ECLI:CZ:US:2000:4.US.279.2000
sp. zn. IV. ÚS 279/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Čermáka a soudců JUDr. Pavla Varvařovského a JUDr. Evy Zarembové, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. Z., zastoupeného JUDr. H. Š., advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 3. 2000, sp. zn. 11 To 111/2000, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 3. 2000, sp. zn. 11 To 111/2000, kterým byl v celém rozsahu zrušen rozsudek Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 26. 1. 2000, sp. zn. 2 T 128/99 a podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo nově rozhodnuto tak, že stěžovatel byl uznán vinným ze spáchání trestného činu krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), e) odst. 2 tr. zák a trestného činu porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák. za což byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody na tři roky a k zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu šesti let.
Stěžovatel je toho názoru, že odvolací soud uvedeným rozhodnutím porušil jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces a rovnost účastníků před soudem podle čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Uvedl, že uložení trestu odnětí svobody v samé horní hranici považuje za velice tvrdé a trest zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu šesti let je pro něj "nepřijatelný", neboť používání automobilu prý nemělo vliv na páchání trestné činnosti. Uložení obou trestů hodnotí stěžovatel jako "exemplární potrestání a odstrašující příklad pro společnost". Má za to, že v jeho případě byla "narušena jednota individuální a generální prevence a represe", což dovozuje i z mírnějších trestů, uložených jeho spolupachatelům.
Ústavní soud si vyžádal k dané ústavní stížnosti vyjádření Krajského soudu v Hradci Králové jako účastníka řízení a zaslání spisu Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou sp. zn. 2 T 128/99. Ve svém vyjádření za krajský soud odkázal předseda senátu JUDr. J. Š. v plném rozsahu na odůvodnění stížností napadeného rozhodnutí.
Poté, co se Ústavní soud seznámil se všemi shromážděnými podklady pro rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavněprávní argumentace, obsažená v ústavní stížnosti, se omezuje na citaci výše uvedených článků Listiny základních práv a svobod, když jejich porušení vyvozuje stěžovatel v zásadě z toho, že považuje uložený trest za nepřiměřeně tvrdý. Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že obecné soudy se daným případem pečlivě zabývaly a trestní řízení probíhalo za dodržení principů spravedlivého procesu, které jsou zakotveny v předpisech nejvyšší právní síly. Rovněž při ukládání trestu byla vzata v úvahu kritéria, zajišťující uložení spravedlivého trestu, tzn. trestu adekvátního spáchaným trestným činům a osobnosti jejich pachatele. Za této situace nepřísluší Ústavnímu soudu, jakožto soudnímu orgánu ochrany ústavnosti, do napadeného rozhodnutí jakkoli zasahovat, neboť jak plyne z jeho obecně dostupné konstantní judikatury, Ústavní soud není třetí instancí v systému všeobecného soudnictví a jeho pravomoc je vázána toliko na zjištění, zda zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno ústavně zaručené právo nebo svoboda stěžovatele.
Jelikož ve zkoumaném případě Ústavní soud neshledal, že by napadené rozhodnutí vybočovalo z mezí ústavnosti a že by došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele, byla ústavní stížnost odmítnuta jako zjevně neopodstatněná podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. 8. 2000
JUDr. Vladimír Čermák
předseda senátu