ECLI:CZ:US:2000:4.US.250.2000
sp. zn. IV. ÚS 250/2000
Usnesení
IV. ÚS 250/2000
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Čermáka a soudců JUDr. Pavla Varvařovského a JUDr. Evy Zarembové o ústavní stížnosti Ing. J. R., zastoupeného JUDr. P. M., advokátem, proti rozsudkům Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 6. 1. 1998, čj. 13 C 326/96-49, a Městského soudu v Praze ze dne 24. 4. 1998, čj. 35 Co 122/98-60, a usnesení Nejvyššího soudu ČR, čj. 22 Cdo 2225/98-79, ze dne 6. 3. 2000, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel svou ústavní stížností, podanou dne 18. 4. 2000, napadl rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 8 a Městského soudu v Praze shora označená, neboť se domnívá, že jimi byla porušena práva chráněná čl. 31, čl. 35 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Prvním z těchto rozhodnutí byla zamítnuta žaloba stěžovatele, aby H. S., v řízení před obecnými soudy žalované, byla uložena povinnost "se zdržet toho, aby provozem její lednice, umístěné u stěny společné s bytem stěžovatele, obtěžovala stěžovatele hlukem, jehož hladina a frekvence byly popsány v žalobním návrhu, a bránila tak stěžovateli ve výkonu jeho práv spojených s užíváním jeho bytu". Toto rozhodnutí Městský soud v Praze shora označeným rozhodnutím jako věcně správné potvrdil.
Stěžovatel v poměru k rozhodnutí soudu II. stupně v ústavní stížnosti namítá, že soud nezkoumal "míru přiměřenou poměrům", nevypořádal se tak s tím, že se stěžovatel v žalobě dožadoval ochrany podle §9 odst. 1 vyhlášky č. 13/1977 Sb. Nebylo mu umožněno vyjádřit se ke zkoumání míry přiměřené poměrům, přičemž toto zkoumání prováděl podle svého vyjádření teprve odvolací soud, stěžovatel však má za to, že zkoumána nebyla vůbec. Odvolací soud tím, že uvedl absolutní hodnoty stanovení z hlediska ochrany zdraví před nepříznivými účinky hluku, ale nikoliv rušení hlukem, vlastně popřel míru hluku přiměřenou poměrům. Je zcela jistě rozdíl mezi hodnotami zvuku při provozu restaurace a hodnotami hluku při provozu domácí lednice v sousedním bytě, přičemž obojí hodnoty mohou být v limitu. Podle názoru stěžovatele tyto skutečnosti soud vůbec nevzal v úvahu. Přesto, že odvolací soud se snažil své hodnocení míry přiměřené poměrům doložit svědecky, stěžovatel se domnívá, že se mu to nepodařilo. Nemůže totiž existovat svědek, který by potvrdil, že hluk není příliš hlasitý a velmi rušivý. Při řízení u obvodního soudu pak nebyly vzaty v úvahu návrhy stěžovatele, resp. jeho tvrzení, že hodnoty naměřeného hluku jsou jen těsně pod hodnotami, které jsou ještě přípustné, aby nedošlo k trvalému poškození zdraví. Svou ústavní stížnost pak doplnil podáním ze dne 24. 5. 2000 a rozšířil i proti rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, který dovolání stěžovatele, směřující proti shora označenému rozhodnutí Městského soudu v Praze, odmítl jako nepřípustné. V tomto doplňku ústavní stížnosti stěžovatel v podstatě opakuje námitky shora uvedené a v poměru k rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR pak namítá, že tento se nevyjádřil k jeho požadavku na ochranu jeho práv v souladu s §9 vyhlášky č. 13/1977 Sb., a dále, že postavil své usnesení na nepravdivém tvrzení, že se odvolací soud ztotožnil s názorem soudu I. stupně, a tím přikryl nesprávný postup odvolacího soudu tak, aby ve svém důsledku stěžovatel neměl právo na dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř. Podle názoru stěžovatele mu nesprávným postupem soudu byla odňata možnost jednat před soudem, a to jak ve věci vyjádření se k důkazním prostředkům, tak i projednání jeho požadavku na právní ochranu dle §9 vyhlášky č. 13/1977 Sb.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem spisu Obvodního soudu pro Prahu 8, sp. zn. 13 C 326/96, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Především je třeba uvést, že v poměru k rozhodnutím soudu I. a II. stupně je ústavní stížnost podána po lhůtě stanovené v ustanovení §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, když, jak je patrno z obsahu spisu, bylo potvrzující rozhodnutí soudu II. stupně stěžovateli doručeno dne 29. 6. 1998 (obdobně viz usnesení Ústavního soudu, sp. zn. I.ÚS 213/96, publikované pod č. 30 sv. 6 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Věcně se znovu zabývat uvedenými rozhodnutími by bylo možno pouze v případě, že by bylo zjištěno, že rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR o stěžovatelem podaném dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu - v poměru k němuž byla ústavní stížnost podána včas - je protiústavní. Tak tomu však není. Nejvyšší soud ČR, jak patrno z odůvodnění jeho rozhodnutí, odmítl dovolání jako nepřípustné podle §243b odst. 4 o.s.ř., ve spojení s §218 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Jeho závěrům o nepřípustnosti dovolání však nelze ničeho vytknout, když dovolání směřovalo proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu, přípustnost dovolání podle §238 odst. 1 písm. b) o.s.ř. - podle něhož je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu I. stupně, kterým soud I. stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil - nepřicházela v dané věci v úvahu, neboť soud I. stupně sice ve věci rozhodoval dvakrát, v obou případech však žalobu zamítal, a nerozhodoval tedy jinak než v dřívějším rozhodnutí. Proti rozsudku odvolacího soudu nebylo připuštěno dovolání výrokem odvolacího soudu a stěžovatel sám vyslovení přípustnosti dovolání nenavrhoval, není tak dána přípustnost dovolání ani podle §239 odst. 2 o.s.ř. Stěžovatel také, jak bylo zjištěno z obsahu jeho dovolání, toto o žádný důvod zmatečnosti uváděný v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. neopíral, a dovolací soud, jak plyne z odůvodnění jeho usnesení, existenci důvodů uvedených v tomto ustanovení nezjistil. Z obsahu připojeného spisu nevyplývá nic, co by nasvědčovalo tomu, že by stěžovateli byla nesprávným postupem soudů obou stupňů znemožněna realizace procesních práv, jež občanský soudní řád účastníku řízení poskytuje, a tedy ani důvod přípustnosti dovolání v ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř., o němž se stěžovatel zmiňuje v ústavní stížnosti, nebyl dán. Z uvedených důvodů nelze závěrům Nejvyššího soudu ČR, který postupoval zcela v souladu s příslušnou zákonnou úpravou, ničeho vytknout.
S ohledem na uvedená zjištění nezbylo, než učinit závěr, že ústavní stížnost je v poměru k rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR zjevně neopodstatněná [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů], a za tohoto stavu pak v poměru k rozhodnutím soudu I. a II. stupně opožděně podaná [§43 odst. 1 písm.b) citovaného zákona], a proto byla z uvedených důvodů odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. září 2000
JUDr. Vladimír Čermák
předseda senátu