ECLI:CZ:US:2000:4.US.252.2000
sp. zn. IV. ÚS 252/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Čermáka a soudců JUDr. Pavla Varvařovského a JUDr. Evy Zarembové, ve věci ústavní stížnosti Ing. R. H., a M. H., zastoupených Mgr. V. K., advokátem, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 2. 2000, č.j. 5 A 142/99-16 a rozhodnutí ministra zemědělství ČR ze dne 29. 6. 1999, č.j. 2374/99-1000, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 20. 4. 2000 se stěžovatelé domáhali, aby Ústavní soud nálezem zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 2. 2000, č.j. 5 A 142/99-16, jímž bylo zastaveno řízení o jejich žalobě proti rozhodnutí ministra zemědělství ČR ze dne 29. 6. 1999, č.j. 2374/99-1000, a dále zrušil i toto rozhodnutí ministra zemědělství. Posledně uvedeným rozhodnutím bylo k rozkladu města Mladá Boleslav a obce Dalovice zrušeno rozhodnutí Ministerstva zemědělství - Ústředního pozemkového úřadu ze dne 26. 6. 1998, č.j. 3935/95-B-3153, vydané v mimoodvolacím řízení, a toto mimoodvolací řízení zastaveno, když ministr zemědělství dospěl k závěru, že mimoodvolací řízení nemělo být vůbec zahájeno, neboť ve věci uplatněného nároku na vydání pozemků bylo již pravomocně rozhodnuto příslušným Okresním pozemkovým úřadem Mladá Boleslav dne 21. 12. 1995 a toto rozhodnutí bylo rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 31. 1. 1997, sp.zn. 28 Ca 43/96 potvrzeno, a ohledně takto pravomocně skončené věci lze v mimoodvolacím řízení dle §65 správního řádu zrušit rozhodnutí ve věci výlučně jen z jiných důvodů nezákonnosti, než jakými se v řízení o opravném prostředku zabýval soud, avšak taková situace v dané věci nenastala.
V odůvodnění své stížnosti, postrádajícím podrobnější ústavněprávní argumentaci, stěžovatelé zrekapitulovali dosavadní průběh řízení v jejich věci. Dle jejich přesvědčení právní názor Vrchního soudu v Praze, vyjádřený v napadeném usnesení, tj. že na přezkoumání rozhodnutí mimo odvolací řízení podle §65 správního řádu není právní nárok, je nesprávný. Jsou toho názoru, že rozhodnutí, které ministr zemědělství zrušil, tj. rozhodnutí Ministerstva zemědělství - Ústředního pozemkového úřadu ze dne 26. 6. 1998, č.j. 3935/95-B-3153, stejně jako samotné rozhodnutí ministra zemědělství, nejsou pouhými procesními rozhodnutími, ale jedná se o rozhodnutí ve věci, která měla být soudem přezkoumána. Z uvedeného dovozují, že napadenými rozhodnutími bylo zasaženo do jejich práva na vlastnictví zakotveného v čl. 11 Listiny základních práv a svobod ("Listina") a do práva "na vydání věci podle zákona č. 221/91 Sb.". Poukázali též na čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky ("Ústava"), z něhož dovozují své právo na podání ústavní stížnosti.
Vrchní soud v Praze, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti v plném rozsahu odkázal na odůvodnění svého usnesení a dále uvedl, že neoponuje tomu, že stěžovatelé řádně uplatnili nárok na vydání pozemků podle zákona o půdě, ani tomu jejich názoru, že bylo postupem příslušných soudů rozhodujících postupně v řízení podle §250l o.s.ř. o podaných opravných prostředcích rozhodnuto pravomocně v jejich neprospěch s argumentací více či méně polemickou. Svým usnesením toliko vyjádřil, že domoci se ochrany svých práv (v daném případě uznání nároku a vydání rozhodnutí, že jsou vlastníky předmětných pozemků) se za daného stavu věci nemohou postupem, který zvolili, protože nejde o postup, který k úspěšnému uplatnění práva zákon v daném případě stanovení (čl. 36 odst. 2 Listiny). V napadeném usnesení rovněž poukázal na způsob, jakým se mohli domoci svého práva. Poukázal na usnesení Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 154/98 a I. ÚS 239/96 a dále uvedl, že považuje za nepřípustné, aby cestou mimoodvolacího řízení podle §65 správního řádu orgán státní moci (správní úřad) "překročil" soud, a z týchž namítaných důvodů nezákonnosti, jež byly předmětem soudního přezkumu, rozhodnutí správního orgánu znovu přezkoumal, a vyslovil tak stran zákonnosti rozhodnutí jiný, popř. opačný závěr. Princip soudní kontroly zákonnosti správních aktů by tím byl zvrácen a ústavně nepřípustným způsobem narušena dělba moci mezi mocí výkonnou a soudní. Obecné připuštění tohoto postupu by ve svém důsledku mohlo vést právě k opačnému účinku, totiž ke zrušení rozhodnutí potvrzených soudem státním úřadem, tedy i těch, jimiž soud rozhodl ve prospěch např. oprávněných osob dle zákona o půdě, a ve svém důsledku k anulování soudní kontroly zákonnosti správních aktů vůbec. Poukaz stěžovatelů na čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy není případný, když uvedeným článkem Ústava toliko konstituuje pravomoc Ústavního soudu o ústavní stížnosti rozhodnout. Poukaz na čl. 11 Listiny postrádá dle jeho názoru bližší argumentaci. Závěrem uvedl přesvědčení, že napadeným usnesením nedošlo k zásahu do ústavně zaručeného práva zakotveného v čl. 11 Listiny a že dovolat se ochrany tohoto práva mohli stěžovatelé již stížností podanou proti konečnému pravomocnému rozhodnutí ve věci samé, a navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost zamítl. a současně vyjádřil souhlas s upuštěním od ústního jednání.
Ministr zemědělství a výživy, jako vedlejší účastník, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti m.j. zrekapituloval dosavadní průběh řízení ve věci a vyjádřil důvody, jež ho vedly ke zrušení rozhodnutí Ministerstva zemědělství - Ústředního pozemkového úřadu ze dne 26. 6. 1998, č.j. 3935/95-B-3153, vydaného v mimoodvolacím řízení, a k zastavení tohoto mimoodvolacího řízení. Poukázal na názor vyslovený v usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 2. 2000, č.j. 5 A 142/99-16, na rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 4. 1998, č.j. 5 A 35/96-36 (Správní judikatura č. 2/99), jakož i na nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 383/97, týkající se vázanosti správních orgánů právním názorem soudu vysloveným v rozsudku. Závěrem vyjádřil souhlas s upuštěním od ústního jednání.
Ústavní soud si dále vyžádal spis Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 5 A 142/99 a spis Městského soudu v Praze, sp. zn. 28 Ca 43/96, a poté, co se seznámil se shromážděnými podklady pro rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost a návrhy s ní spojené je třeba jako neopodstatněné odmítnout, a to z následujících důvodů.
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelů s výsledkem restitučního sporu, který pro ně vyzněl nepříznivě, přestože Městský soud v Praze, který rozhodoval o jejich odvolání proti rozhodnutí Okresního úřadu - okresního pozemkového úřadu Mladá Boleslav ze dne 21. 12. 1995, rozsudkem sice cit. rozhodnutí pozemkového úřadu potvrdil, nicméně v odůvodnění svého rozhodnutí vyslovil právní názor odlišný od právního názoru obsaženého v rozsudku Krajského soudu v Praze (k odvolání povinné osoby) a v podstatě dal za pravdu stěžovatelům ohledně jejich tvrzení, že jsou oprávněnými osobami. Stěžovatelé fakticky též nesouhlasí se zastavením mimoodvolacího řízení, které původně vedlo k tomu, že Ministerstvo zemědělství - Ústřední pozemkový úřad rozhodnutím podle §65 spr. řádu ze dne 26. 6. 1998 zrušil rozhodnutí Okresního úřadu - okresního pozemkového úřadu Mladá Boleslav ze dne 21. 12. 1995 a věc mu vrátil k novému projednání a rozhodnutí s odůvodněním, že stěžovatelé mají nárok na vydání nemovitostí, protože je nepochybné, že jsou oprávněnými osobami.
Pokud jde o ústavněprávní argumentaci tvrzením, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno ústavně zaručené základní právo stěžovatelů zakotvené v čl. 11 Listiny, s tímto tvrzením se Ústavní soud neztotožňuje, přičemž poukazuje na svoji obecně dostupnou judikaturu, z níž plyne, že uvedeným článkem je chráněno vlastnické právo jako takové, a nikoliv pouhý tvrzený nárok na ně. Současně podotýká, že nemohlo dojít k namítanému porušení práva "na vydání věci podle zákona č. 221/91 Sb.", neboť takové právo ústavně chráněno není. Z těchto důvodů Ústavní soud nad rámec návrhu stěžovatelů posoudil, zda napadenými rozhodnutími nedošlo k porušení práva na soudní ochranu zakotveného zejm. v čl. 36 odst. 2 Listiny, přičemž dospěl k závěru, že k zásahu do uvedeného ústavně zaručeného práva nedošlo. Není podstatné, zda Ústavní soud sdílí či nesílí právní názory obecných soudů, nicméně právní názor obsažený v odůvodnění napadeného usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 2. 2000, tj. že v mimoodvolacím řízení dle §65 spr. řádu lze soudem již přezkoumávané rozhodnutí zrušit výlučně jen z jiných důvodů nezákonnosti, než byly důvody uplatňované v opravném prostředku projednávaném soudem, a dále že stěžovatelé měli a mohli využít možnost obrany proti pravomocně skončenému správnímu přezkumu rozhodnutí okresního pozemkového úřadu (tj. proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 2. 2000) formou podání ústavní stížnosti, za ústavně zcela konformní.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. 10. 2000
JUDr. Vladimír Čermák
předseda senátu