ECLI:CZ:US:2000:4.US.270.2000
sp. zn. IV. ÚS 270/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Čermáka a soudců JUDr. Pavla Varvařovského a JUDr. Evy Zarembové, ve věci ústavní stížnosti J. M., zastoupeného JUDr. B. V., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. 2. 2000, č.j. 17 Co 653/99-263 a rozsudku Okresního soudu ve Svitavách ze dne 30. 8. 1999, č.j. 9 C 175/98-243, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové jako účastníka řízení, a Zemědělského obchodního družstva "Vrchy", se sídlem v O., jako vedlejšího účastníka, zastoupeného JUDr. M.T., advokátkou, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 28. 4. 2000 se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. 2. 2000, č.j. 17 Co 653/99-263 a rozsudek Okresního soudu ve Svitavách ze dne 30. 8. 1999, č.j. 9 C 175/98-243, jimiž byla pravomocně zamítnuta jeho žaloba, kterou se podle §22 odst. 8 zák. č. 229/1991 Sb. ("zákon o půdě"), ve znění pozdějších předpisů, domáhal, aby soud rozhodl o převodu vlastnictví stavby na parcele č. 358/1 v obci B., k. ú. B., kterou označil jako kovárnu, dílnu, sklad, přístřešek pro koně a přístavek. Stěžovatel uvedl, že žaloba byla zamítnuta opětovně, a to po dalším řízení, které proběhlo před obecnými soudy na základě zrušovacího nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 11. 1997, sp. zn. II. ÚS 191/96. Zamítnutí žaloby soud prvého stupně odůvodnil mj. poukazem na právní názor Nejvyššího soudu ČR, vyslovený v rozsudku ze dne 26. 2. 1998, sp. zn. 3 Cdon 1364/96 (Právní rozhledy č. 10/1998), podle něhož žalobou opírající se o §22 odst. 8 zákona o půdě se nelze domáhat převodu jen části stavby. Předmětem občanskoprávních vztahů mohou být jen věci a další předměty vyjmenované v §118 obč. zák.; nemůže být proto předmětem vztahu podle §22 odst. 2 zákona o půdě část stavby, která samostatnou věcí není. Podle názoru soudů obou stupňů není právně významné, zda žádaná část stavby je či není reálně oddělitelnou z hlediska možného budoucího reálného rozdělení stavby. To, že stavba je reálně dělitelná, nemá vliv na to, že jde stále o jednu nemovitou věc. Žalovaného nelze žádným právně dovoleným způsobem nutit, aby provedl reálné rozdělení stavby jenom proto, aby umožnil úspěch žalobce ve věci.
Stěžovatel tvrdí, že napadenými rozsudky bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina"), čl. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 90 věta prvá Ústavy České republiky ("Ústava"), když soudy neprovedly všechny potřebné důkazy k objasnění skutkového základu a řádně je nezhodnotily a neumožnily právo na spravedlivý proces. Obecným soudům mj. vytkl, že bez dalšího hodnocení přejaly názor znalce, že v daném případě jde o součást stavby, aniž by hodnotily námitky stěžovatele, že stavba tvořená kovárnou, dílnou, skladem, přístřeškem pro koně a přístavkem, je reálně oddělena od ostatních staveb, umístěna na samostatné parcele a může plnit samostatnou funkci. Dle jeho názoru kompetentním pro takové posouzení není znalec, ale výlučně stavební úřad. Stěžovatel v odůvodnění své stížnosti nesouhlasí se způsobem hodnocení provedených důkazů obecnými soudy a má zato, že skutkový stav byl zjištěn neúplně, což vedlo k nesprávným skutkovým závěrům, vadnému hodnocení neúplně provedených důkazů a současně také k nesprávnému právnímu a ústavně nesouladnému posouzení.
Krajský soud v Hradci Králové, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti plně odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku s tím, že námitky stěžovatele považuje za nedůvodné. Znaleckým posudkem znalce z oboru stavebnictví bylo prokázáno, že stavby, jejich převodu se stěžovatel domáhá, nejsou samostatnou věcí. Navrhl, aby Ústavní soud nálezem ústavní stížnost zamítl.
Vedlejší účastník, Zemědělské obchodní družstvo "Vrchy", ve svém vyjádření k ústavní stížnosti zrekapituloval dosavadní průběh řízení ve věci a vyjádřil přesvědčení, že skutkový stav věci byl zjištěn po velmi obsáhlém dokazování, všechny důkazy byly podrobně provedeny, rozebrány, správně zhodnoceny a byly z nich vyvozeny správné právní závěry. Ústavní stížnost považuje za neoprávněnou a navrhuje, aby Ústavní soud tuto stížnost zamítl.
Ústavní soud si dále vyžádal spis Okresního soudu ve Svitavách, sp. zn. 9 C 175/98, a poté, co se seznámil se shromážděnými podklady pro rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost a návrhy s ní spojené je třeba jako neopodstatněné odmítnout, a to z následujících důvodů.
Pokud stěžovatel namítl porušení práva zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny, tj. práva domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu, z odůvodnění ústavní stížnosti nevyplývá, jakým způsobem toto právo mělo být porušeno. Skutečnost, že stěžovatel nesouhlasí s výsledkem sporu, sama o sobě jakýkoliv zásah do jeho ústavních práv nepředstavuje. Pokud pak v ústavní stížnosti jsou vznášeny v podstatě další důkazní návrhy (stanovisko stavebního úřadu, zhodnocení hledisek hygienických a protipožárních), pak třeba konstatovat, že ze soudního spisu nevyplývá, že by takové návrhy stěžovatel vznesl před soudem I. stupně (když odvolacího řízení se bez omluvy nezúčastnil). Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat hodnocení důkazů provedené obecnými soudy, tím méně teprve na základě ústavní stížnosti ukládat soudům rozšíření dokazování, když takový návrh nebyl vznesen, ač tomu nic nebránilo, v původním řízení. Bylo věcí stěžovatele, aby řádně dbal o svá procesní práva.
Důvody pro nevyhovění žalobě nejsou v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 26. 11. 1997, sp. zn. I. ÚS 191/96, když tento nález neústavnost dovodil z odmítnutí soudů provádět další důkazy jako nepotřebné a nadbytečné, čímž došlo k porušení čl. 90 věta prvá Ústavy a čl. 36 odst. 1 Listiny. Na základě zrušovacího nálezu Ústavního soudu bylo provedeno další dokazování, na jehož základě vyvstala nová stěžejní otázka. To ostatně i stěžovatel připouští, když pod bodem III. stížnosti uvádí, že jádrem sporu se stala otázka, zda stavby jím požadované tvoří samostatnou stavbu, či zda jsou součástí stavby další.
Stejně tak námitka porušení čl. 37 odst. 3 Listiny, zakotvujícího princip rovnosti účastníků řízení, není podložena řádnou ústavněprávní argumentací obsahující skutečnosti, které by byly způsobilé vyvolat újmu na dovolávaném základním právu. K namítanému porušení čl. 90 Ústavy Ústavní soud uvádí, že z tohoto článku nelze vyvozovat subjektivní ústavně zaručené základní právo. Ústavní stížnost je tedy v podstatě jen nesouhlasem stěžovatele se závěry obecných soudů a opakováním argumentů uplatněných již v řízení před obecnými soudy, a nevyplývá z ní nic, co by posunulo projednávanou věc do ústavněprávní roviny. Z uvedených důvodů jeví se Ústavnímu soudu stěžovatelovo tvrzení o zásahu do ústavně zaručených základních práv zjevně neopodstatněné.
Kromě toho má Ústavní soud pochybnosti, zda v případě stěžovatele šlo o zmírnění následků některých majetkových křivd, k nimž došlo vůči vlastníkům zemědělského a lesního majetku v období let 1948 až 1989 a tedy o naplnění účelu zákona o půdě, když požadovaná stavba resp. její část byla původně postavena na pozemku, který stěžovatel nevlastnil a který nabyl až na základě smlouvy kupní a o zřízení věcného břemene ze dne 7. 9. 1993, tedy až po nabytí účinnosti novely zákona o půdě, tj. zákona č. 183/1993 Sb. (účinnost od 1. 7. 1993), kterou byl v §22 zákona o půdě za odstavec 7 vložen nový odstavec 8.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. 10. 2000
JUDr. Vladimír Čermák
předseda senátu