ECLI:CZ:US:2000:4.US.273.2000
sp. zn. IV. ÚS 273/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Čermáka a soudců JUDr. Pavla Varvařovského a JUDr. Evy Zarembové, ve věci ústavní stížnosti RNDr. L. S., zastoupeného JUDr. R. K., advokátem, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 3. 2000, č.j. 54 Co 15/2000-12, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 9. 6. 1999, č.j. E 1548/99-5a, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 2. 5. 2000 se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 3. 2000, č.j. 54 Co 15/2000-12, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 9. 6. 1999, č.j. E 1548/99-5a, kterými byl pravomocně nařízen výkon rozhodnutí srážkami z důchodu stěžovatele k uspokojení pohledávky České spořitelny, a.s., ve výši 113 122,20 Kč s příslušenstvím. Současně navrhl, aby Ústavní soud odložil výkon napadených usnesení, a ústavní stížnost projednal jako věc naléhavou.
Stěžovatel tvrdí, že v odvolacím řízení před Městským soudem v Praze byl porušen čl. 90 a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky ("Ústava"), čl. 36 Listiny základních práv a svobod ("Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ("Úmluva). V odůvodnění své stížnosti, postrádajícím ústavněprávní argumentaci, obdobně jako v odvolání tvrdí, že dle jeho přesvědčení odvolací soud nařídil výkon rozhodnutí na základě platebního rozkazu, který neměl náležitosti stanovené občanským soudním řádem. Doručení takového platebního rozkazu nepovažuje za řádné doručení. I když proti tomuto platebnímu rozkazu nepodal odpor, nemohl dle jeho názoru takový platební rozkaz nabýt nikdy právní moci a není tedy vykonatelný
Městský soud v Praze, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že důvody ústavní stížnosti jsou v podstatě shodné s důvody odvolání, se kterými se vypořádal v odůvodnění napadeného usnesení, na které odkázal. Nemůže posoudit, zda kopie rozhodnutí Krajského obchodního soudu v Praze, která mu byla doručena (titul pro nařízení výkonu rozhodnutí), vykazovala vady v označení účastníků, nicméně toto tvrzení stěžovatel v odvolání ze dne 29. 6. 1999 neuvedl. Je toho názoru, že svým rozhodnutím neporušil zásadu rovných práv účastníků v řízení před soudem, a v důsledku toho ani Ústavu ČR a Listinu základních práv a svobod, a navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost zamítl.
Vedlejší účastník Česká spořitelna, a.s., obvodní pobočka v Praze 8, se svého postavení výslovně vzdala.
Ústavní soud má za nesporné, že platební rozkaz 83 Ro 2314/93 ze dne 28. 1. 1994 byl stěžovateli doručen a že stěžovatel nepodal proti tomuto platebnímu rozkazu odpor. Pokud tedy stěžovatel teprve v exekučním řízení a následně v ústavní stížnosti přichází s námitkami, které nepochybně mohl uplatnit již v řízení nalézacím, odmítá se v této části Ústavní soud věcí zabývat pro nevyčerpání prostředků k ochraně práv (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon"). Ústavní soud se proto omezil pouze na posouzení, zda rozhodnutí soudů učiněná v exekučním řízení trpí takovými vadami, které by posunuly věc do roviny ústavní, neboť, jak dal již opakovaně najevo, Ústavní soud není instancí nad obecnými soudy a nepřísluší mu vykonávat nad jejich činností dohled či dozor. Jinak řečeno, ani rozhodnutí vykazující vady nemusí být, a zpravidla ani nejsou, neústavními.
Posoudit, zda tvrzený exekuční titul skutečně exekučním titulem je, přísluší nepochybně obecným soudům a Ústavní soud by do takového hodnocení mohl zasáhnout jen v případech zcela extrémních. Takovým však tento případ není.
Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 5, sp. zn. E 1548/99 Ústavní soud zjistil, že exekuční titul v něm založený obsahuje správné označení stěžovatele (označeného jako "žalovaný 3"). Jakkoli lze mít i jiný názor na správnost označení osoby oprávněné a jakkoliv lze připustit, že rozhodnutí, které stěžovatel obdržel v roce 1994, mohlo být textově odlišné, nečiní tyto výhrady či pochybnosti rozhodnutí obecných soudů neústavními.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. září 2000
JUDr. Vladimír Čermák
předseda senátu