušil a vrátil věc žalovanému správnímu orgánu k dalšímu řízení pouze v části, týkající se uložené sankce v podobě zákazu činnosti řízení všech motorových vozidel na dobu 6 měsíců, v ostatním, jak výše uvedeno, žalobu zamítl.
Skutková stránka věci spočívala podle rozhodnutí o přestupku v zásadě v tom, že stěžovatelka dne 25. 10. 1996 poškodila při předjíždění vozidlo, řízené J. M., dále pokračovala v jízdě a vypátrána byla až šetřením policie, jelikož poškozená si poznamenala její poznávací značku. Stěžovatelka je toho názoru, že postupem městského soudu došlo k porušení jejích základních práv, zaručených čl. 2 odst. 2 a čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatelka tvrdí, že se žádného přestupku nedopustila a že k žádné kolizi s vozidlem řidičky M. nedošlo. Správní orgány prý "neprovedly zjištění skutkového stavu dostačující k posouzení věci, kterou posoudily i po právní stránce nesprávně" a soud následně "neshledal v jejich rozhodnutích porušení ustanovení §46 zákona č. 71/1967 Sb.". Stěžovatelka svou ústavní stížnost doplnila podáním ze dne 9. 5. 2000, které obsahovalo různé přílohy, mj. znalecký posudek ke stavu zadní části karoserie vozidla, kopie technického průkazu a protokolu policie o nehodě v silničním provozu ze dne 25. 10. 1996.
Ústavní soud si k ústavní stížnosti vyžádal vyjádření účastníka a vedlejšího účastníka řízení a zaslání spisového materiálu. Ve svém vyjádření za Městský soud v Brně předseda senátu Mgr. M. R. odkázal na obsah odůvodnění stížností napadeného rozsudku. Ve vyjádření Policie ČR-Městské ředitelství Brno, Dopravní inspektorát, bylo uvedeno, že tento správní orgán zcela setrvává na svém rozhodnutí o přestupku a plně respektuje napadené rozhodnutí městského soudu.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ze spisu Městského soudu v Brně sp. zn. 18 C 144/97 vyplývá, že soud se projednávanou věcí pečlivě zabýval, přičemž provedl dokonce v rámci přezkumu rozhodnutí i dokazování výslechem stěžovatelky a čtením zprávy ošetřující lékařky o zdravotním stavu stěžovatelky, ačkoliv při rozhodování o žalobách proti rozhodnutím správních orgánů podle hlavy druhé, části páté o. s. ř. se obvykle dokazování neprovádí a při přezkoumávání zákonnosti rozhodnutí je pro soud rozhodující skutkový stav, který tu byl v době vydání napadeného rozhodnutí. Soud navíc podle názoru Ústavního soudu zcela správně zrušil rozhodnutí v části týkající se sankce zákazu činnosti řízení všech motorových vozidel na dobu 6 měsíců, když zavázal žalované správní orgány zabývat se v dalším řízení především osobou stěžovatelky a jejím zdravotním stavem.
Ústavněprávní argumentace stěžovatelky spočívá v podstatě v pouhé citaci uvedených článků Listiny základních práv a svobod, když poté ústavní stížnost pokračuje polemikou se závěry orgánů, rozhodujícími ve věci a v zásadě opakuje tvrzení již uplatněná v předcházejícím řízení. Stěžovatelka svou vinu na způsobené dopravní nehodě nejdříve sama uznala a nahlásila nehodu jako pojistnou událost České pojišťovně, přičemž tvrdit, že k nehodě nedošlo a že na svém voze nemá žádné poškození, začala až se značným časovým odstupem. Ústavní soud ve své judikatuře, která je obecně přístupná, dal opakovaně a jednoznačně najevo, že není součástí soustavy obecných soudů, není jim nadřízen a z tohoto důvodu mu nepřísluší přehodnocovat důkazy jimi provedené, a to dokonce ani tehdy, pokud by sám byl odlišného mínění. Z tohoto důvodu nezbývá než konstatovat, že za situace, kdy je ze shromážděných podkladů patrno, že správní orgány a soud se věcí dostatečně zabývaly, svá rozhodnutí řádně odůvodnily a řízení ve svém celku probíhalo v souladu se základními zásadami spravedlivého procesu, nepřísluší Ústavnímu soudu, s odvoláním na jeho konstantní judikaturu, do těchto rozhodnutí ingerovat.
Jelikož ve zkoumaném případě Ústavní soud nezjistil porušení žádných ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky, odmítl její ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně 25. 8. 2000
JUDr. Vladimír Čermák
předseda senátu