Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 25.08.2000, sp. zn. IV. ÚS 272/99 [ nález / ZAREMBOVÁ / výz-3 ], paralelní citace: N 122/19 SbNU 151 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2000:4.US.272.99

sp. zn. IV. ÚS 272/99 Nález Ústavní soud rozhodl, za souhlasu účastníků řízení s upuštěním od ústního jednání, v senátě o ústavní stížnosti R. L., zastoupeného Mgr. M. S., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 8 Co 1971/98, ze dne 29. 3. 1999, za účasti Krajského soudu v Ostravě, jako účastníka řízení, a PaedDr. H. V., zastoupené JUDr. M. K., advokátem, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Rozsudky Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 8 Co 1971/98, ze dne 29. 3. 1999, a rozsudek Okresního soudu v Ostravě, sp. zn. 62 C 80/96, ze dne 15. 9. 1998, se zrušují. Odůvodnění: Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá, s odvoláním na porušení čl. 11 odst. 3 a čl. 32 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zrušení shora označeného rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Ostravě, čj. 62 C 80/96-45, ze dne 15. 9. 1998, jímž mu bylo uloženo vyklidit rodinný dům v k.ú. M. O. do 3 dnů od právní moci rozsudku. Odvolací soud, jak je patrno z odůvodnění jeho rozhodnutí, v podstatě vycházel ze skutkových zjištění provedených soudem I. stupně, a stejně jako on na základě těchto zjištění učinil závěr, že nebylo prokázáno, že by vedlejší účastnice - výlučná vlastnice předmětné nemovitosti - se stěžovatelem uzavřela nájemní smlouvu. Odpůrce tak užíval část rodinného domku na základě souhlasu vedlejší účastnice jako jediného právního titulu k užívání, a pokud vedlejší účastnice tento souhlas odňala, jde o užívání bez právního důvodu a vedlejší účastnici tak přísluší právo domáhat se ochrany svého vlastnického práva. Odvolací soud, jak dále plyne z odůvodnění rozhodnutí, se zabýval také otázkou, zda by nebylo namístě vázat vyklizení stěžovatele z předmětného bytu na zajištění náhradního bytu, to však s negativním závěrem. Vycházel především ze současné judikatury i názoru Ústavního soudu, podle nichž lze §3 odst. 1 o.z. použít jen na výkon existujících práv a povinností, a soud proto s odkazem na něj nemůže svým rozhodnutím neexistující právo či povinnost založit. V tomto případě stěžovateli nepochybně svědčí k předmětnému domu právo bydlení, tedy právo odvozené od skutečnosti, že je synem vlastnice předmětného domu, a že v bytě bydlí nepřetržitě od svého narození. Pokud by však jeho vyklizení z domu bylo vázáno na zajištění náhradního bytu, bylo by tím založeno zcela nové, dosud neexistující právo, neboť uzavřel-li by nájemní smlouvu, vzniklo by tak odpůrci právo chráněného nájmu bytu, tedy právo bezpochyby kvalitativně nesrovnatelně vyšší. Pokud by tedy soud vázal vyklízení stěžovatele na zajištění náhradního bytu, jeho rozhodnutí by ve svém důsledku vedlo k založení dosud neexistujícího práva chráněného nájmu bytu. Proti tomuto rozhodnutí směřuje ústavní stížnost stěžovatele, který v důvodech především zdůrazňuje, že v rodinném domě, o jehož vyklizení jde, bydlí nepřetržitě od narození, v současné době již se svou rodinou - manželkou a pětiletým synem. Spolu s vedlejší účastnicí zde také všichni bez problému bydleli až do roku 1994, kdy se stěžovatelka odstěhovala do ciziny. S odvoláním na judikaturu Ústavního soudu (rozhodnutí, sp. zn. II. ÚS 249/97), dobrých mravů se týkající, se pak na svůj případ dovolává použití ustanovení §3 o.z. Uvádí, že úvaha soudu musí být v souvislosti s ustanovením §3 o.z. v každém konkrétním případě podložena konkrétními zjištěními, jež dovozují závěr, že výkon práva je v rozporu s dobrými mravy, a to i s přihlédnutím na straně oprávněného. Krajský soud měl tedy v každém případě zkoumat, jaký je vztah mezi účastníky, jak se o nemovitost starali a zda mezi nimi nejsou konflikty. Jako obecné kritérium by pak nepochybně sloužilo to, že se jednalo o osoby blízké. Opačný výklad by pak byl podle stěžovatelova názoru v rozporu s čl. 32 odst. 1 Listiny, který stanoví, že rodina je pod ochranou zákona. Stěžovatel poukazuje i na rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 26 Cdo 829/98, ve kterém se uvádí, že pokud by se oprávněný domáhal vyklizení bytu vůči osobě, která dříve v bytě bydlela jako příslušník domácnosti a nemá zajištěno bydlení, je třeba zkoumat, zda uplatněním práva oprávněným není v rozporu s dobrými mravy. Vlastnictví tedy nesmí být, tak jak stanoví čl. 11 odst. 3 Listiny, zneužito na újmu práv druhých, anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy. Z výše uvedených důvodů proto stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil. Krajský soud v Ostravě ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvádí, že při projednávání věci nedošlo podle jeho názoru k tvrzenému porušení základních práv a svobod. Pokud stěžovatel spatřuje toto porušení v nesprávném použití, resp. nepoužití, ustanovení §3 o.z., pak krajský soud trvá na stanovisku, které bylo vysloveno v odůvodnění jeho rozhodnutí o odvolání. Ztotožnění se s názorem stěžovatele by pak mohlo vést k závěru, že každé dítě, které nabylo zletilosti a založilo si vlastní rodinu, by mělo v případě sebemenších neshod se svým rodičem - vlastníkem nemovitosti či nájemcem bytu - zcela automaticky právo na zajištění náhradního bytu. Takováto úvaha však v současných právních předpisech nemá dostatečnou oporu. K ústavní stížnosti se vyjádřila rovněž PeadDr. H. V., jako vedlejší účastník. Vyslovuje své přesvědčení, že názor stěžovatele je nesprávný a nemá oporu jak v obsahu článků Listiny, tak rovněž v ostatních právních normách. Uplatněním svého práva u soudu vedlejší účastnice ani oba obecné soudy nezneužili vlastnické právo na úkor druhých. Poukazuje v této souvislosti na současnou judikaturu obecných soudů i Ústavního soudu (sp.zn. II.ÚS 190/94). Za situace, kdy stěžovatel má již mnoho let založenu vlastní rodinu a byl ze strany vedlejší účastnice již nejméně v roce 1996 zpraven o tom, že hodlá v rozsahu svých vlastnických práv naložit s předmětnou nemovitostí takovým způsobem, že není možné, aby v nemovitosti dále bydlel, pak měl stěžovatel dostatečně dlouhou dobu na to, aby si vlastním přičiněním zajistil odpovídající bydlení do dne vyhlášení napadeného rozsudku Krajským soudem v Ostravě. Proto nelze považovat ani tímto rozsudkem potvrzenou krátkou lhůtu k vyklizení za zneužití práva k újmě druhého. Je to naopak stěžovatel, který zneužívá svého postavení. Základních práv se nemůže dovolávat člověk, kterému bylo nabídnuto náhradní bydlení v bytě, jenž měl být právě pro tyto účely náhradního bydlení zakoupen. Stěžovatel však v tomto bytě nechtěl bydlet jako podnájemník a jeho manželka před okresním soudem výslovně uvedla, že by od vedlejší účastnice nepřijali jiný byt než pouze v bezprostřední blízkosti stávajícího bydliště. Ze shora uvedených důvodů proto vedlejší účastnice navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížnost zamítl. Poté, co se Ústavní soud seznámil s obsahem spis Okresního soudu v Ostravě, sp. zn. 62 C 80/96, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. I když je třeba souhlasit se závěry odvolacího soudu - ostatně korespondujícími názoru zastávanému Nejvyšším soudem ČR i Ústavním soudem (rozsudek Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 3 Cdon 131/96, nález, sp. zn. IV. ÚS 114/99) v tom směru, že ustanovení §3 odst. 1 o.z. lze použít jen na výkon existujících práv a povinností, a soud proto s odkazem na něj nemůže svým rozhodnutím neexistující právo založit, nelze v daném případě pominout, že použitím ustanovení §3 o.z., respektive rozporem s dobrými mravy, se odvolací soud, ale v podstatě i soud I. stupně, zabýval pouze ve vztahu k možnosti poskytnutí bytové náhrady stěžovateli, vůbec však - alespoň to z odůvodnění rozhodnutí není patrno - nebyl hodnocen z hlediska uvedeného ustanovení samotný výkon vlastnického práva vedlejší účastnice. Potřeba posouzení tohoto existujícího práva z hlediska dobrých mravů (jež judikatura Ústavního soudu vykládá jako souhrn etických, obecně zachovávaných a uznávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti, přitom tento obecný horizont, který vývojem společnosti rozvíjí i svůj morální obsah v prostoru i čase, musí být posuzován z hlediska konkrétního případu také právě v daném čase, na daném místě a ve vzájemném jednání účastníků právního vztahu) se jeví nutná (též s přihlédnutím k čl. 11 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, podle něhož vlastnictví nesmí být zneužito na újmu práv druhých, anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy), protože jde o případ specifický tím, že výkonu vlastnického práva vyklizením bytu se domáhá matka proti synovi, jenž v domě, jak patrno z obsahu spisu, bydlel nepřetržitě od svého narození, po svém sňatku se svou rodinou se souhlasem matky, podílel se na jeho opravách, přitom zatím z obsahu spisu nelze postřehnout ani náznak závadného chování syna k matce, alespoň to tato, jako účastnice řízení, ve svých výpovědích dosud učiněných, nikde výslovně neformulovala. Vzhledem k tomu, že obecné soudy zatím samotný výkon práva vedlejší účastnice z pohledu dobrých mravů nehodnotily, a Ústavní soud to za této situace sám učinit nemůže (není oprávněn v tomto směru rozhodnutí obecných soudů předjímat), bylo nezbytné v zájmu dodržení práva stěžovatele na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod napadená rozhodnutí zrušit [§82 odst. 1, odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů]. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 25. srpna 2000