ECLI:CZ:US:2000:4.US.277.2000
sp. zn. IV. ÚS 277/2000
Usnesení
IV.ÚS 277/2000
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Čermáka a soudců JUDr. Pavla Varvařovského a JUDr. Evy Zarembové o ústavní stížnosti L. Š., zastoupeného JUDr. D. L., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 6. 6. 1995, čj. 14 C 12/94-27, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 2. 9. 1996, sp. zn. 21 Co 588/95, Městského soudu v Brně ze dne 8. 7. 1997, čj. 14 C 12/94-55, a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. 12. 1999, čj. 38 Co 579/97-65, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a A. D., zastoupené JUDr. D. Z., advokátkou, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se ve své včas podané ústavní stížnosti, s odvoláním na porušení jeho základních práv, chráněných zejména čl. 4 odst. 1, čl. 36 odst.1, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 a 95 Ústavy ČR, domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozsudků.
Z obsahu připojeného soudního spisu Městského soudu v Brně, sp. zn. 14 C 12/94, a tvrzení uvedených v ústavní stížnosti Ústavní soud zjistil, že rozhodnutím Městského soudu v Brně ze dne 1. 11. 1993, čj. 54 C 188/93-7, bylo určeno, že výpověď z pracovního poměru, daná stěžovatelem paní A. D., je neplatná a současně jím byl stěžovatel zavázán zaplatit A. D. částku 5.529,- s přísl., jako náhradu mzdy. Další žalobou se jmenovaná po stěžovateli domáhala zaplacení náhrady mzdy za období od 1. 9. 1993 do ukončení pracovního poměru. Napadenými rozhodnutími jí bylo posléze vyhověno (s výjimkou již přiznané mzdy za měsíc září) a soud zavázel stěžovatele k úhradě částky 27.645,- Kč s přísl. s odůvodněním, že A. D. dne 9. 9. 1993 písemně oznámila stěžovateli, že trvá na dalším zaměstnání u něj, a bylo proto povinností stěžovatele poté, co byl ohledně neplatnosti výpovědi vynesen rozsudek, ji zaměstnat. Vzhledem k tomu, že tak stěžovatel neučinil, přiznal soud žalobkyni nárok na náhradu mzdy od října 1993 do doby právní moci rozsudku, kterým byla vyslovena neplatnost výpovědi, tj. do 2. 12. 1993 dle ust. §61 zákoníku práce a dále až do doby platného ukončení pracovního poměru, tj. do 28. 2. 1994 dle ust. §130 zákoníku práce.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že si je vědom neplatnosti výpovědi z pracovního poměru vyslovené rozhodnutím soudu, avšak namítá, že on sám nijak zaměstnankyni nebránil, aby se dostavila do práce, a pokud by tak učinila, přiděloval by jí práci. Poukazuje na to, že soud nepřihlédl k tomu, že ihned po skončení jednání u soudu ve věci řízení o neplatnosti výpovědi vyzval A. D. k nástupu do zaměstnání, a protože na jeho výzvu nereagovala, vyzvala ji k nástupu do práce její vedoucí paní S. a posléze výzvu dvakrát opakovala manželka stěžovatele. Stěžovatel má za to, že soud řádně nevyhodnotil svědecké výpovědi obou jmenovaných. Zejména namítá, že paní S. sice nebyla k výzvě zmocněna plnou mocí, avšak její jednání souviselo s její funkcí vedoucí.
Požadovaná náhrada mzdy je sankcí zaměstnavatele, který neplní svoji povinnost podle §35 odst. 1 písm. a) zákoníku práce tím, že nepřiděluje zaměstnanci práci. Jestliže však zaměstnanec není schopen nebo ochoten práci konat, nemá po tuto dobu nárok na náhradu dle §61 odst. 1 zákoníku práce. Obecné soudy se však otázkou, zda stěžovatel byl připraven zaměstnankyni přidělovat práci podle pracovní smlouvy a platit jí za provedenou práci mzdu, vůbec nezabývaly.
Dále namítá, že žádný zákonný ani podzákonný předpis neukládá zaměstnavateli povinnost, aby zaměstnance vyzval k nástupu do zaměstnání, je pouze povinen v případě, že zaměstnanec prohlásí, že trvá na tom, aby jej dále zaměstnával, umožnit mu pokračování v práci.
Dle názoru stěžovatele se rozhodnutí obecných soudů zakládají na nesprávném vyhodnocení důkazů i na nesprávném posouzení věci. Napadeným rozhodnutím obecných soudů bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, je přesvědčen, že právní závěry soudu jsou v rozporu s vykonanými skutkovými zjištěními, a že mu byla uložena povinnost nad rámec stanovený zákonem.
Krajský soud ve vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí a zdůraznil, že v daném případě se nejednalo o nárok podle §61 odst.1 zákoníku práce, jak má na mysli stěžovatel, ale o nárok dle §130 zákoníku práce, tj. o nárok za období po pravomocném rozhodnutí o neplatnosti výpovědi. Zaměstnankyně, která již v průběhu sporu o neplatnost výpovědi trvala na dalším zaměstnání, tím splnila i podmínku připravenosti konat práci podle pokynů zaměstnavatele a nemusela činit z vlastní iniciativy další kroky směřující k nástupu do práce. Naopak stěžovatel, který byl po pravomocném rozhodnutí o neplatnosti výpovědi povinen jí přidělovat práci a plnit další povinnosti zaměstnavatele dle §35 odst. 1 zákoníku práce, splnění těchto povinností neprokázal.
Vedlejší účastnice paní A. D. ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedla, že závěry soudu odpovídají provedeným důkazům, zdůraznila, že v dopisu ze dne 9. 9. 1993, kterým reagovala na neplatnou výpověď, sdělila, že je připravena okamžitě plnit jí svěřené pracovní úkoly podle pracovní smlouvy. Dále uvedla, že od 1. 10. 1993 již bylo její místo obsazeno jinou pracovnicí, a poukázala na dopis stěžovatele ze dne 15. 12. 1993, kterým naprosto odmítavě reagoval na její pokus o řešení jejich vzájemných pracovněprávních vztahů.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným spisem a dospěl k závěru, že není důvodná.
Ústavní soud předesílá, že již v řadě svých předchozích rozhodnutí vyslovil, že není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že tyto soudy nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny základních práv a svobod. Stejně tak Ústavní soud již konstatoval, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy ČR) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů obsažená v §132 o.s.ř. Pokud obecný soud postupuje v souladu s těmito ustanoveními o.s.ř., Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů, provedené tímto soudem. Ústavní soud rovněž opakovaně judikoval, že rozhodnutí obecného soudu by bylo možno považovat za protiústavní, pouze pokud by právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly.
O takový případ se však v projednávané věci nejedná. Podstatou ústavní stížnosti je polemika se závěry obecných soudů, ke kterým soudy dospěly na základě provedeného dokazování. Z obsahu spisu je patrno, že stěžovatel v řízení nejprve namítal, že nebylo jeho povinností vyzývat žalobkyni k nástupu do zaměstnání. Posléze v odvolání proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 6. 6. 1995, čj. 14 C 12/94-27, namítal, že žalobkyni k nástupu do zaměstnání řádně vyzval. Krajský soud v Brně v rozsudku ze dne 2. 9. 1996, sp. zn. 21 Co 588/95, mimo jiné (upřesnění výše nároku žalobkyně) uložil soudu, aby se tímto tvrzením stěžovatele, ač jej považoval za účelové, zabýval. Právě s následným vyhodnocením dokazování (učiněným na základě pokynu krajského soudu), a to zejména pokud jde o svědecké výpovědi, ze kterých soudy dovodily, že stěžovatel nevyzval paní D. k nástupu do zaměstnání, stěžovatel v ústavní stížnosti nesouhlasí. Stěžovatel tak v ústavní stížnosti převážně opakuje argumenty, se kterými se soudy v odůvodnění rozhodnutí odpovídajícím způsobem, v souladu s ustanovením §157 odst. 2 o.s.ř., vypořádaly, tzn. že v odůvodnění uvedly, které skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly.
Z obsahu soudního spisu (č.l. 46) pak Ústavní soud zjistil, že tvrzení stěžovatele o obsahu svědecké výpovědi paní B. S. neodpovídá obsahu její svědecké výpovědí zachycené v protokole o jednání, ze kterého jednoznačně vyplývá, že svědkyně B. S. navrhla žalobkyni návrat do zaměstnání bez pokynu stěžovatele, zcela neoficiálně, soukromě a pouze s ohledem na jejich dobré vztahy ji upozornila na zlepšení ekonomické situace na pracovišti. Za této situace a s přihlédnutím k tomu, že svědectví manželky stěžovatele, která navíc ani nebyla s žalobkyní v žádném pracovním vztahu, si protiřečí s tvrzeními žalobkyně a stěžovatel soudu žádné další důkazy o tom, že žalobkyni nabídl práci, či o tom, že tato nabídnutou práci odmítla, nepředložil, nelze závěr soudu, dle kterého stěžovatel nevyzval k žalobkyni k nástupu do zaměstnání, považovat za závěr, který by byl v extrémním nesouladu s provedeným dokazováním.
Z uvedených skutečností je zřejmé, že stěžovatel svými námitkami usiluje o přezkum napadených rozhodnutí obecných soudů, a staví tak Ústavní soud do role, která mu, jak bylo výše rozvedeno, nepřísluší. Totéž pak platí ohledně námitky stěžovatele, kdy v ústavní stížnosti opět, tak jako v počátku řízení, argumentuje tím, že nebylo jeho povinností vyzývat zaměstnankyni po právní moci rozsudku, kterým byla vyslovena neplatnost výpovědi, k nástupu do zaměstnaní, ale bylo dle jeho názoru povinností zaměstnankyně, a to přesto, že mu písemně sdělila, že trvá na dalším pokračování zaměstnání, se o práci u něj ucházet. Ostatně v tomto směru, tj. k posouzení otázky, zda v případě neplatného rozvázání pracovního poměru, konstatovaného pravomocným rozhodnutím soudu, je povinností zaměstnavatele prokazatelně nabídnout zaměstnanci práci, či je povinností zaměstnance se o tuto práci prokazatelně ucházet, měl stěžovatel možnost využít ust. §239 o.s.ř. a vyvolat rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, což však neučinil.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím došlo k porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 Ústavy ČR, zaručujícím právo na spravedlivý proces, jehož se stěžovatel především dovolává, neboť obsah tohoto práva nelze vykládat tak, jako by jednotlivci bylo garantováno právo na rozhodnutí, odpovídající jeho právnímu názoru. Jak bylo zjištěno, soudy v řízení postupovaly v souladu s ustanoveními hlavy druhé části páté Listiny základních práv a svobod a jejich rozhodnutí, které je výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočilo z mezí ústavnosti. Obdobně nelze v uložení povinnosti (úhrady žalované částky), jako výsledku pro stěžovatele nepříznivého rozhodnutí v pracovněprávním sporu, spatřovat porušení čl. 4 odst.1 Listiny základních práv a svobod. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že porušení namítaného čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod stěžovatel v ústavní stížnosti nekonkretizoval.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení stěžovatelem namítaných článků Listiny základních práv a svobod, a sama skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, nezbylo než návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. září 2000
JUDr. Vladimír Čermák
předseda senátu