ECLI:CZ:US:2000:4.US.261.2000
sp. zn. IV. ÚS 261/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Čermáka a soudců JUDr. Pavla Varvařovského a JUDr. Evy Zarembové, ve věci ústavní stížnosti 1) E. H., 2) B. H., a 3) Z.H., zastoupených JUDr. A. Š., advokátkou, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 11. 1999, č.j. 20 Co 383/99-42 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1ze dne 31. 3. 1999, č.j. 31 C 135/98-21, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení a České republiky - Ministerstva financí jako vedlejšího účastníka, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 26. 4. 2000 se stěžovatelé domáhali, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. 11. 1999, č.j. 20 Co 383/99-42, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 31. 3. 1999, č.j. 31 C 135/98-21, jimiž byla pravomocně zamítnuta žaloba stěžovatelky E. H. na zaplacení částky 550 000 Kč, stěžovatele B. H. na zaplacení částky 275 000 Kč a stěžovatele Z. H. na zaplacení částky 275 000 Kč, proti žalované České republice - Ministerstvu financí, jako náhrady za nemovitý majetek, který nelze vydat, dle restitučních zákonů. Žaloba byla zamítnuta m.j. z toho důvodu, že žalobcům se nepodařilo prokázat, že o restituci majetku, který byl původním vlastníkům zabrán Německou říší z důvodů rasové perzekuce, po válce požádali, a že tento nárok nebyl uspokojen z důvodů uvedených v §2 odst. 1 písm. c) zák. č. 87/1991 Sb.
Stěžovatelé tvrdí, že napadenými rozsudky byla porušena jejich ústavně zaručená základní práva zakotvená v čl. 36, čl. 37 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina") a čl. 90 Ústavy České republiky ("Ústava"). V podstatné části odůvodnění ústavní stížnosti zrekapitulovali postup a výsledky řízení před obecnými soudy. Namítli, že odvolací soud neodůvodnil, na základě čeho dospěl k závěru, že převod sporného nemovitého majetku právních předchůdců na Německou říši, ke kterému došlo po 29. září 1938, není ve smyslu §24 dekretu 5/1945 Sb. úkonem absolutně neplatným, když neplatnost takového převodu pro okruh osob v ust. §24 cit. dekretu nastávala ze zákona. Tuto skutečnost soudy obou stupňů dle jejich názoru nezkoumaly a neposkytly stěžovatelům možnost, aby ji prokázali. Jsou přesvědčeni, že jim nelze přičítat k tíži, že jejich právní předchůdci nedodrželi postup daný zákonem č. 128/1946 Sb. a nepodali návrh na zrušení národní správy. Dále namítli, obdobně jako v odvolání, že soud prvého stupně nevyhověl jejich žádosti o poskytnutí lhůty pro zajištění dokladů a odročení nařízeného soudního jednání, a rozhodl bez jejich účasti tak, že jejich žalobu zamítl s odůvodněním, že neunesli důkazní břemeno svých tvrzení. Z uvedeného konstatování stěžovatelé, bez podrobnější ústavněprávní argumentace, dovodili, že obecné soudy porušily jejich ústavně zaručená základní práva. Podle jejich přesvědčení obecné soudy vycházely z nesprávného právního názoru, že nezbytnou podmínkou pro uplatnění nároků podle zák.č. 87/1991 Sb., ve znění zák.č. 116/1994 Sb. a nálezu zveřejněného pod č. 164/1994 Sb., je prokázání skutečnosti, že jejich právní předchůdci uplatnili své nároky na vydání nemovitého majetku podle dekretu č. 5/1945 Sb. a zák.č. 128/1946 Sb.
Městský soud v Praze, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že stěžovatelé v podstatě namítají jednak nesprávné právní posouzení hmotněprávních ustanovení zák.č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jednak vytýkají soudům obou stupňů, že nebylo vyhověno jejich žádostem o odročení jednání a prodloužení lhůty k dohledání listinných důkazů pro věc rozhodných. Zastává stejné stanovisko, vyjádřené jako tzv. separátní votum, připojené k nálezu Ústavního soudu ve věci sp. zn. IV. ÚS 324/99, že zde není žádné takové "právo na restituci" a že pak ani odlišný výklad soudu či správního orgánu, nesdílený Ústavním soudem, nezakládá právo na zásah Ústavního soudu. Pokud jde o nesouhlas stěžovatelů s právními názory obecných soudů, poukázal na bohatou judikaturu Ústavního soudu o tom, že není a ani nemůže být třetí či čtvrtou instancí pro přezkum závěrů obecných soudů v otázkách hmotněprávních. Pouze za předpokladu, že by právní závěry byly obecnými soudy přijaty a vysloveny na základě postupu, který by sám o sobě vykazoval znaky porušení ústavně zaručených práv na tzv. řádný proces, by byla stížnost důvodem pro zrušení napadeného rozhodnutí. Námitka stěžovatelů, že odvolací soud nezdůvodnil, na základě čeho dospěl k závěru, že převod sporného nemovitého majetku na Německou říši není úkonem absolutně neplatným, není důvodná se zřetelem na obsah odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu. K námitce ohledně žádosti o prodloužení lhůty k vyhledání listinných dokladů se odvolací soud vyjádřil na str. 5 a 6 odůvodnění rozsudku. Závěrem navrhl, aby si Ústavní soud vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn. 31 C 135/98 a aby v případě, že neshledá podmínky pro odmítnutí ústavní stížnosti, tuto zamítl.
Ministerstvo financí, jako vedlejší účastník, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti vyjádřilo přesvědčení, že napadené rozsudky vycházejí z přesně a úplně zjištěného skutkového stavu a jejich právní závěry jsou v souladu s ustanovením zákona č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Předmětný nemovitý majetek byl sice zabrán Německou říší z důvodů rasové persekuce, nicméně stěžovatelům se nepodařilo prokázat, že nárok na restituci majetku byl uplatněn dle zákona č. 128/1946 Sb. Navrhlo, aby Ústavní soud nálezem ústavní stížnost zamítl. Vyjádřilo souhlas s upuštěním od ústního jednání.
Ústavní soud si dále vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn. 31 C 135/98, a poté, co se seznámil se shromážděnými podklady pro rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost a návrhy s ní spojené je třeba jako neopodstatněné odmítnout, a to z následujících důvodů.
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelů se závěry obecných soudů, zejména s jejich interpretací hmotného práva, a opakování argumentů uplatněných již v řízení před obecnými soudy, a to za situace, kdy judikatura obecných soudů ohledně aplikace rozhodujících hmotněprávních ustanovení zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, zejm. pokud jde o ust. §3 odst. 2 cit. zákona, je ustálená a obecně dostupná. Vyplývá z ní, že jestliže původní restituční nárok nebyl uplatněn ve lhůtě dle zákona č. 128/1946 Sb., došlo k jeho prekluzi. Tím došlo k uplatnění režimu dekretu č. 108/1945 Sb. a majetek přešel z národní správy na stát. Základní podmínka pro restituci dle zákona č. 87/1991 Sb. tedy není splněna. Nezbytnost splnění této základní podmínky nepřímo vyplývá i z nálezu ve věci sp. zn. II. ÚS 3/98, kterým sice byly napadené rozsudky obecných soudů zrušeny, nicméně za okolností, kdy právní předchůdkyně stěžovatele požádala v roce 1946 prostřednictvím zastupitelských orgánů v Československu o navrácení majetku a vyřízení své žádosti urgovala prostřednictvím svého právního zástupce až do r. 1949.
Přesto, že dne 13. 9. 2000 doručila právní zástupkyně stěžovatelů Ústavnímu soudu doklady získané ve Státním ústředním archivu v Praze, které dle jejího názoru prokazují tvrzení o uplatnění nároků v poválečném období, nezakládají tyto nové doklady důvod, aby Ústavní soud zrušil napadené rozsudky. Není totiž sporu o tom, že odvolací soud poskytl dostatečný prostor pro předložení či označení důkazů prokazujících tvrzení žaloby, tyto však předloženy nebyly a zástupce žalobců další návrhy na doplnění dokazování při odvolacím řízení již nevznesl (viz str. 2 zápisu o jednání u odvolacího soudu ze dne 29. 11. 1999). Ústavní soud tedy nemůže konstatovat, že by postupem obecných soudů došlo k porušení ústavních práv či svobod stěžovatelů, zejména pak práva na fair proces. Posuzovat, zda dodatečně předložené doklady mohou být důvodem pro obnovu řízení, nepatří do kompetence Ústavního soudu.
Samotný nesouhlas stěžovatelů s právními závěry obecných soudů bez dalšího ještě nepředstavuje jakýkoliv zásah do ústavních práv stěžovatelů a tudíž ani namítané porušení čl. 36 a čl. 37 Listiny. Namítané porušení čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny pojmově nepřichází v úvahu, neboť, jak vyplývá z konstantní a obecně dostupné judikatury Ústavního soudu, pokud je v čl. 11 Listiny chráněno vlastnické právo jako takové, musí jít zpravidla o vlastnické právo již konstituované a tedy již existující, a nikoli pouze o tvrzený nárok na ně. K námitce porušení čl. 90 Ústavy nutno uvést, že cit. článek nezakládá specifické subjektivní základní právo nebo svobodu.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. 11. 2000
JUDr. Vladimír Čermák
předseda senátu