ECLI:CZ:US:2000:4.US.260.99
sp. zn. IV. ÚS 260/99
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Čermáka a soudců JUDr. Pavla Varvařovského a JUDr. Evy Zarembové o ústavní stížnosti O. M., zastoupeného JUDr. A. P., advokátkou, proti usnesení Městského soudu v Praze, čj. 35 Co 681/98-745, ze dne 2. 2. 1999, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel, který je otcem nezletilé D. M., se svou včas podanou ústavní stížností domáhá, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. l Listiny základních práv a svobod a čl. 95 Ústavy ČR, zrušení shora označeného rozhodnutí městského soudu, a to v části, ve které byl zamítnut jeho návrh na výkon rozhodnutí uložením pokuty matce nezletilé D. M. za neuskutečněné styky otce s nezletilou dcerou ve dnech 4. 7., 1. 8., 15. 8. a 29. 8. 1998.
Poté co měl Ústavní soud možnost seznámit se s obsahem spisu Obvodního soudu pro Prahu 8, sp. zn. P 359/93 (uvedený spis je vzhledem k dovolání, uplatněnému stěžovatelem proti jinému rozhodnutí týchž účastníků, postoupen k řízení Nejvyššímu soudu ČR), Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8, čj. P 359/93-473, ze dne 5. 5. 1997, doplněném rozsudkem téhož soudu, čj. P 359/93-549, ze dne 29. 8. 1997, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 11. 11. 1997, čj. Co 521, 523/97-565, byl pravomocně upraven jeho styk s dcerou D. tak, že otec byl oprávněn se s nezletilou stýkat po dobu dvou měsíců od právní moci rozsudku každé pondělí v roce v době od 15,00 hod. do 17.00 hod. s tím, že matka nezletilé je povinna nezletilou na tento styk připravit a předat ji otci před domem, kde matka s nezletilou bydlí, a po uplynutí dvou měsíců od právní moci rozsudku je otec oprávněn stýkat se s nezletilou každou lichou sobotu v roce v době od 9.00 hodin do 18 hodin bez přítomnosti opatrovníka, jinak za stejných podmínek.
Vzhledem k tomu, že ve stanovených termínech se styk otce s dcerou neuskutečňoval, podával stěžovatel postupně po jednotlivých termínech neuskutečněných styků návrhy na výkon rozhodnutí o úpravě styku. O těchto jeho návrzích rozhodl Obvodní soud pro Prahu 8 usnesením, čj. P 359/93-696, ze dne 21. 9. 1998, doplněného rozsudkem téhož soudu ze dne 21. 9. 1998, čj. P 359/93-695, tak, že matce v souvislosti s neuskutečněnými styky otce s nezletilou dcerou ve dnech 19. 1., 2. 2., 9. 2., 16. 2., 23. 2., 14. 3., 28. 3., 11. 4., 25. 4.,9. 5., 23. 5., 20. 6., 4. 7., 1. 8., 15. 8., 29. 8. a 12. 9. 1998 uložil pokutu za každý zmařený styk ve výši 2.000,- Kč, tj. celkem 34.000,- Kč, když po provedeném řízení dospěl k závěru, že ke zmaření styku nezletilé s otcem došlo neplněním povinností matky uložených jí vykonatelným rozhodnutím soudu o úpravě styku. K odvolání matky proti uvedenému rozhodnutí soudu I. stupně se věcí zabýval Městský soud v Praze, který ústavní stížností napadeným usnesením toto rozhodnutí změnil tak, že návrhy otce na výkon rozhodnutí za neuskutečněné styky ve dnech 4. 7., 1. 8., 15. 8. a 29. 8. zamítl a potvrdil celkovou výši pokut tj. Kč 26. 000,-, kterou je matka povinna zaplatit. Jak plyne z odůvodnění jeho rozhodnutí, v poměru ke styku, který se měl uskutečnit ve dnech 4. 7., 1. 8., 15. 8. a 29. 8, tak učinil v podstatě z toho důvodu, že šlo o termíny v době letních prázdnin, kdy režim úpravy styku je odlišný, běžný styk se zásadně neuskutečňuje a může být uskutečněn jen na základě dohody rodičů.
Ústavní stížností napadá stěžovatel usnesení Městského soudu v Praze, čj. 35 Co 681/98-745, ze dne 2. 2. 1999, v části, kterou bylo v řízení o výkonu rozhodnutí pravomocně rozhodnuto o zamítnutí návrhu na uložení pokuty matce podle ust. §273 odst. 1 o.s.ř. za zmařené styky otce s nezletilou s tím, že výrok soudu v této části považuje za nezákonný a porušující jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu, zakotvené v čl. 36 Listiny základních práv a svobod. V důvodech ústavní stížnosti uvádí, že v řízení postupoval zákonem stanoveným způsobem, který upravují příslušná ustanovení občanského soudního řádu. Týž zákon upravuje i postup soudu, a to včetně vlastní vázanosti soudu pravomocným rozsudkem. S odkazem na znění ustanovení §156 odst. 3 o.s.ř. a odbornou literaturu, vztahující se k vázanosti soudu svým rozhodnutím, poukazuje na výrok rozhodnutí, jímž byl jeho styk s dcerou upraven na každou lichou sobotu v roce, a to bez jakékoliv výjimky pro prázdninové období. Dovozuje tak, že pokud obecné soudy ve svých rozhodnutích otevřeně a vědomě účelově zásadu bezvýjimečné závaznosti rozsudku pro vykonávací řízení popřely, porušily tím zásadním způsobem zákon a bezprecedentně narušily právní jistotu účastníků v probíhajícím řízení. Stěžovatel rovněž poukazoval na rozhodnutí Městského soudu v Praze (sp. zn. 16 Co 313/98 a čj. 16 Co 230/98-1268), ve kterých bylo konstatováno, že neuložení pokuty povinné osobě by mohlo být odůvodněno pouze kvalifikovaným prokázáním onemocnění dítěte.
.
Městský soud v Praze, jako účastník tohoto řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti zcela odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí a navrhl odmítnutí ústavní stížnosti.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem spisu Obvodního soudu pro Prahu 8, sp. zn. P 359/93, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Jak již Ústavní soud konstatoval v ústavní stížnosti, vedené pod sp. zn. IV.ÚS 94/98, týkající téhož stěžovatele a skutkově obdobného případu, při posuzování dané věci bylo třeba brát v úvahu, že ústavní stížností napadená rozhodnutí byla sice vydána v řízení o výkonu rozhodnutí, avšak šlo o výkon rozhodnutí o úpravu styku rodiče s dítětem, jehož způsob provádění - stejně jako výkon každého rozhodnutí o výchově nezletilého dítěte - se vymyká běžnému pojetí výkonu rozhodnutí v jiných případech, kde je vázanost exekučního soudu rozhodnutím vydaným soudem nalézacím - exekučním titulem absolutní. Právě s ohledem na zájem nezletilého dítěte, který musí být, jak v předcházejícím řízení nalézacím, tak i v navazujícím řízení o jeho výkon, dominující, nelze postupovat přísně formálně, jak je to obvyklé při ostatních typech řízení o výkonu rozhodnutí. Obdobně Ústavní soud judikoval ve svém rozhodnutí, sp. zn. IV.ÚS 405/99, kdy uvedl, že i ve sporných situacích, ke kterým dochází v důsledku rozchodu rodičů, je nutno respektovat jejich rodičovská práva, jež jsou kupř. zakotvena v čl. 5 Úmluvy o právech dítěte, ale je nutno vzít rovněž v úvahu, že tato práva jsou svým způsobem omezena v prvé řadě právě neexistencí společného soužití rodičů. Za tohoto stavu věci jsou soudy postaveny před úkol již konstatovaná práva rodičů sice respektovat, nicméně s přihlédnutím k tomu, že nejde-li již o společně žijící rodinu, kterou Úmluva o právech dítěte považuje ve své preambuli za základní jednotku společnosti, může se tak dít jen při zachování "předního hlediska", totiž zájmu dítěte ve smyslu čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte. Z toho důvodu nelze považovat za porušení zákonem stanoveného postupu ani za porušení principu právní jistoty, pokud soud v řízení podle §272 o.s.ř. a násl. neuloží pokutu za nedodržení rozhodnutí o úpravě styku, má-li za to, že nesplnění rozhodnutí nastalo z důvodu oprávněného zájmu dítěte nebo nebylo neodůvodněné. Za uvedeného stavu pak závěr odvolacího soudu, tak jak plyne z odůvodnění jeho rozhodnutí, nelze považovat za závěr vybočující ze zákonných, a tím méně pak z ústavně daných mezí.
Pro úplnost Ústavní soud dodává, že námitkou stěžovatele, ve které poukazuje na jiná rozhodnutí Městského soudu v Praze, řešící tutéž problematiku, tj. nařízení výkonu rozhodnutí v případě dlouhodobého maření styku rodiče s dítětem, odchylně než je tomu v ústavní stížností napadeném rozhodnutí, se nezabýval, neboť je oprávněn přezkoumávat pouze otázku eventuálního porušení ústavně zaručených práv a svobod v konkrétní věci a jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti mu nepřísluší sjednocování judikatury obecných soudů, které je ze zákona (ust. §28 a násl. zák. č.335/1991 Sb.) svěřeno Nejvyššímu soudu ČR.
S ohledem na uvedené Ústavní soud porušení ústavně zaručených práv stěžovatele neshledal, a proto ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. ve znění pozdějších předpisů, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. září 2000
JUDr. Vladimír Čermák
předseda senátu