ECLI:CZ:US:2000:4.US.285.2000
sp. zn. IV. ÚS 285/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Čermáka a soudců JUDr. Pavla Varvařovského a JUDr. Evy Zarembové, ve věci ústavní stížnosti R. N., zastoupeného JUDr. V. K., advokátem, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 2. 2000, č.j. 11 To 121/99-887, a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. 4. 1999, č.j. 1 T 26/97-830, spojené s návrhem na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 9. 5. 2000 se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 2. 2000, č.j. 11 To 121/99-887, a rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. 4. 1999, č.j. 1 T 26/97-830, kterými byl pravomocně uznán vinným trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné dávky podle §148 odst. 1 a 3 tr. řádu , byl odsouzen k trestu odnětí svobody na dobu 4 roků a 6 měsíců, pro výkon trestu byl zařazen do věznice s dozorem a byl mu uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu podnikání v oboru nákupu zboží za účelem jeho dalšího prodeje, prodeje a činnosti zprostředkovatelské na dobu dva a půl roku.
Stěžovatel tvrdí, že postupem obecných soudů byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva zakotvená v čl. 2 odst. 4 Ústavy České republiky ("Ústava") a čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod ("Listina"). V odůvodnění ústavní stížnosti v podstatě zopakoval tvrzení uvedená již v jeho odvolání. Uvedl, že soudy obou stupňů vycházely sice ze správně zjištěného skutkového stavu, podle jeho přesvědčení však pochybily při právním posouzení věci, když nerespektovaly zásadu, že povinnosti lze ukládat pouze podle zákona. V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel předestírá vlastní právní názor na výklad příslušných ustanovení zákona č. 587/1992 Sb., o spotřebních daních, ve znění účinném v době jednání stěžovatele (listopad 1993) a polemizuje s právními názory Vrchního soudu v Praze, který dle jeho přesvědčení při rozhodování použil termín tzv. "fiktivní výroby", jež není v příslušných zákonech obsažen. Z toho stěžovatel dovozuje, že odůvodnění napadeného usnesení na str. 7 až 9 odporuje čl. 11 odst. 5 Listiny. Zákon o spotřební dani byl několikrát novelizován, čímž dle jeho názoru zákonodárce dal najevo, že předcházející zákonná úprava byla nedokonalá. Novely však nepůsobily zpětně, tudíž jednání, která by byla později nezákonná, nemohla být nezákonná dříve. Stěžovatel nesouhlasí s právním názorem Vrchního soudu v Praze obsaženým v odůvodnění napadeného usnesení, že "použitím" ve smyslu §18 odst. 2 zákona č. 587/1992 Sb., o spotřebních daních, v tehdy platném znění, je i použití ropného produktu v obchodní transakci jako obchodní komodity. O správnosti tohoto názoru dle přesvědčení stěžovatele svědčí i skutečnost, že správce daně následnou kontrolou předepsal dodatečný odvod pouze ve vztahu k dani z přidané hodnoty a nikoliv ve vztahu ke spotřební dani. V tomto případě by však škoda vzniklá jednáním stěžovatele nedosahovala hranice, stanovené pro přísněji posuzovaný delikt, když rozdíl v trestních sazbách je dosti výrazný.
Vrchní soud v Praze, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že stanovisko senátu k ústavní stížnosti je vyčerpávajícím způsobem obsaženo v odůvodnění napadeného rozhodnutí, na které plně odkázal.
Vrchní státní zastupitelství v Praze, jako vedlejší účastník, se svého postavení výslovně vzdalo.
Ústavní soud poté, co se seznámil se shromážděnými podklady pro rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost a návrhy s ní spojené je třeba jako neopodstatněné odmítnout neboť je v podstatě jen nesouhlasem stěžovatele s právními závěry obecných soudů a opakováním argumentů uplatněných již v řízení před těmito soudy, a nevyplývá z ní nic, co by posunulo projednávanou věc do ústavněprávní roviny.
Pokud jde o skutková zjištění, Ústavní soud vycházel plně ze zjištění obecných soudů, nicméně ze samotné skutečnosti, že stěžovatel nesouhlasí s právními závěry obecných soudů, namítané porušení čl. 2 odst. 4 Ústavy, podle něhož každý občan může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá, nelze dovodit. Stejně tak se Ústavní soud neztotožnil s namítaným zásahem do čl. 11 odst. 5 Listiny, podle něhož daně a poplatky lze ukládat jen na základě zákona. Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat právní názory obecných soudů vyslovené na základě jimi provedených a hodnocených důkazů, snad s výjimkou případů zjevně extrémních, za který však Ústavní soud věc stěžovatele nepovažuje. V tomto směru Ústavní soud poukazuje na nález ze dne 27. 6. 2000 ve věci sp. zn. II. ÚS 157/97, se kterým se ztotožňuje, a kterým byla zamítnuta ústavní stížnost směřující proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě a dodatečným platebním výměrům Finančního úřadu Ostrava 1, ve znění rozhodnutí Finančního ředitelství v Ostravě. Věcný základ uvedené stížnosti byl obdobný, jako ve věci stěžovatele a týkal se osmi obchodů s ropnými produkty uskutečněných zčásti v období 1. 1. 1993 - 1. 8. 1993 a zčásti v období 1. 8. 1993 - konec roku 1993. V uvedeném případě byla nakupována palivová směs označená položkou celního sazebníku 27100039, nepodléhající spotřební dani, a tato palivová směs prodávána jako motorová nafta (pol. 27100059 celního sazebníku). Při posuzování, zda výklad pojmů "výroba" a "výrobce", obsažených v zákoně č. 587/1992 Sb., o spotřebních daních, uskutečněný obecným soudem, nevybočil z ústavních mezí, dospěl Ústavní soud k závěru, že obchodování s ropnými produkty získanými bez spotřební daně a dále prodávanými jako pohonné hmoty, bez odvodu spotřební daně, bylo v rozporu se zákonem již v předmětném časovém období, resp. v období, kdy platil cit. zákon ve znění novely č. 199/1993 Sb.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. 10. 2000
JUDr. Vladimír Čermák
předseda senátu