ECLI:CZ:US:2000:4.US.242.2000
sp. zn. IV. ÚS 242/2000
Usnesení
IV. ÚS 242/2000
Ústavní soud rozhodl dne 5. června 2000 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Čermáka a soudců JUDr. Pavla Varvařovského a JUDr. Evy Zarembové ve věci ústavní stížnosti ing. M. H., zastoupeného JUDr. M. K., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. 2. 2000, čj. 3 To 904/99-285, a rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. 9. 1999, čj. 3 T 34/99-225, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora označeným rozhodnutím obecných soudů, kterými byl stěžovatel uznán vinným trestným činem lichvy podle ustanovení §253 odst. 1, 2 trestního zákona účinného do 31. 12. 1997 a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu tří let, a k trestu zákazu zastavárenské činnosti na dobu šesti let, stěžovatel tvrdí, že jimi bylo zasaženo do jeho práv ústavně zaručených v článku 2 odst. 2 a článku 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v článku 1 a 2 odst. 3 Ústavy ČR. Podle názoru stěžovatele nebyla naplněna objektivní ani subjektivní stránka trestného činu lichvy, neboť obecné soudy kriminalizovaly jednání, které je v zastavárenské činnosti naprosto obvyklé. Podle stanoviska ministra financí z roku 1994 je základní činností zastaváren poskytování finančních půjček zákazníkům. Rychlé získání finančních prostředků na krátkou dobu a bez dlouhých schvalovacích a ověřovacích procesů typických pro bankovní domy způsobuje, že z důvodu eliminace vysokého rizika zastavárny volí několikeré jištění půjčených peněz, a proto je i jejich provize vysoká. Převezme-li však zákazník dobrovolně na sebe závazky, musí nést jejich důsledky. Protože stěžovatel má za to, že obecné soudy neuvážily pečlivě všechny okolnosti případu a v důsledku toho jsou jejich rozhodnutí v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem, žádá Ústavní soud o jejich zrušení.
Ze spisu Okresního soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. 3 T 34/99, Ústavní soud zjistil, že stěžovatel jako jednatel obchodní společnosti C., s. r. o., uzavřel s E.J. smlouvu o půjčce finanční částky, o které věděl, že ji dlužník užije k úhradě dluhu vůči ing. J. H., společníkovi C., s. r. o. Součástí ujednání byla i smluvní odměna a další smlouvy (zajišťovací, smlouva o budoucí smlouvě, kupní smlouva), jejichž účelem bylo zajištění závazku nemovitostmi. Dlužník nebyl schopen splnit svůj závazek ani v následném dohodnutém termínu, proto za součinnosti s věřitelem odstranil zástavní právo váznoucí na nemovitostech, uznal svůj dluh do výše 529 000,-- Kč a po vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí získal nemovitosti věřitel. Jak vyplývá z odůvodnění rozsudku, výpovědí obžalovaného, poškozeného, manželky poškozeného, svědeckých výpovědí dalších společníků C., s. r. o., výpovědi znalce z oboru ekonomika, odvětví ceny a odhady nemovitostí, znaleckým posudkem a dalšími listinnými důkazy, Okresní soud v Českých Budějovicích objasňoval okolnosti, za nichž byly předmětné smlouvy a dohody uzavírány. Skutečnost, že stěžovatel požadoval za půjčku ve výši 293 000,-- Kč, splatnou ve lhůtě tří měsíců, smluvní odměnu ve výši 131 850,-- Kč, považoval okresní soud z důvodů, v rozhodnutí blíže vyložených, za plnění, které je nejen v rozporu s dobrými mravy, ale vykazuje znaky lichvářského úroku, tedy je k hodnotě vzájemného plnění v hrubém nepoměru, když navíc na základě uzavřené kupní smlouvy získala C., s. r. o., náhradou za neuspokojenou pohledávku a její příslušenství nemovitý majetek v hodnotě přesahující částku 1 200 000,-- Kč, tedy majetek, jehož hodnota v době vzniku vlastnického práva o více jak 100 % přesáhla výši její pohledávky. Ze souvislostí, za kterých dlužník vstoupil do závazkového vztahu vůči věřiteli, okresní soud vyvodil i tíseň dlužníka plynoucí z bezvýchodnosti jeho situace.
Odvolání stěžovatele Krajský soud v Českých Budějovicích zamítl. V odůvodnění rozhodnutí potvrdil správnost a úplnost skutkových i právních závěrů okresního soudu, jakož i správnost postupu řízení, a podrobně se vyjádřil k "zajišťovacím praktikám" C., s. r. o., souvisejícím nejen s projednávaným případem.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele a poté rozhodl, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud jako orgán ochrany ústavnosti nezasahuje generelně do jurisdikce obecných soudů. Podle článku 90 Ústavy ČR jen soud, který je součástí obecných soudů, rozhoduje o otázce viny a trestu, hodnotí důkazy podle svého volného uvážení a v rámci stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů je výrazem ústavního principu nezávislosti soudu. Pokud soud při svém rozhodování respektuje podmínky dané ustanovením §2 odst. 6 trestního řádu, jakož i ustanovení §125 trestního řádu, a jasně vyloží, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil, jak se vypořádal s obhajobou a proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení přehodnocovat, a to ani tehdy, pokud by s ním nesouhlasil. Pouze v případě, kdy by právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními anebo by z nich v žádném možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutno takové rozhodnutí považovat za ocitající se v rozporu s ústavně chráněnou zásadou řádného a spravedlivého procesu.
Věc, která je předmětem ústavní stížnosti, byla projednána v řádně vedeném soudním řízení, ve kterém Ústavní soud neshledal porušení zásad trestního řízení. Oba soudy věnovaly věci náležitou pozornost a umožnily stěžovateli uplatnit svá ústavně zaručená základní procesní práva. Námitku trestnosti jednání, tedy naplnění subjektivní a objektivní stránky trestného činu, stěžovatel uplatnil v odvolání proti rozsudku okresního soudu a Krajský soud v Českých Budějovicích se s ní, jakož i s dalšími, vypořádal v souladu s ustanovením §254 trestního řádu. Jakkoli je možno přistupovat k otázce sankcionování vzájemných smluvních plnění v zájmu spravedlivého narovnání vzájemně nevyvážených závazků i z jiných zorných úhlů, nelze pominout, že v dané věci jde o závěry obecných soudů vyslovené v rámci jejich rozhodovací činnosti, kdy skutkové a právní závěry obecných soudů mají oporu v provedených důkazech, vyhodnocených v souladu s pravidly stanovenými trestním řádem. Stěžovatelova argumentace tak de facto zůstává v rovině nesouhlasného názoru, což s ohledem na výše vyložené nemůže samo o sobě posunout věc do ústavně právní roviny a vyvolat zásah Ústavního soudu.
Vzhledem k tomu, že úvahy a závěry obecných soudů se v projednávaném případě pohybují v ústavních mezích, Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb..
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 5. června 2000
JUDr. Vladimír Čermák
předseda senátu