ECLI:CZ:US:2000:4.US.254.99
sp. zn. IV. ÚS 254/99
Usnesení
IV. ÚS 254/99
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Čermáka a soudců JUDr. Pavla Varvařovského a JUDr. Evy Zarembové o ústavní stížnosti Č. P., zastoupeného JUDr. K. K., advokátem, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 2 Co 128/98, ze dne 2. 2. 1999, a rozsudku Městského soudu v Praze, čj. 32 C 93/96-95, ze dne 27. 4. 1998, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, a PhDr. L. B., zastoupeného JUDr. T. H., advokátem, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá, s odvoláním na porušení čl. 90 Ústavy ČR, čl. 10 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů, kterými byla zamítnuta jeho žaloba na ochranu osobnosti. V ústavní stížnosti uvádí, že se žalobou podanou u Městského soudu v Praze domáhal vydání rozsudku, že:
1) žalovaní jsou povinni zdržet se tvrzení o žalobci, že jako člen vedení historické 1. čs. brigády Jana Žižky zneužil bojové činnosti brigády " ...v podmínkách okupace a normalizace k jednoznačné podpoře totalitního režimu a ospravedlnění okupace..." a zdržet se rovněž výroků toho druhu, že "jinou, politicky ještě významnější celebritou vedení této historické skupiny byl a dosud je plk. StB Č. P., který se začátkem září 1968, tedy bezprostředně po srpnové intervenci, stal náčelníkem rozvědky, což už vlastně byla jakási degradace vzhledem k původní nominaci do funkce ministra vnitra "dělnicko-rolnické" vlády, které nakonec nebylo zapotřebí ..."
2) žalovaní jsou povinni odvolat takováto tvrzení obsahující dopis primátoru města Zlína ze dne 4. 4. 1995 a omluvit se dopisem, doručeným primátoru města Zlín a žalobci do 30 dnů od právní moci rozsudku, navrženého znění: "PhDr. B. a Ing. K., CSC., v zastoupení Sdružení domácího odboje Českého svazu bojovníků za svobodu, se omlouvají za ta sdělení, která obsahují dopis primátorovi města Zlín ze dne 4. 4. 1995, pokud je v něm hodnocena negativně úloha 1. čs. brigády Jana Žižky na Zlínsku a působení jejich žijících příslušníků, mezi jiným Č. P. v létech 70. a 80., která nebyla v době podání dopisu podložena".
3) žalovaní jsou povinni zaplatit žalobci částku 400.000,- Kč a nahradit mu náklady soudního řízení.
Městský soud v Praze však rozsudkem, čj. 32 C 93/96-95, ze dne 27. 4. 1998, žalobu v celém rozsahu zamítl, když dospěl k závěru, že první žalovaný PhDr. L. B. není ve sporu pasivně legitimován, neboť jednal jménem druhého žalovaného - Sdružení domácího odboje Českého svazu bojovníků za svobodu. Žalobu v prvním bodě pak neshledal důvodnou, neboť opakování tvrzení, jichž se mají žalovaní zdržet, nehrozí. Druhý bod žalobního návrhu, jak dále uvádí stěžovatel, městský soud zamítl proto, že se žalobci nepodařilo prokázat splnění předpokladu spočívajícího v tom, že by neoprávněný zásah trval, popřípadě, že by existovalo bezprostřední nebezpečí jeho uskutečnění či jeho opakování v budoucnu. Třetí žalobní návrh pak městský soud zamítl z důvodu, že vůbec nedošlo k zásahu do právem chráněných osobnostních práv stěžovatele, a z důvodu, že stěžovatel vůbec neprokázal, že byla ve značné míře snížena jeho důstojnost nebo jeho vážnost ve společnosti. Ke stěžovatelovu odvolání Vrchní soud v Praze rozhodnutí soudu I. stupně přezkoumal a potvrdil ho rozsudkem, sp. zn. 2 Co 128/98, ze dne 2. 2. 1999, přičemž správnost výroků potvrdil z jiných důvodů, než z jakých to učinil prvoinstanční soud.
Stěžovatel nevznáší výhrady proti názoru vrchního soudu, kterým se tento ztotožnil s názorem městského soudu, pokud jde o nedostatek pasivní legitimace u prvního žalovaného, a rovněž nemá výhrady proti zamítnutí zdržovacího nároku uplatněného stěžovatelem ve vztahu k případnému opakování tvrzení žalovaného, nesouhlasí však s dalšími závěry odvolacího soudu, v jejichž důsledku pak tento soud stěžovatelovu žalobu v celém rozsahu zamítl. U některých výroků žalovaných vrchní soud, na rozdíl od soudu I. stupně, shledal, že jejich pravdivost nebyla prokázána. Z výsledků dokazování tak nelze podle názoru vrchního soudu dovodit pravdivost výroku, jímž byl stěžovatel označen za významnější celebritu vedení historické skupiny, poněvadž byl řadovým členem této historické skupiny. Stejně tak byl stěžovatel v rozporu se skutečným stavem věci ve zmíněném dopise označen jako plukovník StB, když jeho správné hodnostní označení bylo plukovník SNB. Za nepravdivý označil vrchní soud i další výrok, že se stěžovatel začátkem září 1968, tedy bezprostředně po srpnové intervenci, stal náčelníkem rozvědky, když bylo zjištěno, že se jím stal až 16. prosince 1968. V řízení pak nebyla rovněž prokázána nominace žalobce do funkce ministra vnitra dělnicko-rolnické vlády, které nakonec nebylo zapotřebí. Vrchní soud v této souvislosti konstatoval, že shora uvedené výroky jsou již samy o sobě difamujícího rázu a mohly by ve vztahu k určité osobě z objektivního hlediska přivodit ohrožení nebo narušení jejích osobnostních práv. Přesto však vrchní soud dovodil, že v daném případě nelze z těchto údajů z objektivního hlediska dovodit neoprávněný zásah do osobnostních práv stěžovatele, poněvadž je nutno přihlédnout k jeho pracovnímu zařazení v předchozí době, kdy zastával významnou funkci ve složce státní bezpečnosti, a k jeho postojům vyplývajícím z jeho údajů v doplňcích k životopisu. Návazně pak vrchní soud uzavřel, že jelikož není splněn základní předpoklad občanskoprávní odpovědnosti podle ustanovení §13 o.z., jímž je existence neoprávněného zásahu objektivně způsobilého narušit, popřípadě ohrozit, práva chráněná ustanovením §11 a násl. o.z., nelze podle jeho názoru stěžovateli přiznat požadovanou ochranu osobnosti a soud I. stupně nepochybil, když žalobu v celém rozsahu ve vztahu k druhému žalovanému zamítl. K tomu pak dodal, že ostatně přiznání občanskoprávní ochrany stěžovateli podle ustanovení §11 a násl. o.z. by bylo s přihlédnutím k ustanovení §3 odst. 1 o.z. v rozporu s dobrými mravy.
Z výše uvedených výroků odvolacího soudu pak dle stěžovatele jednoznačně vyplývá, že soud mu odmítl poskytnout právo na soudní ochranu tak, jak je zaručeno čl. 36 odst. 1 Listiny, že mu odmítl právo na ochranu jeho osobnosti, vyplývající z ustanovení §11 a §13 občanského zákoníku a čl. 10 odst. 1 Listiny. Pokud pak odvolací soud odmítl stěžovateli přiznat porušení jeho osobnostního práva s poukazem na pracovní zařazení stěžovatele v předchozí době, kdy zastával významnou funkci ve složce StB, pak v tomto postupu spatřuje stěžovatel i porušení práva zaručeného mu čl. 3 odst. 1 Listiny, který zakazuje jakoukoliv diskriminaci. Postupem odvolacího soudu bylo dotčeno i stěžovatelovo právo rovnosti účastníků řízení (čl. 37 odst. 3 Listiny). Dále pak se stěžovatel cítí být dotčen ve svých právech plynoucích z čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 Úmluvy, tedy v právu, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům.
V další obsáhlé části ústavní stížnosti, v podstatě shodně jako v řízení před obecnými soudy, stěžovatel předkládá argumenty na podporu výše uvedených tvrzení. Zejména v této souvislosti uvádí, že předmětný dopis, zaslaný žalovanými primátoru města Zlína, vešel ve známost v širokém okruhu dalších osob, ke kterému stěžovatel patří, a stěžovatel pociťuje dopad výroků, které žalovaní učinili. Je toho názoru, že k porušení jeho osobnostního práva došlo nepravdivým skutkovým tvrzením a současně formou hodnotícího úsudku. Pokud však hodnotící úsudek nevychází ze žádného skutkového podkladu, pak takový úsudek nelze považovat za přípustnou kritiku stěžovatele. Žalovaní pravdivost učiněných výroků nijak neprokázali a je naprosto nerozhodné, jaké motivy vedly žalované k sepsání předmětného dopisu. Stěžovatel zpochybňuje věrohodnost některých provedených důkazů a jejich hodnocení, především však napadá právní závěry učiněné v napadených rozhodnutích obecnými soudy, kdy výroky žalovaných byly podle stěžovatelova názoru objektivně způsobilé způsobit poruchu všeobecného osobnostně právního poměru. Navrhuje proto zrušení napadených rozhodnutí obecných soudů.
Vrchní soud v Praze ve svém vyjádření k ústavní stížnosti nejprve obecně opakuje argumentaci uvedenou v odůvodnění napadeného rozhodnutí. Ke stěžovatelově námitce, že mu vrchní soud odmítl přiznat právo na soudní ochranu uvádí, že stěžovatel svým podáním návrhu na ochranu osobnosti využil právo na soudní ochranu, přičemž jeho návrhu nebylo vyhověno z důvodu, že nebyl prokázán neoprávněný zásah do jeho osobnostních práv chráněných ustanovením §11 a násl. o.z. Pravdivost určitých výroků týkajících se stěžovatele nebyla sice v řízení prokázána, avšak podle názoru vrchního soudu bylo nutno přihlédnout k pracovnímu zařazení žalobce v předchozí době, kdy zastával významnou funkci ve složce státní bezpečnosti, a k jeho postojům vyplývajícím z jeho údajů v doplňcích životopisu. To ostatně nevylučuje ani čl. 3 odst. 1 Listiny. Povinnost soudu pečlivě přihlížet ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci, vyplývá z ustanovení §132 o.s.ř. Při posuzování neoprávněnosti zásahu do osobních práv dotčené osoby je přitom nutno vycházet z objektivního hlediska, které vylučuje, aby se staly rozhodující pouze subjektivní pocity dotčené osoby. Jestliže však nebyl prokázán neoprávněný zásah do osobních práv žalobce, pak chybí základní předpoklad vzniku občanskoprávní odpovědnosti druhého žalovaného ve smyslu ustanovení §13 o.z., a odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil. V dalším vrchní soud odkazuje na odůvodnění svého rozsudku, přičemž podanou ústavní stížnost považuje za nedůvodnou.
Vedlejší účastník ve svém písemném vyjádření ke stěžovatelem tvrzenému dotčení jeho základních práv v podstatě uvádí, že ve stížnosti je vlastně stěžovatelem odůvodněno jen porušení čl. 36 odst. 1 Listiny. Ztotožňuje se ze závěry obecných soudů, pokud jde o nedostatek pasivní legitimace u prvního žalovaného a zamítnutí žalobou uplatňovaného zadržovacího nároku. Ke stěžovatelem tvrzenému porušení čl. 10 Listiny uvádí, že osobní čest a pověst člověka jsou na rozdíl od lidské důstojnosti vlastnosti, kterých člověk v průběhu života s větším či menším úspěchem nabývá. Lidé si v těchto vlastnostech tedy nejsou rovni a jejich existenci a míru je třeba případ od případu zjišťovat. Z výpovědi svědka Š. např. vyplývá, jakým způsobem stěžovatel vystupoval na schůzkách brigády Jana Žižky a obhajoval okupaci. Podle názoru vedlejšího účastníka je podle čl. 10 Listiny chráněna pouze ta míra cti a dobré pověsti, kterou osoba požívá, přičemž rozhodná je míra objektivně zjištěná. Toto je pak právní základ, na kterém stojí rozhodnutí obou soudů, a vedlejší účastník se s ním zcela ztotožňuje. Pokud žalované výroky obsahovaly některé nepřesnosti z hlediska objektivní skutečnosti, nemusí to vždy znamenat, a v daném případě skutečně neznamená, narušení cti a dobré pověsti stěžovatele, neboť jeho způsob života, postoje a funkce, které v předchozím období zastával, předurčují takovou míru jeho osobní cti a pověsti, že je žalované výroky nemohly znevážit. Soud tedy stěžovateli neodňal jedno z jeho ústavně zaručených základních práv, neboť správně konstatoval, že v daných souvislostech k porušení jeho práva na ochranu osobnosti nedošlo. Navrhuje proto zamítnutí ústavní stížnosti v celém rozsahu.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem spisu Městského soudu v Praze, sp. zn. 32 C 93/96, který si připojil, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Podle čl. 10 Listiny má každý právo, aby byla zachována jeho lidská důstojnost, osobní čest, dobrá pověst a chráněno jeho jméno. Ochrany práv chráněných tímto ustanovením Listiny, které se dále promítá do ustanovení §11 a násl. občanského zákoníku, je pak třeba se především dovolávat zákonem stanoveným postupem u nezávislých soudů, které jsou Ústavou ČR povolány k tomu, aby poskytovaly ochranu právům (čl. 90 Ústavy ČR). Porušení práv, plynoucích z čl. 10 Listiny, by tak v daném případě bylo možno dovozovat pouze v případě, že by obecné soudy nepostupovaly v souladu se zásadami stanovenými v hlavě páté Listiny, upravující právo na soudní ochranu.
Jak patrno z obsahu připojeného spisu, soud I. stupně zamítl žalobu stěžovatele ve znění, které bylo shora citováno, přitom vycházel ze zjištění, že první žalovaný - PhDr. L. B., je autorem dopisu ze dne 4. 4. 1995, který byl v záhlaví opatřen předtiskem Sdružení domácího odboje Českého svazu bojovníků za svobodu, adresovaného ing. V. D., primátorovi města Zlín, v němž o žalobci byly uvedeny výroky shora citované, z nichž stěžovatel dovozoval neoprávněný zásah do osobnostních práv. Soud I. stupně dospěl k závěru, že PhDr. B. nebyl ve sporu pasivně legitimován, neboť zmíněný dopis napsal jménem II. žalovaného - Sdružení domácího odboje Českého svazu bojovníků za svobodu, se sídlem v Praze 2, a jeho odpovědnost za případný zásah do osobnostních práv stěžovatele je tak ve smyslu ustanovení §420 odst. 2 občanského zákoníku per analogiam vyloučeno. Proto žalobu ve vztahu k I. žalovanému zamítl. Při rozhodování ve vztahu k II. žalovanému vzal, s ohledem na provedené dokazování, za prokázáno, že tvrzení, týkající se stěžovatele, že jako člen vedení I. historické čs. brigády zneužil bojové činnosti brigády v podmínkách okupace a normalizace k jednoznačné podpoře totalitního režimu a ospravedlnění okupace, je v zásadě pravdivé a není způsobilé dotknout se občanské cti stěžovatele, a to zejména vzhledem k obsahu jeho vlastních citací v doplňcích k životopisu. Pravdivost dalšího tvrzení, že žalobce byl plukovníkem StB, a že se stal začátkem září 1968, tedy bezprostředně po srpnové intervenci, náčelníkem rozvědky, byla rovněž prokázána, přičemž nepřesnost formulace v tom, že stěžovatel byl plukovníkem StB a jmenován náčelníkem I. správy SNB, která dle tehdejšího rozkazu ministra vnitra byla jednou ze složek státní bezpečnosti, nemůže být sama o sobě způsobilá ohrozit čest stěžovatele, neboť spojení hodnosti a funkčního zařazení, jinak pravdivé, nemůže mít v daném případě difamující charakter. Nepravdivý je údaj, že se stěžovatel stal náčelníkem rozvědky v září 1968, poněvadž podle skutkových zjištění byl do této funkce jmenován až 16. 12. 1968, avšak tato nepřesnost, týkající se jen časového údaje, není způsobilá dotknout se cti stěžovatele, a proto prvý soud dospěl k závěru, že obsahem dopisu ze dne 4. 4. 1995 nedošlo k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv žalobce, a proto žalobu v celém rozsahu zamítl.
Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel odvolání, o němž rozhodoval Vrchní soud v Praze. Tento soud rozhodnutí soudu I. stupně potvrdil, a to přesto, že podle jeho názoru nebyla prokázána pravdivost některých výroků, s odůvodněním, jak je reprodukuje stěžovatel v ústavní stížnosti, přitom tyto výroky považoval odvolací soud samy o sobě za difamující, avšak v daném případě, podle něj, nebylo možno z objektivního hlediska dovodit neoprávněný zásah do osobnostních práv stěžovatele, neboť bylo nutno zohlednit jeho pracovní zařazení v předchozí době, kdy zastával významnou funkci ve složce StB a dále jeho postoje, vyplývající z jeho údajů v doplňcích k životopisu. Odvolací soud pak uzavřel, že v případě stěžovatele nebyly splněny základní předpoklady občanskoprávní odpovědnosti podle ustanovení §13 občanského zákoníku, jímž je existence neoprávněného zásahu objektivně způsobilého narušit, případně ohrozit, práva chráněná ustanovením §11 a násl. občanského zákoníku.
Ústavní soud ve své judikatuře, která je obecně přístupná, dal opakovaně najevo, že není součástí soustavy obecných soudů, není jim nadřízen a nepřísluší mu přehodnocovat důkazy jimi provedené. Ústavní soud na sebe nemůže - nejsa vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR) - atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, to samozřejmě potud, pokud soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod. V daném případě však ústavní stížnost - jež v podstatě opakuje argumenty, které stěžovatel uváděl již v řízení před soudem I. stupně, který se věcí podrobně zabýval, a stejně tak je uváděl i v řízení odvolacím - staví Ústavní soud do role další instance, která mu, jak shora uvedeno, nepřísluší. Základní práva a svobody jsou pod ochranou soudní moci (čl. 4 Ústavy ČR). Pokud jde o úpravu vlastního soudního řízení, platí obecná zásada, že domáhat se svého práva lze pouze způsobem zákonem stanoveným (§36 odst. 1 a odst. 4 Listiny základních práv a svobod), soudům je tedy svěřeno, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům (čl. 90 Ústavy ČR). Soudci jsou při výkonu své funkce nezávislí (čl. 82 Ústavy ČR). Listina zakotvuje právo každého, aby se domáhal stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Toto právo stěžovatele porušeno nebylo, neboť stěžovatel se obrátil na obecný soud, který se jeho záležitostí zabýval, prováděl dokazování v potřebném rozsahu, a na jeho podkladě rozhodl. Odvolací soud, jak je možno dovodit z odůvodnění rozhodnutí, vycházel v podstatě z názoru, který je možno i z pohledu Ústavního soudu akceptovat, totiž z názoru, že ne každý neprokázaný údaj lze považovat za způsobilý neoprávněně zasáhnout do osobnostních práv, chráněných §11 a násl. občanského zákoníku, nýbrž že za neoprávněný zásah je třeba považovat jen ten, který je objektivně způsobilý tato práva narušit. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu je zřejmé, že právě tento výchozí názor byl pro jeho rozhodování při hodnocení výroků, jež obsahoval předmětný dopis, v souvislosti s provedeným dokazováním, podstatný. Jím pak učiněný právní závěr v posuzované věci nelze hodnotit jako závěr, který by byl v extrémním rozporu s provedeným dokazováním tak, jak bylo v řízení provedeno, na něž lze zde odkázat, když důraz byl položen na důkaz, z něhož byly patrny údaje a postoje samotného stěžovatele v pro posouzení věci rozhodném období tak, jak je sám ve svém životopise vylíčil. Při provádění důkazů soud přitom postupoval v souladu s příslušnými ustanoveními o.s.ř., zejména §132 o.s.ř., upravující volné hodnocení důkazů. Ústavní soud se pak, jak již bylo shora uvedeno, zabývá správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy. V souzeném případě však porušení uvedených principů shledáno nebylo. Nebylo možno přisvědčit stěžovateli ani v jeho tvrzení o diskriminujícím postupu soudu a porušení rovnosti, které vyvozuje z odkazu obecných soudů na jeho předchozí pracovní zařazení. To z toho důvodu, že důraz na uvedený fakt, jak je patrno z kontextu odůvodnění obou rozhodnutí, byl kladen pouze v souvislosti s hodnocením výroku, označujícího stěžovatele v daném čase nepřesně jako plukovníka StB.
Pokud pak stěžovatel obecně namítá v souvislosti s napadenými rozhodnutími rovněž dotčení jeho ústavně zaručených základních práv na veřejné projednání věci bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti, a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům tak, jak to zaručuje čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 Úmluvy, pak Ústavní soud konstatuje, že ani toto tvrzené porušení jeho základního práva neshledal. Stěžovatel se účastnil jednání prvoinstančního i odvolacího soudu a měl možnost se vyjádřit k dokazování a k právní stránce věci. K jeho námitce, že byl zamítnut jeho návrh na doplnění dokazování, pak Ústavní soud uvádí, že z ústavního principu nezávislosti soudů vychází též zásada volného hodnocení důkazů zakotvená v §132 o.s.ř., z níž mimo jiné vyplývá, že obecné soudy v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést, a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit. Samotný neúspěch v soudním sporu pak ústavní stížnost nemůže činit opodstatněnou.
Z výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 18. října 2000
JUDr. Vladimír Čermák
předseda senátu