ECLI:CZ:US:2000:4.US.269.2000
sp. zn. IV. ÚS 269/2000
Usnesení
IV. ÚS 269/2000
Ústavní soud rozhodl dne 1. června 2000 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Čermáka a soudců JUDr. Pavla Varvařovského a JUDr. Evy Zarembové ve věci ústavní stížnosti 1) RNDr. M. J., 2) B. B., obou zastoupených JUDr. PhDr. O. Ch., advokátem, proti rozsudkům Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 1. 2000, čj. 24 Cdo 1833/98-188, a Krajského soudu v Praze ze dne 17. 3. 1999, čj. 25 Co 381/97-163, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedeným rozhodnutím obecných soudů stěžovatelé uvádějí, že jejich případ spadá do skupiny případů, kdy při tvorbě restitučních předpisů zákonodárce nemohl pamatovat na všechny možné varianty uplatnění restitučních nároků a vytvořil podmínku, která neoprávněně znevýhodňuje osoby, jejichž nároky by jinak do záměrně vytvořeného rámce spadaly. Taková omezení Ústavní soud většinou shledal v rozporu s účelem a smyslem restitučních předpisů a dospěl k závěru, že došlo k porušení zásady rovnosti v právech, neboť osoba, jejíž restituční nárok byl zamítnut, byla znevýhodněna oproti jiným osobám v obdobném postavení, aniž by toto znevýhodnění vyplývalo z přímého záměru zákonodárce určitým způsobem vymezit nápravy křivd totalitního režimu. Skutečnost, že zákonodárce nepamatoval na ojedinělé případy, kdy došlo k vyvlastněním sice rozhodnutím státního orgánu, ale bez přímého přechodu vlastnictví na stát, jistě neznamená, že bylo úmyslem zákonodárce takto postižené osoby z nápravy křivd totalitního režimu vyloučit. Jinak stěžovatelé odkazují na argumentaci dovolání a pro porušení čl. 1, čl. 11 Listiny základních práv a svobod domáhají se zrušení napadených rozhodnutí.
Z obsahu spisu 6 C 378/93 Okresního soudu v Mělníku Ústavní soud zjistil, že napadeným rozsudkem Krajského soudu v Praze byl rozsudek Okresního soudu v Mělníku ze dne 10. 4. 1997, čj. 6 C 378/93-116, změněn tak, že žaloba na určení vlastnického práva k nemovitostem, ve výroku tohoto rozsudku blíže uvedeným, byla zamítnuta. V důvodech svého rozhodnutí uvedl krajský soud, že v projednávané věci došlo sice k nucenému odejmutí vlastnického práva vyvlastněním rodičů stěžovatelů proti jejich vůli ve prospěch právních předchůdců žalovaných (a v jejich soukromém zájmu) za podmínek právně nebo morálně neregulerních, avšak vyvlastňované nemovitosti nepřešly na stát nebo jinou právnickou osobu, a tudíž nebyla splněna jedna ze základních podmínek ustanovení §8 odst. 1 restitučního zákona o půdě. K dovolání stěžovatelů rozhodl Nejvyšší soud ČR rovněž napadeným rozsudkem tak, že dovolání zamítl. Jak v důvodech svého rozhodnutí uvedl Nejvyšší soud ČR, vládní nařízení č. 296/1948 Sb., o opatřeních ve stavebnictví v pětiletém plánu, třeba chápat jako normu, která vzhledem k zmocňovacímu ustanovení §42 odst. 1 zákona č. 241/1948 Sb., o pětiletém plánu, měla sílu zákona. Jestliže tedy citované vládní nařízení umožňovalo provést vyvlastnění ve prospěch navrhovatele rozhodnutím správního orgánu, mělo toto rozhodnutí podle §114 občanského zákoníku za následek změnu vlastnického práva. Nešlo ostatně o výjimečnou situaci, neboť ke stejnému závěru došel i Nejvyšší soud ČR za platnosti obecného zákoníku občanského, když připustil, že vyvlastňovacím nálezem okresní politické správy, kterým byly ve prospěch fyzické osoby vyvlastněny pozemky, se stala tato fyzická osoba vlastníkem, i když způsob nabývací byl proveden řízením správním (Sedláček, Rouček, Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému, díl druhý, str. 74). Dovolací soud ve své konstantní judikatuře zastává názor, že přechodem věci na stát ve smyslu ustanovení §6 odst. 1 zákona o půdě se nemusí ve všech případech rozumět přechod vlastnického práva, takže bylo by možno tuto podmínku přechodu na stát považovat za splněnu v případě, kdy nemovitosti by alespoň fakticky na určitou dobu na stát přešly. Tomuto závěru však nenasvědčuje ustanovení §12 odst. 1 citovaného vládního nařízení, podle něhož se vyvlastněný pozemek po právní moci rozhodnutí o vyvlastnění odevzdával do držby vyvlastniteli, jímž nebyl míněn stát, ale osoba, jež vyvlastnění navrhla (§11 odst. 1 věta první, §13 odst. 2 věta první citovaného vládního nařízení).
Také Ústavní soud má za to, že přechodem nemovitostí na stát by bylo možno chápat byť jen faktický přechod, takovému závěru však v projednávané věci brání ustanovení §12 odst. 1 citovaného vládního nařízení, navozující na právní moc rozhodnutí o vyvlastnění odevzdání do držby vyvlastniteli, tedy subjektu rozdílnému od státu. Podmínka přechodu věci na stát je zakotvena ve všech restitučních předpisech, jež zjevně nepočítaly s případy, o jaký jde i v projednávané věci. Ze žádného z citovaných, ani jiných, ustanovení vládního nařízení č. 296/1948 Sb. nelze dovodit, že by vyvlastňované nemovitosti v těchto případech, byť i jen na krátké časové období, přešly na stát, jehož úkolem a funkcí bylo v tomto správním řízení pouze vydat rozhodnutí. Podmínka přechodu na stát je podmínkou základní a nepodmíněnou a nelze ji eliminovat, či na druhé straně konstituovat, žádnou z možných interpretací, neboť pro takovou interpretaci vzhledem k povaze věci Ústavní soud, jednoduše vyjádřeno, nemá prostor, jaký se mu mnohdy nabízí v jiných případech. Jinými slovy, Ústavní soud v některých z možných interpretací může jít "nad" zákon, přihlížeje při jeho výkladu i k momentům hodnotovým apod., nemůže však volit cestu "stranou" zákona.
Všechny uvedené skutečnosti a úvahy se Ústavnímu soudu jeví natolik evidentní, že mu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., odmítnout.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 1. června 2000
JUDr. Vladimír Čermák
předseda senátu