ECLI:CZ:US:2000:4.US.272.2000
sp. zn. IV. ÚS 272/2000
Usnesení
IV. ÚS 272/2000
Ústavní soud rozhodl dne 1. června 2000 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Čermáka a soudců JUDr. Pavla Varvařovského a JUDr. Evy Zarembové ve věci ústavní stížnosti V. P., zastoupeného JUDr. L. G., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 1. 2. 2000, čj. 30 Ca 61/99-21, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedenému rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové stěžovatel opakuje námitky, které vznesl již proti rozhodnutí Okresního úřadu v Pardubicích, okresního pozemkového úřadu, a dovolává se takového výkladu ustanovení §4 zákona č. 229/1991 Sb., o půdě, jenž poskytne dostatečnou obranu rodinnému majetku. Stěžovatel soustavně vyvíjí snahu, aby restituovaný majetek po předcích byl využit produktivně a v zájmu společnosti, současný výklad restitučních zákonů mu však v tom brání. Navrhuje proto, aby pro porušení ústavně zaručeného práva zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod byl napadený rozsudek zrušen.
Z obsahu spisu 30 Ca 61/99 Krajského soudu v Hradci Králové Ústavní soud zjistil, že napadeným rozhodnutím bylo potvrzeno rozhodnutí Okresního úřadu v Pardubicích ze dne 5. 2. 1999, čj. PÚ-233/99/Še/RVS, v jehož výroku I. byl stěžovatel určen vlastníkem jedné ideální poloviny, ve výroku tohoto rozhodnutí blíže označených, nemovitostí, zatímco ve výroku II., že vlastníkem druhé ideální poloviny není, neboť v tomto směru není oprávněnou osobou. Krajský soud, stejně jako pozemkový úřad, zjistily, že předmětné nemovitosti vlastnili ke dni přechodu na stát otec stěžovatele V. P. st. a jeho manželka A.P., která nebyla matkou stěžovatele, ani ho neosvojila a zemřela dne 25. 1. 1966 bez zanechání závěti, zatímco stěžovatelův otec zemřel 29. 12. 1978. V důvodech svého rozhodnutí uvedl krajský soud, že pokud by nemovitosti nepřešly do vlastnictví státu, stal by se po smrti A. P. vlastníkem jejich druhé ideální poloviny se vší pravděpodobností stěžovatelův otec, to však z hlediska ustanovení §4 zákona o půdě je bez významu, neboť tento zákon je ve vztahu k občanskému zákoníku předpisem speciálním, a proto při stanovení okruhu oprávněných osob je třeba vycházet pouze z taxativního výčtu uvedeného v odst. 2 §4.
Podle ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, zemřela-li osoba, jejíž nemovitost přešla v době od 25. února 1948 do 1. ledna 1990 do vlastnictví státu nebo jiné právnické osoby v případech uvedených v §6, jsou oprávněnými osobami fyzické osoby v pořadí řazeném pod písm. a) - e). Tam, kde některá z těchto oprávněných osob již zemřela, přicházejí jako další oprávněné osoby v úvahu pouze ty fyzické osoby, o nichž to zákon výslovně stanoví. Jde o případy uvedené pod písm. c) - e), tedy případy, kdy jako oprávněné osoby by jinak přicházeli děti a sourozenci. Zemřela-li tedy nejen oprávněná osoba uvedená v odst. 1, ale i její manžel, v projednávané věci stěžovatelův otec v době, kdy nebyli vlastníky předmětných nemovitostí, nelze dítě již zemřelého manžela, tedy stěžovatele, považovat za oprávněnou osobu ve smyslu §4 zákona o půdě, neboť stěžovatel ve vztahu k A. P., zemřelé dne 25. 1. 1999 bez zanechání závěti, nebyl v žádném příbuzenském vztahu uvedeném v již citovaném ustanovení §4 zákona o půdě. Pociťuje-li stěžovatel tuto skutečnost jako křivdu, nezbývá Ústavnímu soudu rovněž než poukázat na preambuli k zákonu o půdě deklarující pouze potřebu zmírnění následků některých majetkových křivd.
Všechny uvedené skutečnosti a závěry jeví se Ústavnímu soudu natolik evidentní, že mu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., odmítnout.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 1. června 2000
JUDr. Vladimír Čermák
předseda senátu