ECLI:CZ:US:2000:4.US.27.2000
sp. zn. IV. ÚS 27/2000
Usnesení
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Čermáka a soudců JUDr. Pavla Varvařovského a JUDr. Evy Zarembové, ve věci ústavní stížnosti P. D., zastoupeného JUDr. J. B., advokátem, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 11. 1999, sp. zn. 10 To 90/99, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 14. 1. 2000 se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 11. 1999, sp. zn. 10 To 90/99, kterým byla zamítnuta jeho žádost o propuštění z vazby na svobodu. Zamítnutí bylo odůvodněno tím, že konkrétní okolnosti případu, násobené hrozbou trestu odnětí svobody, odůvodňují obavu, že v případě propuštění stěžovatele na svobodu by se tento mohl opětovně skrývat či uprchnout, aby se tak vyhnul následkům předmětného trestního řízení, a že tedy i nadále trvá důvod vazby dle §67 odst. 1 písm. a) tr. řádu.
Stěžovatel tvrdí, že napadeným rozhodnutím byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva zakotvená v čl. 40 odst. 2 a čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod ("Listina"), a čl. 90 Ústavy České republiky ("Ústava"), při současném porušení ust. §67 odst. 1 písm. a) tr. řádu. Uvedl, že přestože je ve vazbě od března 1998 a trestní stíhání je vedeno od roku 1993, tak stále neví, za co je stíhán a dosud mu nebylo sděleno, čím konkrétně měl navést pachatele trestného činu loupeže. Tuto jeho námitku údajně uznal i Vrchní soud v Praze a byla jedním z důvodů, proč odsuzující rozsudek soudu I. stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu projednání a rozhodnutí. Stěžovatel má zato, že přípravné řízení proběhlo nezákonně, zejména proto, že byl vydírán vyšetřovatelem, který byl za své jednání již odsouzen. Je přesvědčen, že má-li být ve vazbě z důvodu, že mu hrozí vysoký trest, takový důvod není v jeho případě dán. Vzhledem k zákazu reformace in peius mu nemůže být uložen přísnější trest než 5 let odnětí svobody, tj. 60 měsíců. Pokud by byl podmíněně propuštěn na svobodu a trest mu byl zkrácen o 1/3, musel by vykonat 40 měsíců, přičemž v době rozhodování Vrchního soudu v Praze měl vykonáno více jak 22 měsíců. Poukázal na komentář k ust. §67 odst. 1 písm. a) tr. řádu a vyslovil obavu, že mu bude hrozit vysoký trest v případě, kdy bude mít za sebou déletrvající vazbu, neboť jinak by soud obtížně odůvodňoval, proč vůbec ve vazbě byl držen. Dále uvedl, že ke dni podání ústavní stížnosti mu nebylo doručeno napadené usnesení.
Právní zástupce stěžovatele sdělením ze dne 28. 4. 2000 mj. uvedl, že jeho klient byl začátkem března 2000 propuštěn z vazby na svobodu, a vyjádřil přesvědčení, že věcí jeho klienta by se měl Ústavní soud přesto zabývat, byť by se za daných okolností jednalo o rozhodnutí akademické. Dle jeho názoru podstata celé záležitosti je velice závažná a spočívá především v tom, že přípravné řízení proběhlo nezákonně. Vyšetřovatel se v přípravném řízení vůči klientovi dopustil trestného činu a byl za něj odsouzen, nicméně klient se s obsahem tohoto spisu nemohl seznámit z důvodu, že spis se stal utajovaným. Další námitkou je, že samotná znělka obvinění neobsahuje vůbec údaje o tom, kdy a kde se měl klient skutku dopustit a jakým konkrétním způsobem měl spoluobžalované navádět. Ústavní soud by se tedy měl vyjádřit k otázce zákonnosti přípravného řízení, zákonnosti sdělení obvinění i k zákonnosti vazby. V tomto směru poukázal na nedávné rozhodnutí Ústavního soudu ve věci JUDr. M. P.
Vrchní soud v Praze, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že v trestní věci proti stěžovateli projednával ve veřejném zasedání dne 25. 11. 1999 jeho odvolání, přičemž usnesením pod sp. zn. 10 To 90/99 napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 30. 8. 1999 dle §258 odst. 1 písm. b) a c) tr.ř. zrušil v celém rozsahu a podle §259 odst. 1 tr.ř. věc vrátil soudu I. stupně k novému projednání a rozhodnutí. Usnesením z téhož dne podle §72 odst. 2 tr.ř. zamítl žádost stěžovatele o propuštění z vazby na svobodu. Obě tato usnesení byla vypracována dne 1. 12. 1999 a následně byl celý spis vrácen soudu I. stupně, a tedy informace ohledně doručení těchto rozhodnutí stranám nemá k dispozici. Pokud jde o vyjádření k ústavní stížnosti, odkázal na obsah odůvodnění předmětného usnesení, zejména na poslední a předposlední odstavec, ve kterém je vyjádřen názor na vazební důvod dle §67 odst. 1 písm. a) tr.ř. celého senátu Vrchního soudu v Praze, který ve věci rozhodoval. Vyjádřil nesouhlas s argumentací stěžovatele ohledně toho, že měl být ponechán ve vazbě pouze vzhledem k ohrožení vysokým trestem.
Vrchní státní zastupitelství v Praze se svého postavení vedlejšího účastníka výslovně vzdalo.
Český helsinský výbor, jako zájmové sdružení občanů ve smyslu §3 a násl. tr. řádu, dopisem ze dne 31. 1. 2000 Ústavnímu soudu sdělil, že případ stěžovatele sleduje a že dle jeho názoru není překážek - s ohledem na stadium a průběh trestního řízení, délku jeho trvání, zbývající výši hrozícího trestu a osobu stěžovatele, aby vazba byla nahrazena alternativním prostředkem podle ust. §73 nebo §73a tr. řádu. Má zato, že trvání vazebních důvodů je sporné, stejně jako okolnosti, jimiž bylo odůvodněno zatčení stěžovatele dne 7. 3. 1998 a jeho setrvání ve vazbě. Hrozící trest byl již předem z více než jedné třetiny vykonán. Je velmi pravděpodobné, že orgány činné v trestním řízení, nebyly-li toho schopny během sedmi let trvání řízení, nebudou patrně ani v budoucnu schopny prokázat, jakým konkrétním činem stěžovatel naplnil skutkovou podstatu trestného činu, z něhož je viněn. Nadužívání vazby je dle jeho názoru jedním ze základních problémů české justice, která odmítá moderní alternativní způsoby vedení trestního řízení a trestu, přičemž nahrazení vazby peněžitou zárukou je jedním z takto opomíjených institutů. Je zřejmé, že vazba má na osobu obviněnou a její původní sociální zázemí drastický dopad. Závěrem uvedl, že na Ústavní soud se obrací z toho důvodu, aby poukázal na jeho zásadní význam při prosazování ochrany lidských práv v individuálních případech, odmítáním prostředků "klasického" represivně laděného trestního řízení tam, kde je možné aplikovat moderní, lidská práva šetřící instituty, jež minimalizují negativní účinky trestního řízení.
Ústavní soud poté, co se seznámil se shromážděnými podklady pro rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost a návrh s ní spojený je třeba jako neopodstatněné odmítnout, a to z následujících důvodů.
Podstatou ústavní stížnosti je především nesouhlas stěžovatele s omezením osobní svobody vzetím do vazby. Ústavní stížnost tedy fakticky směřuje proti usnesení o vzetí do vazby. Z ústavněprávního hlediska jde především o posouzení otázky, zda ke vzetí do vazby došlo z důvodů a na dobu stanovenou zákonem, a na základě rozhodnutí soudu (čl. 8 odst. 2 a 5 Listiny, §68 tr. ř. ve spojení s §160 tr. řádu, §67 tr. řádu), resp. zda stěžovatel byl zbaven svobody v souladu se zákonem na základě důvodného podezření ze spáchání trestného činu a při existenci oprávněných důvodů k domněnce, že je nutné mu zabránit v útěku po jeho spáchání (čl. 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod). Základní podmínkou takového postupu je ovšem ta, že ústavní stížnost byla podána včas. V daném případě je evidentní, že z uvedeného pohledu se jedná o stížnost podanou po lhůtě stanovené pro její podání (§43 odst. 1 písm. b a §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů).
Pokud stěžovatel namítl pominutí či neexistenci vazebních důvodů, konkrétně že mu v současné době již nehrozí vysoký trest, z odůvodnění napadeného usnesení vyplývá, že hrozba vysokým trestem nebyla jediným ani rozhodujícím důvodem pro vydání napadeného usnesení, ale že to byla především obava, že v případě propuštění stěžovatele na svobodu by se tento mohl opětovně skrývat či uprchnout. Výklad "konkrétních skutečností" odůvodňujících vazbu ve smyslu §67 tr. řádu je především věcí obecných soudů. Ty musí při důkladné znalosti skutkových okolností a důkazní situace v konkrétní věci v průběhu trestního řízení posoudit, zda další trvání důvodů vazby, popř. zda vazba vůbec, je opatřením nezbytným pro dosažní účelu trestního řízení, a zda tohoto účelu ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů činných v trestním řízení nelze dosáhnout jinak. Kritéria pro toto posouzení je třeba vyvodit vždy z povahy trestní věci a osoby obviněného či obžalovaného, jeho osobních poměrů a rozsahu potřebného dokazování. Ústavní soud je povinen respektovat nezávislost obecných soudů v této věci a byl by oprávněn zasáhnout jenom tehdy, pokud by interpretace zákonných ustanovení byla natolik extrémní, že by vybočovala z mezí ústavnosti. Taková pochybení však v dané věci zjištěna nebyla. To, že soudy posuzující žádost stěžovatele dospěly po posouzení rozhodných skutečností k závěrům, se kterými se stěžovatel neztotožňuje, nemůže být samo o sobě důvodem k tvrzení, že tím byl porušen čl. 90 Ústavy. Vrchní soud v Praze v napadeném usnesení se vypořádal s námitkami stěžovatele a poměrně podrobně a přesvědčivě vyložil důvody, pro které nevyhověl žádosti o propuštění na svobodu. Není úkolem Ústavního soudu toto jeho hodnocení konkrétních skutečností přehodnocovat či schvalovat. Ze shromážděných podkladů pak vyplývá, že z původní trestní věci více spoluobžalovaných musela být trestní věc stěžovatele vyloučena k samostatnému projednání a rozhodnutí a to z důvodů na straně stěžovatele, ve smyslu §67 odst. 1 písm. a) tr. řádu, pro které na něj musel být vydán zatykač a byl zadržen při přechodu hranic do Slovenské republiky. Stěžovatel takto záměrně nevyužil své možnosti uplatnit své právo před soudem, vlastním počínáním trestní stíhání prodloužil a vyvolal tak zákonný zásah do vlastní osobní svobody. Argument, že tak činil pro vydírání ze strany vyšetřovatele, nelze akceptovat, jak přesvědčivě vyplývá z odůvodnění zrušujícího rozsudku odvolacího soudu ze dne 25. 11. 1999, sp. zn. 10 To 90/99.
Dále je třeba uvést, že ve vazebních věcech dává trestní řád stíhané osobě řadu prostředků, aby tento nesporně závažný zásah do osobní svobody byl v rozumných intervalech kontrolován a tedy i minimalizován, jak to ostatně vyžaduje i judikatura Evropského soudu pro lidská práva. Zejména ust. §72 odst. 2 tr. řádu zakládá právo obviněného kdykoliv žádat o propuštění na svobodu. O této žádosti rozhoduje nezávislý soud, a byla-li taková žádost soudem zamítnuta, může ji obviněný, neuvede-li v ní jiné důvody, opakovat po uplynutí čtrnácti dnů od právní moci rozhodnutí. Z tohoto pohledu je Ústavní soud názoru, že ústavní stížnost může být sice podána proti každému jednotlivému pravomocnému rozhodnutí, které soud podle výše uvedených ustanovení učinil, že však na druhé straně je třeba vzít v úvahu, že se jedná o zvláštní situaci, kdy právní prostředky k ochraně práv stěžovatele, tedy k dosažení propuštění z vazby, ve smyslu §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), vyčerpány de facto nikdy nejsou, když za zásah do osobní svobody je třeba považovat především skutečnost, že trvá její omezení a až zprostředkovaně fakt, že soud žádosti o propuštění nevyhověl.
Pokud jde o výše uvedenou argumentaci Českého helsinského výboru, Ústavní soud již výše uvedl názor, že při zkoumání důvodů vazby podle §67 odst. 1 písm. a) nebo c) tr ř. je nejenom účelné a žádoucí, nýbrž jedná se o zákonnou povinnost, zvažovat možnost nahrazení vazby zárukou nebo slibem dle §73 tr. řádu nebo peněžitou zárukou dle §73a tr. řádu. Pro uplatnění uvedených ustanovení je však nezbytná aktivita na straně dotčené nebo třetí osoby. Ze shromážděných podkladů však nevyplývá, že tato aktivita byla stěžovatelem samotným nebo třetí osobou v jeho prospěch, učiněna. K námitce, že trestní věc stěžovatele nebyla pravomocně skončena ani po sedmi letech trvání trestního řízení, Ústavní soud poukazuje na shora uvedené konkrétní skutečnosti, pro něž byla na stěžovatele uvalena vazba. S obecnou argumentací Českého helsinského výboru ohledně nadužívání vazby a alternativních způsobů lze souhlasit, nicméně Ústavní soud má zato, že v dané věci není případná.
Z usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 2. 2000, sp. zn. 10 Ntv 4/2000, které mu bylo doručeno dne 3. 5. 2000, Ústavní soud zjistil, že tento soud zamítl návrh předsedy senátu Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci na prodloužení vazby obžalovaného P. D. v trestní věci vedené u tohoto soudu pod sp. zn. 28 T 25/98. Z odůvodnění cit. usnesení pak vyplývá, že dle názoru vrchního soudu důvod vazby dle §67 odst. 1 písm. c) (správně písm. a) tr. řádu i nadále trvá, nicméně samotná existence vazebního důvodu bez splnění další podmínky pro postup dle §71 odst. 3 tr. řádu nepostačí. Dvouletá lhůta trvání vazby uplynula dne 7. 3. 2000.
Za uvedených okolností tudíž nastala situace, kdy ani případné vyhovující rozhodnutí Ústavního soudu by nemohlo mít jakýkoliv praktický právní důsledek, neboť situace, která stěžovatele vedla k podání ústavní stížnosti, již byla vyřešena a pominula.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. 6. 2000
JUDr. Vladimír Čermák
předseda senátu